Městská strúha čili Císařský náhon v Pardubicích

Tento uměle vytvořený tok nesl v rámci staletí řadu pojmenování - Pernštejnská, Císařská či Městská strúha. Existovaly však i další varianty - "Strúha", "Halda", "Císařský náhon" či "řeka skrze město tekoucí" (kolem roku 1512; pozor, nezaměňovat s tzv. "Městskou řekou", jež počínala svůj tok až před kostelem sv. Bartoloměje!). Poslední uvedený název dokazuje to, proč byl vůbec Vilémem z Pernštejna vybudován a veden středem města. K jeho zřízení došlo po roce 1500 (uvádí se letopočty od roku 1501 až po období po roce 1507) a někteří autoři uvažují o tom, že ve skutečnosti vzniklo z jednoho starého ramena Chrudimky, jichž byla na území města řada. Však i Městská strúha byla jen jednou z mnoha, které byly tehdy vybudovány. Dovozují to mj. tím, že Městská strúha byla v různých místech jinak široká - za náhonem k zámeckému příkopu při vstupu do městské hradby měla 8,7 m, pod Panským mlýnem 9,35 m a při schodišti kostela sv. Bartoloměje 8,9 m.

Zdrojem jeho vody byla již zmíněná řeka Chrudimka a prokopán byl od jezu nad mostem u Bělobranského náměstí. Na svém počátku původně zajišťoval přívod vody do hradního opevnění (roku 1646 byl kolem Městské strúhy postaven šanc, a to od Bílé brány až ke spálenému mlýnu při Chrudimce) a poté pokračoval za frontou domů Bílého předměstí severně od městského jádra (dnešní ulice Svaté Anežky České), aby pak podtékal Pernštýnskou ulici, jíž se v těchto místech říkalo "Na mostě". Díky jeho existenci zde vznikla slévárna na děla a zvony, šlejferna, hamr, mlýn, za radnicí městský pivovar (před ním stávala dřevěná kašna, jež bývala zásobována vodou z Městské strúhy, a z ní byla voda hnána po žlábcích do trub k pivovaru), lázně v Kostelní ulici, jejichž prvním známým nájemcem byl lazebník Blažek, i Masné krámy (kutlof), jimž sloužil též jako odpadní kanál, aby se před kostelem sv. Bartoloměje spojil s "Městskou řekou", s níž poté tekl dnešní Sukovou třídou k Labi. O čistotu vody se Pernštejnové postarali řadou různých nařízení a povinností, např. pravidelným čištěním mříží, které měly zachytávat velké nečistoty. Za zmínku stojí i to, že již tehdy byly stanoveny pokuty pro případného znečišťovatele.

Roku 1804 protrhla povodeň tzv. Děkanskou hráz v délce 40 sáhů. Po její opravě byla v těchto místech vysazena kaštanová alej. Mnohem větší změnou se však stala regulace Chrudimky, kdy byla v roce 1910 zasypána "Městská řeka" a díky tomu zanikla i "Valcha" a roku 1515 založený "Císařský mlýn" (původně "Panský" a později "Královský"). Voda pak byla svedena do kanalizace a do Tyršových sadů, po jejichž parkových úpravách v roce 1931 napájela tamní dvojici rybníčků a "Jezírko". Následně byl postupně zasypán tok Městské strúhy od Chrudimky k Pernštýnské ulici a voda byla svedena pouze do potrubí. Od toho vznikla svého času známá pardubická hádanka, na níž málokterý příchozí dokázal odpovědět: "Kde jedeme po mostě a řeky nevidíme?" Samozřejmě v Pernštýnské ulici! Otevřené části Městské strúhy zůstaly pouze u Wernerova nábřeží a podél kostela sv. Bartoloměje, které se město zavázalo "šetřit a opatřit potřebným proudem vody se zřetelem na svéráz okolí i pro stabilitu sousedních staveb".

