Ecomuseum Val Meledrio

Protože si lidský tvor sám o sobě myslí, že je rozumný (Homo sapiens), snaží se to dokázat už od pradávna vymýšlením různých zlepšení, vynálezů, pomůcek, jak by si pobyt na zemi zpříjemnil. Od jisté doby se tomu říká civilizace. Archeologové nás učí, že první civilizace byla dřevěná (podle materiálu), další kostěná, následovala doba kamenná, měděná bronzová, železná, atomová a kdo ví co nás ještě čeká.

Jakmile se člověk naučil používat i jiné suroviny, než běžně dostupné (tedy dřevo, kosti, kámen), musel si již dopomoci i důvtipem a umem. Jak víme, kovy se až na vzácné výjimky v přírodě jako takové nevyskytují a k jejich zpracování už musel člověk použít více umu.

To samozřejmě následně platí o zpracování již surového kovu. Přeci jen kovy už jsou dosti nepoddajné materiály, takže k jejich zpracování už bylo potřeba více síly. Kde to šlo, použili lidé pomoc přírody. Ke zpracování kovů se nejvíce hodil vodní živel, který už dobře zkrocený dovede práci kovodělníků značně ulehčit. Není tak divu, že zpracování kovů se často odehrávalo v blízkosti vodních toků. Pokud to bylo u horských potoků a bystřin, bylo to ještě výhodnější. Kovové rudy se často kutaly na úpatí hor, poblíž byl a i energetická surovina k tavení, tedy dříví.

Vodní zdroj se pak užíval jako energie k pohonu různých bucharů, pil a podobných zařízení.

Pěknou ukázkou hamru, kde se kovalo železo objevíme nedaleko městečka Dimaro v údolí Val di Sole v Dolomitech. Boční údolí říčky Torrente Meledrio (Val Meledrio) posloužilo jako průmyslové zázemí blízkého okolí. Ve středověku zde místní zřídili poměrně velkou kovárnu, Fosinace. Ta sice s příchodem průmyslového věku ztratila konkurence schopnost, takže výroba byla zastavena. A nebyla to kovárna jediná, kolem Dimara se mělo v 16. století nacházet asi 28 velkých železných palic, kterým se surové železo zpracovávalo.

Nicméně v l. 2007–13 bylo částečně obnoveno vybavení hamru. Hlavní součástí je cca 60 m dlouhý dřevěný náhon, který přivádí vodu z říčky na vodní kolo, které pohání velký buchar. Přírodní muzeum je doplněno i několika menšími kovoobráběcími stroji. V letním období zde probíhají i ukázky prací, povětšinou v úterý a pátek mezi 14:00 a 18:00.

Vzhůru údolím vede tzv. Terpentýnová cesta. Po ní se dá dojít i k nedaleké vápenné peci Calcare (ta je ale o více než 100 nadmořských metrů výše). Tvrdí se, že sem v roce 1894 zavítal i císař František Josef se svou krásnou manželkou Alexandrou. Snad mířili nahoru do Madonny di Campiglio, ale spíš povozem, nebo na koni než současní turisté (i když teď už mohou i elektro kolaři).