Králec – zámek Třemešek

Zámek Třemešek stojí 2,5 km jihovýchodně od Šumperka v obci Dolní Studénky-Králec, vpravo od silnice Dolní Studénky-Nový Malín. Současná silnice odděluje zámek na pravé straně od bývalé zámecké obory na levé straně silnice.

Pravděpodobně na místě nynějšího zámku stávala již ve 14.stol. tvrz uváděná při dělení rodového majetku pánů z Lipé r.1346. Svědčí o tom také mnoho zpráv od poloviny 14.stol. o jmenování Třemeška jako sídla menšího panství vedle panství v Bludově a Šumperku. Z r.1420 je znám Beneš z Víckova na Třemešku. Za husitských válek byli na zdejší tvrzi Ganzarové z Kožíšova, manský rod pánů z Kravař, kteří měli ve znaku dva husí krky. Za česko-uherských válek panství zpustlo až v r.1527 pustou ves Třemešek se dvorem i několik okolních vsí získal Petr ze Žerotína a třemešský statek znova obnovil. V r.1559 získal třemešský statek Petr Bukůvka z Bukůvky a na Červené Lhotě (rod pocházející z Bukůvky, nyní Bukovky u Pardubic), jehož rod držel Třemešek až do r.1643. Po jeho smrti zdědil statek jeho syn Jan, příznivec českých bratří a humanisticky vzdělaný šlechtic. Jan na místě tvrze zahájil stavbu nového rodového sídla, renesančního zámku, který dokončil v r.1587, jak svědčí český nápis v horní části umělecky cenného renesančního portálu. Překrásným uměleckým dílem je vstupní portál zámku, který střeží reliéfní postavy stavebníků 32letého Jana a28leté Esther, rozené Sirakovské z Pěrkova(z Opolska ve Slezsku) zhotovené skupinou italských kameníků. Bernart Bukůvka se zůčastnil stavovského odboje a z konfiskace panství vyvázl zaplacením velké pokuty a prodejem statku v Chudobíně r.1622 Adamovi Běsovi z Vrchlesu. Do poloviny 19.stol. byl zámek jednopatrová budova s vysokou sedlovou střechou a dřevěnou věží upravenou za Žerotínů-Josefa Karla v r.1751 na hvězdárnu, pro kterou mu zhotovil dalekohled slavný anglický optik Ramsden. K zámku patřil také dvůr, pivovar a kolem zámku pět rybníků. Od Žerotínů získali statek a zámek Stillfriedové a od nich v r.1812 šumperský obchodník Franz Tersch. Jeho syn rozšířil komplex hospodářských budov, v r.1857 zahájil přestavbu zámku do nynější empírové podoby. Přestavba zámku byla dokončena až za nového majitele Třemešku brněnského advokáta dr. Eduarda Ulricha, který statek získal v r.1861 a který také zřídil u zámku rozsáhlou srnčí, později daňčí oboru. Od Ulrichů koupil statek rytíř Richard Mauethner, který vše v r.1938 prodal akciové společnosti Lada, která zastupovala firmu Baťa. Po r.1945 se majitelé často střídali. Byl zde učňovský internát Severomoravských dřevařských závodů, n.p. Šumperk a poslední dobou také hotel.

Za jeden ze zázraků dnešní doby můžeme určitě považovat fakt, že nejhodnotnější část třemešského zámku nás svou krásou těší nepřetržitě již celkem 426 let. Tento úžasný renesanční artefakt přežil všechny majitele i přestavby zámku, komunistický puč a znárodnění, několik desítek let působení učňovského internátu i současnou ubytovnu pro … řekněmě převážně sociálně slabší občany. Svou roli zde možná sehrál fakt, že zámek se nachází na méně frekventovaném místě a že krádež portálu by byla příliš komplikovaná a pracná. Vždyť i většina šumperských přátel a známých, kterým jsem tuto památku poprvé „představil“, byla z její existence zaskočena a všichni na ni zírali s – jinak to napsat nejde – do široka otevřenou hubou.

Tímto „středobodem všeho mira“ je skvostný figurální vstupní portál s pískovcovými reliéfy zakladatelů zámku. Někdo může mít pocit, že – coby šumperský patriot – mírně přeháním, ale nevěřte tomu. Jedná se pravděpodobně o nejkrásnější a nejcennější zámecký portál na Moravě. A přiznám se bez mučení, nepamatuji si, že bych se již někde v Čechách nebo střední Evropě potkal s portálem, který by ten třemešský překonal.

Na renesančním portálu zde tedy najdeme figurální basreliéfy Jana Bukůvky z Bukůvky a jeho první manželky, Estery Syrakovské z Pěrkova. Vzhledem k tomu, že paní Bukůvková pocházela z oblasti Opole, viděl bych to však spíše na jméno Ester Sierakowska z Pierkova. Nezvykle bohatě zdobený renesanční portál z roku 1587 je pravděpodobně dílem italských kameníkůi.

