Zámecká ulice v Pardubicích

Již z názvu vyplývá, že tento veřejný prostor míří ze Starého Města na místní zámek. Nachází se mezi křižovatkou ulic Kostelní, Pernštýnské a Svaté Anežky České a areálem tzv. Příhrádku, což je de facto nejmladší část zámeckého areálu, protože k němu byla dodatečně přidělena z území města v letech 1500-1515 a od dnešní Zámecké ulice byla oddělena hradební zdí s bránou.

Její pojmenování nebylo též stále stejné, protože v roce 1518 byla nazývána jako "ulice k zámku" a od roku 1542 jako "ulice jdouc k hradu". Z toho vidíme, že tato ulice byla hlavní přístupovou cestou na zámek, což se projevilo též ve válečném roce 1866, kdy byl Příhrádek se Zámeckou ulicí přeplněn vozy s raněnými i s potravinami, děly, municí a vším ostatním vojenským materiálem. Na zámeckých valech se navíc rozkládaly vojenské lazarety, v nichž ošetřoval zraněné MUDr. František Hromádka, který sem měl velmi blízko, protože bydlel v Kostelní ulici. Protože však byly ulice tak zavalené vším možným, musel do lazaretů chodit přes zahrady a zámecký příkop, jinak by se na zámecké valy snad ani nedostal. Současné jméno obdržela ulice až v roce 1881, aby o sobě dala vědět již o 2 roky později, kdy sem přišla taková povodeň, že zde museli lidé jezdit na lodích, jinak by se při tak vysoké hladině nemohli nikam dostat. Netrvalo však dlouho a ulici postihla roku 1887 další zkáza, a to v podobě velkého požáru, jenž zasáhl domy čp. 14-17 a 19.

Pokud zamíříme do ulice přímo ze Starého Města, tj. od Pernštýnského náměstí, uvidíme po levé straně nárožní objekt s podjezdem, kterým se dostaneme do Kostelní ulice. Jedná se původně o panský dům čp. 17, který roku 1518 zakoupil mistr Jakub za 230 kop míšeňských. Již od počátku v něm bydleli různí panští úředníci a urozenější měšťané, např. v letech 1558-1578 vlastnil dům panský fišmistr Jetřich Preys jinak Manštein z Popnheimu, jenž ho získal darem od své manželky Doroty Halířové. Další výraznou postavou byl panský obilní písař Samuel Bobrovský, kterému byl objekt darován manželkou Dorotou, předtím provdanou Naymonovou, a to v roce 1655. Téhož roku mu bylo povoleno zdejší radnicí, aby mohl vybudovat na svém domě dvojici prampouchů a na nich "světničky nad ulicí při domě". Za zmínku též stojí panský písař rybniční Jiří Antonín Závorský, jenž držel dům se svou manželkou Rozinou v letech 1708-1727. V letech 1834-1850 vlastnil objekt kupec Václav Antonín Hromádko s manželkou Františkou a v letech 1850-1874 starosta města Karel Černík (psán i jako Czernih), za něhož bylo vybudováno nové zadní stavení a kupecký krám. V téže době si zde zřídil malý krámek sklenář Josef Topič.

Sousední budovu čp. 18 držel po roce 1507 Matěj Černý, jenž je jako jeho vlastník zmíněn ještě roku 1523. V tomto objektu se vystřídala řada řemesel, v 16. století tu bývala zámečnická dílna, z niž se posléze stala kovářská dílna a dále se v domě v 17. století pekl perník. Nemovitost čp. 19 nosila původně dvojici pojmenování - "dům Komárovský" a "dům Adamovský". I ona musela vzniknout kolem roku 1507. Jejím prvním známým držitelem byl kuchmistr Václav (Stašek?), který ho prodal v roce 1520 Jiříku Komárovskému. I později zde žili panští kuchaři, po nichž se v domě usídlily různé dílny - ševcovská a krejčovská. Za Jana Kapouna ze Svojkova byl dům předlužen různými kontribucemi, úroky a poplatky, takže se stal před rokem 1631 obecním majetkem, aby ho v roce 1637 zakoupil Jan Raysik s manželkou Dorotou. Po zániku ševcovské dílny bylo v objektu mydlářství, jež na přelomu 18. a 19. století provozoval Jan Kubín.

