Krása a dobrodružství prvního maratonu pohledem "chvostoběžce" - díl druhý.

   V předešlém článku [2] jsem popsal „předstartovní situaci“ a nyní se již mnohem více přiblížím ke dni na který jsem se alespoň trochu pokoušel připravovat minimálně půl roku. Zdaleka ne tak intenzivně a často jak bych si přál, ale alespoň trochu. To, že dokáži zvládnout 50 kilometrové trasy už z dálkových pochodů vím, ale běžet je zcela jiné „kafe“. Jen jednou jsem dokázal vzdálenost přes 40 km více běžet než jít a to byl můj první „soukromý“ maraton, který jsem si zkusil v ideálním běžeckém počasí - v zimě [1]. Do té doby jsem nic tak dlouhého „neběžel“, maximálně do dvaceti kilometrů a tak jsem byl z této netrénovanosti vcelku nervózní. Poslední půlmaraton v Hrabové zhruba 14 dní před startem ostravského maratonu byl v pořádném hicu a byl to vcelku masakr. Někteří to dokonce vzdali, já sice vydržel, ale na pozici předposledního (pocit kdy u člověka jedou „sběrači na kolech“, tedy uzavírající “peloton“ nikomu nepřeji – na druhou stranu mě tímto donutili běžet, i když jsem už ani trochu nechtěl, v poslední třetině kolečka (celkem bylo třeba šest) ale už nebylo „z čeho brát“ a tak už jsem chtě nechtě musel přejít do chůze). Do cíle jsem dobíhal s pocitem, že už jsem skutečně poslední a patrně i ostatní si to už asi také mysleli. Nakonec poslední borec o několik desítek let starší doběhl do cíle pár desítek minut po mě. Poznámka, že bych měl příště startovat dříve než všichni ostatní, že už takto jeden vyběhl dnes také, mě vcelku překvapila i zklamala. No nic, však uvidíte, za rok předpokládám, že zrychlím a v cíli budu ještě někoho třeba i předbíhat. Však uvidíte (!), snad… :-))

   V toto pekelném hicu jsem dal ze sebe všechno a lepší to už určitě o mnoho být nemohlo. Na občerstvovačkách jsem strávil více času než většina ostatních, ale zatím při běhu potřebuji poměrně hodně doplňovat tekutiny a standardní vzdálenosti občerstvovaček jsou zatím pro mě dost velké. Nemálo času jsem ztratil i tím, že jsem si před startem zapomenul dát sprej na astma a po prvních pár kilometrech jsem průdušky nedokázal „myslí“ uklidnit a tak přišlo na sprej na trati, který pochopitelně nezabere okamžitě. Musel jsem tedy na značnou část okruhu (minimálně kilometr) velice zvolnit a uklidnit dech. To byla má strategická chyba, ale jinak jsem bral závod jako zkoušku před maratonem. Pokud ji nedám, tak to bude na dvojnásobné vzdálenosti hodně těžké. Na začátku jsem se s jedním běžcem také hodně rozpovídal a podvědomě zrychlil na jeho tempo, což bylo při půlce prvního kolečka fajn a ani mi to nepřišlo, že je to moc rychle. Druhé kolo bylo lepší, protože jsem již nemusel držet kamerku, třetí se mi zdálo rychlé a skoro jsem jej ani nevnímal, spokojenost… Ale ve čtvrtém už přicházely první krize (příliš brzo), páté jsem se trápil a na slunci se mi už běžet vůbec nechtělo a k rozběhnutí jsem se musel strašně přemáhat a poslední bylo vyslovené trápení. Nebýt „sběračů“, tak mám výsledný čas o mnoho minut horší než ve skutečnosti byl. Zdaleka to nebyl můj první závod s půlmaratónskou nebo přibližně dvacetikilometrovou vzdáleností, ale určitě jeden z nejhorších nebo přesněji nejtěžších. Vedra nemám rád, nejsem na ně zvyklý a jsou pro mě jasným trápením. Nicméně na to se musí tělo i hlava učit zvykat. Tak jsem bral tento půlmaraton jako „křest ohněm“ ve vedru a snahou bylo alespoň to, ať trapně nemám horší čas než tříhodinový limit. To se nakonec podařilo, ale byl jsem vyřízený jako už dlouho ne. Ani ne tak vzdáleností, ale tím teplem. A to jsme ještě všichni měli obrovské štěstí, že určitě polovina trasy byla pod stromy. Poměrně velké zklamání, čas asi o čtvrt hodiny horší než můj „osobáček“ na půlmaraton – tím je můj čas prvního závodu na 21,1 km v Třebovicích před zhruba půl rokem. Pivko ale i tak chutnalo zaslouženě.

