Králický Sněžník, Śnieżnik Kłodzki – Schronisko „Na Śnieżniku“ im. Zbigniewa Fastnachta

Králický Sněžník je díky svému majestátnímu zjevu prvořadým turistickým cílem, který navštíví během roku tisíce, spíše desetitisíce turistů. Nakonec i díky relativní odlehlosti je výstup na Králický Sněžník pořád vcelku náročným oříškem. Na vrchol i někam poblíž totiž nevede žádná lanovka nebo silnice kterou by použil automobilista, prostě skoro odevšad po svých celkem dosti do kopce. Jedinou poněkud jednodušší přístupovou možností je lanovka na Dolní Moravě, která vyveze výletníky do nějakých 1100 nadmořských metrů, ale není odtud přímá trasa na vrchol. Ale po turistických značkách (modrá, zelená přes Podbělku a Sušinu je to přes 10 km a pořád čeká převýšení přes 300 m.

I přes tyto překážky se hora stala lákavou pro davy turistů z obou stran hranice (tedy i z Kladska, které dnes patří Polsku). Zřejmě vrchol turistického dobývání Kraličáku je v době přelomu 19. a 20. století, kdy na vrcholu stojí kamenná rozhledna. Tu měli na svědomí pruští stavitelé, stavba stála na severní straně hranice, která tehdy patřila Pruskému království. Vcelku poblíže vrcholu na naší, tedy moravské straně hranice ve stejné době stála Lichtenštejnova horská chata, která vznikla přímo jako turistický podnik. Rozhledna i chata už dávno nestojí, naštěstí výletník má pořád relativně blízko Hory útočiště v paradoxně nejstarším objektu, který turistům slouží již téměř 150 let.

Schronisko „Na Śnieżniku“ na polském úbočí hory slouží již od roku 1871. Velkou zásluhu na existenci chaty má majitelka panství Marianna Oranžská, prusko-nizozemská princezna. Sídlo měla v dnešním Kamieńci Ząbkowickém. Její državy dosahovaly právě i do Kladska a o majetek se starala vskutku příkladně. Není bez zajímavosti fakt, že se svým otcem, Vilémem I. vystoupila na Schneeberg (Glatzer nebo Grulicher, též Spiglitzer) již v roce 1840. Tehdy ještě nevlastnila všechna území kolem hory, ale když v roce 1869 získala i oblast velkého bezlesí na jihozápadním svahu Sněžníku (louka dnes zvaná Hala), naskytlo se místo vhodné pro turistický objekt. Stavba základů chaty začala vcelku brzy po získání pozemku a k hospodaření byl povolán ze Švýcarska Michael Aegerter. Spoléhali na um horala, který měl zkušenosti z hospodářství ve vyšších polohách. Doznejme, že inspirací mohli být velkolosinští Lichtenštejnové, kteří měli „svého“ Švýcara pod Pradědem už o něco dříve. Nakonec první hospodářské objekty tu stály již od roku 1809.

Mimo ubytování se i na této Švýcárně pásl dobytek. Samotná horská chata Schweizerei am Schneeberg, polsky Szwajcarka ale už tehdy nabízela pohostinství a ubytování na 50 lůžkách. Prostě tady se už na turisty myslelo prvoplánově. Chata sloužila i dalším účelům, v roce 1880 zde umístili meteorologickou stanici. Využívali ji i kartografové při geodetických pracích v okolí Sněžníku. Kapacita chaty se poněkud snížila ve 30. letech 20. století, to mohlo mít i souvislost se zostřujícími vztahy mezi Německem a Československem, ačkoliv na obou stranách hranice sice sídlilo většinové německy hovořící obyvatelstvo, ale kolem Sněžníku vznikalo pohraniční opevnění (Sušina) a přes samotný vrchol často procházeli různí zvědové a záškodníci, takže hranice byla hlídanější.

Po 2. světové válce s pohyby hranic připadlo Kladsko Polsku a změnily se i majitelé, resp. Provozovatelé chaty. Do roku 1946 chata nefungovala. Na čas podnik provozoval hotelový podnik Orbis, další rok přechází pod správu Zarządu Schronisk Górskich Polskiego Towarzystwa Tatrzańskiego (Správa horských chat Polského tatranského spolku), od roku 1956 patří turistické organizaci PTTK, Polskie Towarzystwo Turystyczno-Krajoznawcze. Tedy něco jako náš Klub českých turistů.

Přiznejme, že údržba chaty v těch dobách nebyla nijak přehnaná, vlivem ještě horší údržby (spíš neúdržby) došlo k devastaci kamenné rozhledny, obdobně i chaty na naší straně hranice.

V 80. letech minulého století přichází na chatu nájemce Zbigniew Fastnacht. Musel to být vskutku člověk do hor zapálený a nebojácný. Na počest zmíněného chataře dnes zní celý název chaty Schronisko „Na Śnieżniku“ im. Zbigniewa Fastnachta.

V době, kdy v Polsku probíhaly události s odborovým hnutím Solidarita se mu podařilo chatu výrazněji opravit a modernizovat. Protože i v té době se na Kraličák chodilo vcelku hodně, vedlo to k tomu, že výpravy na tyto hory měly nádech malého dobrodružství. Tehdy nebylo tak jednoduché přelézt z jedné strany hranice na druhou, takže z naší strany se na polskou chatu jen tak nedalo. Navíc nebyl problém občas narazit na pohraničníka (tady to hlídali Poláci).

 

Občas se sice chodilo po nějaké polské turistické značce (ta je klidně kilometr od naší značky), pokud jsme potkali nějakého Poláka, ukecali jsme ho k výměně mapy a na chatu to tak lehce nešlo.

Kupodivu ještě po roce 1989 Poláci hranici dosti střežili, to jsme byli v Schronisku v roce 1994, naštěstí jsme měli pasy a razítko z Lichkova.

Teď už jak máme Schengen není problém na chatu zajít, berou tu i koruny. Přiznejme, že současný nájemce (Fastnacht syn) spíš jen chatu udržuje než rozvíjí, za 50,- Kč (nebo 7 zł) byste chtěli víc než teplý lahváč. I přes určité výhrady je dnes chata oblíbeným cílem nejen z polské strany, dochází sem i poměrně značná síla turistů od nás, nakonec posledně jsem se tu potkal s poněkud svérázným turistou z Drážďan, takže i vzdálenější národové tu jsou k vidění, ačkoliv Němci tu bývali kdysi taky doma…

Ještě důležitá informace, jak to u horské chaty má být, funguje celoročně.