Dům Poltovský s čp. 20 držel po roce 1507 jakýsi Král, podle Josefa Sakaře měl být snad cihlářem. Do roku 1517 se o něm hovoří pouze jako o Poltovském domě, ale jeho vlastník není doložen. Teprve v roce 1517 ho zakoupil truhlář Pavel, jenž za něj zaplatil 120 kop míšeňských. Následně v domě žili různí truhláři a cihláři, teprve v letech 1610-1625 ho vlastnil panský písař rybní Jan Slavík Kutnohorský, protože však byl jeho majitel dlužen nějaký obnos do panského důchodu, byl mu dům vrchností zabrán a do roku 1650 jí rovněž patřil. Teprve poté byl prodán Janu Řehoři Součkovi a jeho manželce Kateřině, kteří za něj zaplatili 500 kop grošů. Dluhy se domu však držely i nadále. Dalším, kdo ho zadlužil, byl Václav Pátek, který ho získal v roce 1712. Do roku 1723 vlastnila dům jeho vdova Kateřina, ale v témže roce se kvůli dluhům dostal do dražby, v níž ho získal František Materna z Eissenachu, když za něj vyplatil 1 200 kop grošů. Snad nejvýraznějším majitelem domu byl rokytenský rodák a profesor Jan Konečný (v letech 1867-1891), který např. vydal v roce 1845 dvoudílnou "Českoslovanskou mluvnici", "Slovník česko-slovanského jazyka" a "Kapesní slovník česko-německý" a byl prvním učitelem českého jazyka na vídeňské polytechnice. K hradbě Příhrádku přistavěný dům čp. 21 měl roku 1507 vlastnit jakýsi Vondrák a po něm v nám neznámém čase Pechanec. Listinně je doložen až jeho další vlastník - Jiřík Vániš ze Ždánic, a to k roku 1541, kdy ho prodal manželům Jiříku Wiclovi z Petrštorfu a Kateřině z Nemošic za 230 kop míšeňských. V letech 1571-1590 vlastnil dům zámecký hejtman Jiří Adlspach z Damsdorfu. V roce 1645 objekt vyhořel a k jeho obnově muselo dojít až po roce 1651, kdy ho získal Matěj Skalický, manžel předchozí majitelky Zuzany Frodlové, vdovy po Albrechtu Václavu Frodlovi z Tatenic, protože do té doby byl veden jako "dům zpustlý po shoření (r. 1645), na zdech a krovích velmi porušený, za 790 kop s porážkou 290 k. za zpustlost". Později musel opět vyhořet, neboť v roce 1772 byl označován jako dům "veliké zpoustky". V následujícím století se v domě nacházelo vyhlášené Tuškovo cukrářství, jež vzniklo přestavbou původního krámku se sklem a porcelánem Františka Waltera.

Pravá strana ulice začíná domem čp. 26, ale ten je dnes řazen do ulice Svaté Anežky České. Své pojmenování - "dům Danielovský" - obdržel podle svého vlastníka, jímž byl do roku 1539 řezník Daniel. Sousední dům čp. 25 bývalo nazýváno jako "dům Janthovský", a to od toho, že ho do roku 1556 vlastnil řezník a primátor Jan Jantha jinak Vyblížek. Nebyl však prvním držitelem této nemovitosti, neboť v letech 1507-1518 ji vlastnil jakýsi Mečíř (jméno získal snad podle svého povolání) a po roce 1518 řezník Jiří. Sama budova je známá zejména tím, že se zde nacházel hostinec "U zlatého anděla", který roku 1851 upravil pro užší společnost Vilém Choceňský, jenž získal dům v roce 1847. Spolu s hostincem byl tehdy zřízen i nový štít.