   Nejenom tento závod mě naznačil, že snaha o „VELKÝ“ maraton je mou hodně velkou drzostí a že prostě na něj nemám ani trochu natrénováno (ač jsem se snažil). Výsledek všechen žádný. Zkušenosti žádné, jen ten zimní „pokus“. „Pokus“ sice úspěšný s dobře zapamatovatelným časem 6:58:30, ale hluboce pod časový limit. Déle běhající mě také naznačovali, že by bylo lepší se přehlásit na půlmaraton. Sám sobě bych si lhal, kdybych tvrdil, že by to nebylo mnohem rozumnější, jenže maraton je tak lákavý a ještě žádný závod na 42,2 km „nemám“. Také medaile z minulého ročníku (výročí 100 let) mě zcela uchvátila a i ta letošní vypadá moc hezky. Tedy na fotkách určitě. Mít ji ve sbírce by bylo hezké. Na DEN D se také předpokládal velice teplý den, což bude můj největší soupeř. V životě bych neběhal v takovém hicu, kdyby se nejednalo o závod. :-)

   Dával jsem si ještě jeden týden na aktivnější trénink a pak už jen ten poslední odpočinkový, motivační a uklidňující. Význam závodu mi občas dokonce nedovoluje ani dobře usnout. Je vidět jak jsem nervózní, přitom jde jen o „závod“. Někteří také říkají:

„DYŤ SE JEDNÁ JEN O TROCHU DELŠÍ ZÁVOD...“

   Hezká to představa. Nevím proč ně neuklidňuje. Nevím co vše už jsem v předstartovní nervózitě běhal, ale jeden den byl hodně podstatný. Nebo spíš dva. Dva zásadní víkendové dny. V sobotu byl opět pořádný hic. Ale je poslední víkend co mohu více „zabrat“. V plánu jsem měl krásné kolečko po asfaltu na který jsem chtěl připojit i poctivý terén, kde už jsem dlouho nebyl a návrat. Nejprve bylo proběhnutí Porubou, Turkovem a přeběhnutí přes most na opačnou stranu Třebovic, kde jsem se nejprve chtěl připojit na terén do Hošťálkovckého lesa a dále přes Hlučín do kopce zpět (určitým způsobem využít trasu „Hlučínských běhů“) a naběhat alespoň 30 km. To by byl rozumný trénink. Při běhu se mi ale trasa nějak rozležela a tak jsem se naopak připojil na „třebovický okruh“, který jsem si trochu prodloužil, ale už při návratu zpět jsem pochopil, že může co nevidět přijít „zeď“. V jednom místě jsem přešel do chůze a hodně energie bylo třeba na to se zase rozeběhnout. Naštěstí se podařilo, ale už jsem moc velkou rezervu necítil. Dobíhám na otočku v Třebovicích, kde bývá start a cíl závodů a připravuji se k vyběhnutí do Hošťálkovic ke školám nad rozhlednou. Tam přijde „KONEC“, „ZEĎ“, „PADLA“, „KO“, „ZÁVĚR“, „DNO“…

   Tělo i HLAVA jednoznačně odmítá, nohy bolí, všechno bolí, celý člověk nechce. Není to, že bych byl tak lenivý a nechtělo se mi. Tělo už nemá odkud brát a HLAVA se už nechce s takovým bláznem bavit – v rámci sebezachování. Takový psychický kolaps jsem už dlouho nezažil. Jsem na dně.