Později nastala řada problémů. V roce 1927 vydal pardubický architekt Bóža Dvořák, který byl také konzervátorem vídeňské Ústřední komise pro ochranu památek, publikaci "Pernštýnský kanál", jež byla obžalobou městského vedení, že v letech 1909-1910 připustilo jeho likvidaci a snažil se o jeho plnou obnovu, s čímž zásadně nesouhlasil profesor Josef Sakař. Voda zde tekla do 50. let 20. století, kdy došlo v souvislosti s rekonstrukcí kanalizace v Pernštýnské ulici k přerušení toku Městské strúhy pod ní, a tudíž byly otevřené části koryta dlouhá léta prázdné. Stav celé Městské strúhy byl veden jako havarijní a přímo kritický, ale cesta k nápravě byla stále odkládána. Roku 1968 povolal MěstNV na vyčištění a úpravu strúhy komunální služby až z Uhříněvse. Poté se opět dlouho nic nedělo. Sice v roce 1978 konstatoval MěstNV to, že zjedná nápravu a bude pravidelně Městskou strúhu čistit. Stalo se tak např. v polovině července 1982. Obnovení jejího vodního toku však zůstalo na dlouhá léta technicky nevyřešeno.

Voda tudy začala proudit až po řadě let, neboť byl náhon zavodněn teprve 27. dubna 1994, a to v souvislosti s tím, aby se ocitly dubové základy kostela sv. Bartoloměje opět pod vodou, jinak by to mělo fatální následky pro tuto stavbu. 11. listopadu téhož roku bylo do Městské strúhy na Wernerově nábřeží, zvané též jako Císařský náhon, 10 vodních ptáků, jež pocházeli ze ZOO ve Dvoře Králové nad Labem. Zmínku o této obnově můžeme nalézt např. v "Hradeckých novinách", jež vyšly 28. dubna 1994:

"ODJINUD

Chrudimka spojena s Labem

Pardubické noviny (27. dubna) - Od pondělí do dnešního dne probíhají práce na zprovoznění Císařského náhonu v pardubické ulici Na Třísle.

Pracuje se i na rekonstrukci přivaděče do nádrží na Wernerově nábřeží a následného odtoku do přečerpávací stanice v Tyršových sadech. Dojde tak k propojení dvou největších řek v regionu - Labe a Chrudimky. Jezírka v Tyršových sadech budou však zprovozněna až při parkových úpravách. Nadace pro rozvoj města se v této akci angažovala částkou vyšší dvou milionů korun. Projekty opravy přivaděče a Císařského náhonu zpracovala firma VIS z Hradce Králové, o realizaci se postarala stavební společnost ABK, která bude i provozovatelem plánovaného díla. Dá se očekávat, že po dokončení bude mít okresní město opět o atrakci více."

Dříve teklo Městskou strúhou mnohem více vody. Značný pokles nastal se snížením hladiny Chrudimky, když byla roku 1950 snížena o jedno patro a později zbořena městská vodní elektrárna a v roce 1974 byla provedena demolice jezu s pohyblivým systémem podle profesora Záhorského o rozpětí 31 m, který byl vyroben Českomoravskou továrnou na stroje v Praze-Libni, zprovozněn v listopadu 1911 spolu s hydroelektrárnou a obsahoval 10 propustí, jimiž byla podle stavu propouštěna voda. Trvalý průtok tak není hlavně v sušších letech, proto bývá také uzavřen odtok do kanalizace, ale ani to nestačí. Stejně tak nebyl obnoven průtok Tyršovými sady. Rekonstrukce z let 1993-1994 neznamenala však konec problémů s náhonem, protože ten postupně začal zarůstat. Kvalita vody se mohla zvýšit větším průtokem, což nemůže být zrealizováno kvůli malé kapacitě vypouštěcího zařízení; zvýšením hladiny, které by však znamenalo zatopení sklepů v Pernštýnské ulici nebo chemickým ošetřením vody modrou skalicí, což je však málo účinné a ukázalo se to přímo v praxi. Od rekonstrukce je tak 3x ročně náhon vypouštěn a suché usazeniny odstraněny. Mnohem vyhovující řešení by bylo finančně dosti nákladné, protože by spočívalo na základech úplně nového technického řešení.

Bez ohledu na výše zmíněné nedostatky je okolí strúhy stále hezkým zákoutím, a to včetně kamenného mostku za kostelem sv. Bartoloměje se sochou sv. Jana Nepomuckého a zejména Wernerova nábřeží, o kterém již František Karel Rosůlek řekl, že "kout s domy za Císařským mlýnem na nábřeží Wernerově podobal se vlašským Benátkám".