Kroměříž – Expozice Karla Kryla

Že městem kráčely dějiny se leckdy nadneseně řekne o kdejakém sídle, ale v případě Kroměříže o tom není pochyb. Ačkoliv povýšení trhové osady na město ve 13. století ještě takovým momentem nebylo, věhlas Kroměříži dodal zřejmě až fakt, že olomoucký biskup Karel II. Z Lichtenštejnu-Castelcornu si město vybral za své letní sídlo a začal zvelebovat Kroměříž po poničení švédskými vojsky. Fakt přítomnosti biskupského dvora přilákal i další církevní instituce, v prvé řadě i ty vzdělávací. K nim se nakonec přiřadily i světské školy, takže ne nadarmo se Kroměříži tak poněkud nadneseně řadí přídomek „Hanáckých Athén“ (no Máme ještě Moravské Athény v Mor. Třebové).

Že se v takovém prostřední vyskytne i nějaká ta osoba spjatá s kulturním prostředím není divu. Vlastně ještě před dobou kroměřížské slávy se vyskytl jeden z prvních církevních reformátorů, Jan Milíč z Kroměříže. Ovšem pozdějších slavných osobností spjatých z Kroměříží, ať už rodáků nebo příchozích už je skutečně slušný zástup, tak stačí jen namátkou pár jmen z různých oborů: Pavel Josef Vejvanovský (hudební skladatel), Max Švabinský (malíř), Václav Talich (dirigent), Ludvík Svoboda (generál a prezident), Jaromír Tomeček a František Kožík (spisovatelé), Miloš Macourek (filmový scénárista), Gustav Brom a Jaromír Hnilička (jazzmeni). A to jsem opsal jen některá jména, které ještě současník povědomě zná.

No a k těm osobám, které do tohoto výčtu bezesporu patří, zahrnujeme i Karla Kryla. Zřejmě i kulturní zázemí samotné Kroměříže i faktu, že pocházel z tiskařské rodiny (tedy z oboru kultuře blízkého) mělo vliv na Karlovo vnímání světa. Určitě se na tom podílela i komunistická likvidace rodinné firmy, přestěhování do nevzhledného suterénního bytu i celá poněkud pochmurná situace padesátých let. Karel Kryl se narodil v dubnu 1944 a s příchodem roku 1950 už určitě jako dítě vnímal chmurnou atmosféru doby. Ačkoliv se vyučil keramice a hrnčířství, začal se věnovat i tvorbě vlastních písní. Širší veřejnosti se jeho tvorba přiblížila díky ostravskému rozhlasu po roce 1966. Asi nechtěný vrchol jeho kariéry přinesl rok 1968, kdy Krylovy písničky došly až k neblahé aktuálnosti. Na tehdejší poměry až bleskově nahrané (z části nové, z části z rozhlasu) písně vydané na LP „Bratříčku zavírej vrátka“ se bohužel záhy po svém vydání dostaly do stoupy, takže těch šťastných majitelů prvního vydání mnoho nebylo. Kdo tento klenot vlastnil jej pak víceméně tajně pomohl šířit díky různým sonetům duo a nastupujícím kazeťákům. I díky nim se řada z písní dostal mezi široké obecenstvo a navzdory režimu některé téměř zlidověly (Anděl, Morituri te Salutant, Píseň Neznámého vojína, i ta titulní). Po listopadu 1989 naštěstí patřila k prvním reedicím a v jedné z tehdejších anket deska dokonce byla vyhlášená nejlepší deskou tehdy ještě československé pop-music. Přiznejme si ale fakt, že to ani tak nebylo způsobeno hudební kvalitou či objevností, ale hlavně kulturně-politickým dopadem. Nicméně jako poučený laik mohu prohlásit, že Krylovy písničky nejsou tříakordovými popěvky, ale určitou hudební kvalitu v nich objevíme.

Nastupující normalizace ale písničkáři neslibovala nic dobrého, tak není divu, že v září 1969 zmizel za kopečky. Už v emigraci vydal patrně svou nejlepší desku (podle J. Černého) s názvem Rakovina. Většina písní ještě vznikala v Československu a nese si podobnou poetiku první desky.

Díky zaměstnání v rádiu Svobodná Evropa naštěstí Karel Kryl zcela nezmizel domácímu publiku, byť byl oficiálně zaměstnán jako sportovní redaktor.

V roce 2014 bylo v Kroměříži otevřeno poněkud netradiční muzea,, které vzdává hold svému slavnému rodáku. Paradoxně (nebo záměrně) tu ale nenajdeme mnoho z pozůstalosti Karla Kryla (tedy nějaké zápisky, kus nábytku nebo uprchlický kufr). Snad pár obalů elpíček, nějaké fotky. Muzeum je spíš pocitově dojmové. V poněkud potemnělé chodbě se procházíme mezi a nad výňatky z Krylových textů. Stěžejní části expozice se ale odehrávají za těžkými dveřmi. Po vstupu (a stlačením vypínače) se začnou ozývat tóny kytary a naléhavý zpěv, který je doprovázen vizuální doprovodem. Tu zazní Marat ve vaně, v další místnosti utíkáme s Bratříčkem i s deštěm pod okapem, v Rozmláceném kostele potkáme pošramoceného Anděla, zapochodujeme si i Cestou, prachem, štěrkem i udusanou hlínou, zazní Habet, Vánoční aj.

Muzeum je celkem stylově umístěno v bývalé budově Městského pivovaru (však se Krylovy písničky taky hrají třebas u piva). Autorem expozice je Ing. akad. arch. Jan Konečný CSc.

Dá se říci, že autor celkem dobře navodil atmosféru Krylových písní, která byla vždy spíše hořká, někdy protestní, občas lyrická, ale veselá málokdy, spíš tak tragikomická.

Nakonec víme, že Karel Kryl skonal v necelých 50 letech a s polistopdovým vývojem u nás příliš spokojen nebyl. Zemřel náhle na infarkt v březnu 1994. Paradoxem, že si Krylovy písničky dnes přivlastňují i leckteré obskurní postavy nebo seskupení, které se ohánějí vlastenectvím (nebo vlastenčením?), případně bojem za svobodu, pokrokem a bůhví čím. Přitom Krylovi šlo zřejmě o to jen si zachovat zdravý rozum a kousek lidství. Nebo o co mu šlo věděl jen on sám.

Na závěr nezbytná technikálie, muzeum najdeme poblíž staré radnice, v ulici Prusínovského 114, otevřeno denně mimo pondělí, 9.00–17.00 s polední přestávkou. Vstup 40,- dospělí, studenti, senioři apod. 20,-.