DNES UŽ JE JEDNOZNAČNĚ DOBĚHÁNO.

   Sednu si na rantlík u školy do alespoň nějakého stínu.

JSEM ZHROUCENÝ…

VIDÍM JAK SE MI MŮJ SEN O PRVNÍM ZÁVODNÍM MARATONU ÚPLNĚ ROZPLÝVÁ...

SKORO NEVIDITELNÉ SVĚTÝLKO NA KONCI TUNELU SE MI VZDALUJE JEŠTĚ VÍCE.

   PŘEMÝŠLÍM, JESTLI MÁ VŮBEC CENU BĚHAT. JESTLI MÁ CENU, ABYCH SE O TO SNAŽIL. Z TÉ POZICE NA CHVOSTU SE ASI NIKDY NEVYKOPU…

   To by ani tak nevadilo, ale zdá se mi, že překonat půlmaratónskou vzdálenost bude pro mě prakticky nemožné. Stačí jen aby se trochu zhoršily podmínky (oteplilo se) a mám útrum. Ke startu mám pouhopouhý týden. Začínám chápat onu „maratónskou pověst“ a dokážu si představit, že tuto vzdálenost nemusí každý překonat nebo nakonec dokonce i přežít. Vzpomínám si na kolapsové stavy některých velkých maratonců s časy po mě zcela nepochopitelnými a jejich pekelné závěry při kterých běhá mráz po zádech [3] - [10]. No nic, asi už blázním a měl bych se vydat domů. Vím, že i při chůzi to budou velmi drsné poslední nekonečné kilometry. Ale na slunci nemohu být, to bych nemusel ve zdraví dát. Pár kilometrů mi trvá asi hodinu, jsem úplně vyřízený. Nakonec odpoledne na několik hodin jako špalek usnu. Byla to lekce, kterou jsem už dlouho nezažil. Určitě byla velice užitečná s tím, že ve vedru není dobré „tlačit na pilu“, i když se mi zdálo, že jsem nenasadil moc velké tempo. Velké varování, že do tohoto stavu se v maratonu V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NESMÍM DOSTAT, I KDYBYCH HO MĚL CELÝ DOJÍT.

No, v tom případě bych to asi musel vzdát nebo by mě „hrubě po limitu“ už v cíli nikdo nečekal.

   Ale v neděli, přesně týden před ostravským maratonem, se nečekaně umoudřilo počasí, teploty klesly a tak jsem se opět donutil vyběhnout. V plánu bylo terénní proběhnutí spíš do Hošťálkovického lesa a tak jsem chvíli přemýšlel jaké boty vezmu, až nakonec nečekaně zvítězily „asfaltky“. Tím tedy asi žádný velký terén nebude, ale na druhou stranu zase všude je úplně sucho a tak by se mohlo dát přes Turkov někam dále. Běží se mi dobře, je pod mrakem, chladno, něco co už jsem dlouho nezažil. Před odbočkou do Turkova se mi ale vše rozleží v hlavě a tak se vydávám po Martinovské směrem ke křižovatce s Opavskou až do Svinova. Běží se mi velice dobře, dokonce i mírným stoupáním kolem „zdi“. A tak se nezastavuji ani ve Svinově, vybíhám po schodech nahoru. Na nich se trochu zadýchám, ale po pár stech metrech na chodníku na mostu nad svinovskými kolejemi už jsem opět ve svém „pohodovém“ režimu. Mírně terénním svahem sebíhám k mostu přes řeku Odru a dále k „Boříkovi“ (ostravská hospoda u vodárny). Na semaforech dlouho čekat nemusím a tak rozvážným tempem mířím do centra Ostravy. Když se na nich na chvíli zastavím, tak cítím, že nohy trochu tuhnou, ale nic extrémního. Změnou rychlosti trochu „šálím“ hlavu, ale stále se mi běží velice dobře. Taky mám za sebou jen prvních deset kilometrů, což není nikterak nezvládnutelná vzdálenost. Na Frýdlantských mostech se už tolik nechce, „hlava“ si vzpomíná na předešlé kolečko, kdy to taky moc nešlo. Inu okruhy nemám rád, zejména, když se vlečou už i ty první. Ale vím, že je to jen hlava a počasí stále stejně skvělé.