Objekt čp. 24 vznikl před rokem 1507, kdy ho držel jakýsi Bekovský a po něm do roku 1522 barbíř David. Vystřídala se v něm zejména potravinářská řemesla - pekařství a řeznictví, nějakou dobu náležel též ždánickým mlynářům a v roce 1645 byl zapálen nepřátelským vojskem. K zahájení jeho obnovy došlo až kolem roku 1652, ale kvůli nedostatku financí nebyly tyto práce dokončeny, protože o 3 roky později ho zdědila Dorota, vdova po Zacheovi Brandejsovi, jež se následně vdala za zámečníka Václava Krátkého. A právě v dědických dokumentech bylo zmíněno, že nebyl po zkáze zcela dostavěn. Jako zpustlý byl popisován ještě v roce 1680, kdy ho zakoupil forstknecht panského živanického revíru Alexander Molič (psán i jako Molyč a Molić, z čehož můžeme usuzovat, že byl jihoslovanského původu). Kolem roku 1850 si zde ve Wernerově vinárně dávali dostaveníčko zdejší měšťané a část tehdejších kulturních i společenských elit. Později byla restaurace Aloise Hartmana (dům vlastnil od roku 1920) známá jako "U čápa" a scházeli se v ní na schůzích a aktivech zejména místní komunisté (v letech 1926-1936 zde pracoval krajský sekretariát KSČ, redakce časopisu "Rudý východ" a koncem 50. let 20. století tu mívali schůze členové odbočky SČSP). Později se z ní stal přednáškový sál zdejšího muzea, přičemž interiér bývalého hostince prošel rekonstrukcí v roce 1966.

Ve stejné době vznikl rovněž dům čp. 23, protože roku 1507 ho držel jakýsi Šnayder a po něm Jan Hořák, jenž ho v roce 1529 prodal Janu Beškovcovi z Běškovic. V letech 1618-1629 ho vlastnil Jan Winkler z Winklfelsu, který byl v letech 1629-1630 a 1630-1631 pardubickým primasem a do roku 1636 konšelem, válkou zchudl, mj. protože splatil všechny dluhy, jež městu vznikly za jeho vlády, a nechal svoji manželku Markétu v "tuhém nedostatku". V 19. století se v objektu nacházelo Stadlerovo zlatnictví a roku 1910 vlastnil dům krátce JUDr. Karel Horlivý. V objektu čp. 22 se nacházelo jedno z nejstarších pardubických sedlářství. Sedlář Vaněk zde nejen žil a působil, nýbrž byl v letech 1507-1520 zapsán jako držitel domu. V roce 1615 se z něj stal na nějakou dobu špitálský dům, a to odúmrtí. Významný je rovněž tím, že se zde narodila spisovatelka Božena Viková-Kunětická (30. července 1862 Pardubice - 18. března 1934 Libočany u Žatce), která byla roku 1912 zvolena jako vůbec první žena poslankyní zemského sněmu království Českého.

Přestože došlo na konci 19. století k několika razantním změnám, patří tato ulička k jedněm z nejhezčích staroměstských veřejných prostor a není to jen tím, že se tudy dosud míří na zámek, i když dnes jen pěšky. Já mám tato zákoutí kolem zámku a Pernštýnského náměstí velice rád a není nad procházku těmito místy, ať již za denního světla, či za doprovodu nočního osvětlení, kdy nabývá tato ulice jiného rázu. Na závěr ještě dodejme, že zdejší objekty jsou památkově chráněné, přičemž čp. 17-25 byla zapsána do státního seznamu kulturních památek 12. března 1964 a čp. 17 a 24 byla do něj opětovně zapsána 28. srpna 1987. O jejich architektuře i dalších věcech se lze více dozvědět na webu památkářů: https://pamatkovykatalog.cz, případně na Parpedii na této adrese: http://www.parpedie.cz.