V souvislosti s portálem je potřeba prozradit pár slov o postavách, na něm zobrazených. Jan, prostřední ze synů vladyky Petra Bukůvky z Bukůvky, se narodil někdy okolo roku 1555. Koncem sedmdesátých let 16. století získal podíl z otcova dědictví a na počátku osmdesátých let se poprvé oženil. Jeho manželkou se stala – již zmíněná Estera Syrakovská - pocházející z bohatého vladyckého rodu polského původu. Kromě toho, že Ester přinesla do manželství nemalé věno, stal se Jan z Bukůvky současně švagrem nejvyššího písaře Markrabství moravského. A být příbuzným jednoho z nejvýše postavených představitelů tehdejší moravské stavovské hierarchie jistě také nebylo k zahození.

Manželství to bylo velmi plodné, neboť nedlouho po synu Albrechtovi se narodila dcera Johanka. Tím šťastné období manželského páru končí. Roku 1586 porodila Ester dvojčata. Jedno dítě bylo mrtvé, druhé – Petr – zemřelo již po třech dnech. V té době probíhá stavba třemešského zámku a po roce Ester porodí dalšího mrtvého chlapce. Ještě v témž roce je zámek dokončen a do jeho průčelí je osazen monumentální renesanční portál s vypodobením obou manželů. Janovi bylo v té chvíli 32 let, Esteře ještě o čtyři méně. A o dva roky později umírá teprve třicetiletá Ester při porodu dcery Alinky. Ta svou matku následuje po pouhém týdnu života. Náhrobky všech čtyř předčasně zesnulých dnes najdeme na zdi kostela sv. Linharta v nedalekých Dolních Studénkách.

Opusťme teď raději tuto smutnou kapitolu v dějinách rodu a vraťme se k portálu samotnému. Ten se svou koncepcí a bohatstvím kamenické výzdoby právem řadí mezi nejkrásnější renesanční zámecké i městské portály, předčí je však právě dokonalostí reliéfních postav stavebníků zámku. Vidíme zde jasný portrétní záměr a současně první věrné zobrazení někoho z rodu Bukůvků. Jan Bukůvka je zobrazen v dobovém - vysoce módním - španělském kroji s krátkým kabátcem, v kalhotách po kolena a lehkém pláštíku, přehozeném přes levé rameno. Kolem krku má okruží, na hlavě biret s perem, po boku kord a pravou ruku si opírá o dýku.

Paní Ester je oblečena do – až po zem dlouhé – sukně s bohatou výšivkou. Živůtek na prsou má bohatě zdobený perlami a na ramenou má krátký pláštík; její krk pak obepíná okruží. V levé ruce drží rukavice, v pravé šáteček a malý měšec na řetízku. Na hlavě má čepec. Někde jsem četl pěknou myšlenku, že „oba manželé zde stojí pro památku těm, kteří přijdou po nich, ale také jako symboly vlídného pohostinství i jako bdělá stráž rodového majetku“.

Portál zdobí - nad reliéfy obou manželů – nápis, který praví (a současně potvrzuje předcházející text): „LETHA PANIE 1587 WYTESAN GEST TENTO OBRAZ VROZENEHO PANA JANA BVKVWKY Z BVKVWKY W LETECH GEHO 32“ a „LETHA PANIE 1587 WYTESAN GEST TENTO OBRAZ VROZENE PANI ESTERY Z PIERKOWA W LETECH GEGICH 28“.

Na portálu najdeme také Kamenné pažení zdobené ornamenty, oblouk se lví hlavou s kruhem v tlamě a rodové erby Bukůvků a Syrakovských. Portál završuje zobrazení dvouhlavého orla a dalších dvou lvů. Zbývající plochu vyplňují čtyři erby, které drží dva amorci. Jedná se o erby Janových předků, tedy Bukůvků, Zubů z Mysločovic, Štáblovských z Koválovic a Okrouhlických z Kněnic. Na korunní římse si ještě můžeme přečíst nápis: „LETHA PANIE 1587 V PONDIELI PO NEDIELI PROWODNI. WE GMENv PANIE ZALOZIENO GEST TOTO STAWENI Z GRVNTVW NAKLADEM VROZENEHO PANA BVKVWKY Z BVKVWKY A NA TRZEMESSKV KTEREMVZTO STAWENIE RACZ POZIEHNANI PAN BVH WSSEMOHOVCI Y TIEM KTERIIZ W NIEM PRZEBYWATII MAGY AMEN“.

Na závěr se – ne poprvé – odvolávám k citaci Milady Lejskové-Matyášové, která se domnívá, že: „Podivuhodné virtuósní zpracování jak figurální tak ornamentální složky třemešského portálu nabízí srovnání s figurální výzdobou zámku v Břehu v Polsku, kde kromě reliéfu podobizen Piastovců jsou na kordónové římse prvního patra umístěny volné plastiky stavebníků zámku, postaveného v letech 1535-1559 vlašskými knížecími architekty Francescem Parrem di Mediolano a Bernardem Niuronem di Lugano. Není vyloučeno, že slezský kameník, který pracoval v Třemešku, znal tyto plastiky, o celých třicet let starší, které zhotovil Andrej Walther, a že mu učarovala jejich křehká elegance, na niž se snažil navázat, i když nutně v Třemešku zůstal poplatný módě své doby a Figury vzhledem ke komposici mohl provést jen v reliéfu“.

A tato slova – alespoň se domnívám – jsou hodně silným argumentem pro případnou návštěvu tohoto pozoruhodného uměleckého díla. A jak se říká, nemám co bych dodal.