   Podobně jako v zimě si říkám, když už ne dneska, tak nikdy. Neplánovaný plán je už dávno vymyšlen. Dát alespoň třicet kilometrů. Mnohem lepší by bylo 42 km. Pokud se mi nezadaří ve vedru příští týden, tak teď by to mohla být hezká „náhrada“. Také jsem tak dlouhou vzdálenost uběhl jen před půlrokem v zimě a tak by se 42 km „proklus“ dal brát jako solidní trénink. Minimálně ho mohu považovat jako příležitost k získávání zkušeností. Půlmaratonem nebo podobnými kratšími vzdálenostmi tyto zkušenosti nezískám. Dobrodružství začíná právě s koncem „půlky“, to již vím. Z Poruby hádám, že by to mělo být určitě něco přes deset kilometrů a tak mám v plánu ještě tři kolečka Komenského sady a dále ke hradu. Trasa se změnila a tak si alespoň zautomatizuji tu novou ať pak v „DEN D“ nad ní nemusím vůbec myslet. První kolečko ubíhám poměrně dobře i čas je na mé možnosti hezký (určitě pod hodinu dvacet). A to jsem si dal i přibližně desetiminutovou „svačinku“ - tyčinku. Při vbíhání do druhého kola (to už mám tedy půlmaraton za sebou) se už trochu připravuji na to, co přijde. Zde začíná to pravé dobrodružství. Dostávám se do oblasti vzdáleností nad kterými rozhodně v běhu nejsem žádným „pánem nad situací“. Jako výhodu pro „ostrý“ závod vidím, že na některých významných místech jsou i „pítka“, které mohou být ve vedru výraznou psychickou podporou a hlavně možností se pořádně zchladit. Vbíhám do dlouhých „alejí“ v sadu a vím, že budou hodně dlouhé. Na hlavu bude nejtěžší především to, že v okamžiku, kdy se poprvé přibližuji k „Přívozské haldě“, tak ani v nejmenším nemám za sebou polovinu okruhu, ale zase se budu muset přiblížit skoro až k Nové radnici, otočím se (zhruba u sochy Komenského) a zase mířím k Přívozu a teprve pak se přes most dostanu na druhou stranu řeky Ostravice. Pak už je úsek kratší, ale zase mírně stoupá. Kousek za místem, kde je krásný výhled jak na řeku, tak i na radnici a je taktéž druhá strana mostu přes který v „DEN D“ poběží štafety, se nachází další významné místo – další „pítko“, které se mi podařilo „objevit“. Udtud se pokračuje pod mosty k jednomu z nejslavnějších, k mostu Sýkorovu. Za ním si už člověk myslí, že je to ke hradu jen kousek, ale není to až tak pravda. Úsek se táhne a v posledním kole bude táhnout ještě více. Je zde pár terénních „vlnek“, které zaručeně budou cítit.

   Únava už zde výrazně promlouvá, ale stále běžím. Už v Komenského sadech se mi v tomto kole některé hydranty tvářily v periferním pohledu jako postavy, které se skoro mohly rozejít. Přes „Sýkorák“ se dostávám opět na Masarykovo náměstí a vbíhám do posledního kolečka. Už to zdaleka není tak snadné (nakonec mám za sebou třicet kilometrů a určitě minimálně čtyři a půl hodiny). Občas začíná vylézat slunce a trochu se oteplovat. Naštěstí jen občas. Třetí kolečko je těžké a občas okolí moc nevnímám. Před Komenského sady ně začínají bolet jakési svaly na nártu pravé nohy. Poslední co chci je si nějaký sval před maratonem natáhnout. Na chvíli si sednu a vím, že „osobák“ to již nebude. Dál pokračuji už jen s tak krátkým krokem, abych to nepřehnal. Je třeba se uklidnit a řídit se tou pravou mírou, kdy je dobré „zatnout zuby“ a kdy už je to moc. Občas přicházejí okamžiky, které jsou na maratonu možná nejzajímavější. Občas z ničeho nic přeběhne po zádech mráz. On není až tak „z ničeho nic“. Hlava ví, že se běží něco hodně významného (42 km neběžím každý víkend :-)) ). Občas se člověk z ničeho nic rozbrečí (naštěstí to většinou není vidět). Ví že se blíží něco o čem snil. Že už to není jen sen, ale už „jen kousek“ do cíle. Na druhu stranu moc dobře ví, jak se vše může změnit i zcela opačným směrem také úplně z ničeho nic. Je třeba být ve všem velice obezřetný, rozvážný, držet se své nastavené „zátěže“. Pro „probuzení“ by bylo dobré občas trochu rychlit, ale na to už moc sil nemám a tak se snažím, alespoň „držet“. Občas musím přejít do chůze. Vůbec nevadí. Podstatné je pak najít sílu se zase rozeběhnout. Ještě možná před třicátým kilometrem si myslím, že bych mohl zlepšit svůj čas ze zimy, ale nakonec se nepodaří a je horší možná o čtvrt hodiny. Bohužel pauzy za „svačinku“ byly delší a kdybych je odečetl, tak mám čas lepší. Ale čas se podle „kdyby“ nepočítá a tak tedy nepokořeno. Jsem vcelku unavený, ale spokojen. Je to teprve druhá vzdálenost okolo 42 km, kterou jsem více běžel („klusal“) než šel. To je pro mě úspěch. Určitě ke snadnějšímu průběhu hodně pomohly mé snahy běžet v kopcích, případně přímo „běhy do vrchu“. Pochopil jsem, že právě tyto běhy mi ve vytrvalosti asi pomohou úplně nejvíce. Je tedy třeba je začít mnohem více řadit do svých „výletů“. Tento poslední dlouhý běh byl pro mě významnou vzpruhou do samotného závodu, i když trval více než 7 hodin. Vím, že budu muset za týden hodně zrychlit a že podmínky budou mnohem těžší. Na druhou stranu mi „závodní atmosféra“ vždy pomohla k lepšímu výkonu než kdybych si běžel jen tak pro sebe. Nejpodstatnější je, že jsem si ověřil, že mám na to, což je po předešlých několika „neúspěších“ velice dobré. Mohu být již vcelku v klidu. Pokud nevyjde závod, tak si vzdálenost mohu odškrtnout alespoň nyní. Stejně za týden už nic moc nezachráním a tak je lepší spíše šetřit síly než něco vymýšlet.

   JAK VŠE DOPADLO V „DEN D“ UVEDU V NÁSLEDUJÍCÍM TŘETÍM DÍLU POVÍDÁNÍ O ÚCHVATNOSTI MARATONU…

 

 

DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:

 

[1] https://www.turistika.cz/mista/jak-jsem-bezel-svuj-prvni-soukromy-nezavodni-maraton-ve-svem-zivote/detail … Můj první (soukromý) maraton v zimě.

[2] https://www.turistika.cz/mista/krasa-a-dobrodruzstvi-prvniho-maratonu-pohledem-chvostobezce-uvod/detail … Předešlý článek.

[3] https://www.youtube.com/watch?v=uu4_cV49pMI

[4] https://www.youtube.com/watch?v=sbXy2vkJxSk

[5] https://www.youtube.com/watch?v=54bg4NQmc24

[6] https://www.youtube.com/watch?v=xSZlSaPJAdQ

[7] https://www.youtube.com/watch?v=zUPadKgtYHw

[8] https://www.youtube.com/watch?v=N7BEHMvJ3jU

[9] https://www.youtube.com/watch?v=x6xAINcKzNI

[10] https://www.youtube.com/watch?v=L9aq-O1CczA