O dvojici bohdanečských městských bran

Město Lázně Bohdaneč bylo založeno na křižovatce čtveřice cest - chlumecké, hradecké, pardubické a přeloučské, které se uvnitř něho spojovaly do prostranného a upraveného náměstí, jehož dominantou byl farní chrám sv. Máří Magdalény a městská radnice.

Aby se dovnitř nedostal někdo nepovolaný, mívalo město rovněž nějaké opevnění. Jak vypadalo, to přesně nevíme. Někteří autoři hovoří, že bylo opevněno pouze plaňkami, jiné prameny píší o klasických hradbách.

Jistě víme pouze to, že Lázně Bohdaneč mívaly dvojici bran, jež se však nedaly de facto označit za brány, ale spíše za jakési fortny. Tato velká vrata se uzamykala na noc zámkem a byla důležitou součástí bezpečnosti města, protože dovnitř se bez kontroly nikdo nedostal a pokud někdo něco ve městě spáchal, nemohl se rovněž dostat ven z města. Z tohoto důvodu jim věnovalo město velkou péči. Zajímavé je, že se tu stýkala čtveřice cest, ale brány byly pouze 2. Z toho můžeme uvažovat, že původně bylo městských bran více, ale o jejich existenci se nedochoval žádný záznam.

Výše zmíněná dvojice bran se nacházela v Bělské a v Hradecké ulici, od toho byly rovněž tyto brány nazývány - jako Bělská a Hradecká. První ze zmíněných musela stávat u domů čp. 51 a 83, neboť roku 1839 našli dělníci při stavbě pardubicko-chlumecké silnice základy staré stavby. Vrchní dozorce nad touto stavbou Jan rytíř z Clanneru vyslovil domněnku, že by to mohly být základy právě Bělské brány.

Podporou této teorie může být řada dochovaných záznamů. V roce 1625 se hovoří o domku nebožtíka Jana Slepičky, ležícím za Bělskou branou, který od Jakuba Křepelky zakoupil své manželce potomek. Z roku 1655 pochází zápis o žádosti Václava Rohana o kus místa za Bělskou branou. Tento měšťan byl vlastníkem dnešního domu čp. 83 v Chlumecké ulici (dnes nazvané jako Šípkova). Proti jeho objektu stával od nepaměti dům s nynějším čp. 51, jenž náležel Jírovi Kohoutovi a v roce 1605 celý jeho grunt s okolními nemovitostmi shořel. Z toho můžeme dovodit, že se tu ona brána nejen nacházela, ale při tomto požáru byla zničena a nebyla již obnovena, přičemž její zbytky úplně zanikly nejspíše při obnově města po požáru 12. dubna 1772.

Druhá z uvedených bran se nacházela v Hradecké ulici (nyní Langrova) u domu čp. 15, přičemž na pravé straně hradecké silnice bývala zámečnická dílna. Brána měla obsahovat dvojici malých světniček, z nichž jednu měl v roce 1631 najatou i s verštatem zámečník Martin, jenž za to ročně platil 6 kop grošů. Po něm následovali ještě zámečníci: Jakub Štěpán, Neypauer a Sedláček. Druhá místnost byla najata nejprve provazníkovi Jiřímu Turkovi, poté lazebníkovi Jiříkovi, Kryštofu Valterovi, Václavu Tykvanovi a Jiříku Nyplerovi. Sama brána však byla ještě staršího původu, protože když byl po dokončení Opatovického kanálu kolem roku 1515 zaveden do Bohdanče dřevěný vodovod s užitkovou vodou, vedl zahradou Hradecké brány čp. 15, a tudíž zde musela stávat již počátkem 16. století.

Hradecká brána se dochovala nejdéle, neboť v roce 1731 byla na její druhé straně vybudována nová kovářská dílna, a to nákladem 14 zlatých. Tento verštat si následně najal Kryštof Novotný za 6 zl. ročně. Od roku 1799 pak používal zámečnickou dílnu František Jaro a od roku 1805 kovářskou dílnu Václav Rauch a po něm Ignác Vundrle. O bráně se dozvídáme též z krátké zprávy, jež vyšla 25. ledna 1855 v "Lumíru": "V Bohdanči dne 21. ledna o půlsedmé hodině večer vypukl za Hradeckou branou oheň, a nežli hodina uplynula, leželo osm domků a osm stodol popelem. Neštěstí potkalo ty nejchudší obyvatelele a protož jest tím bolestnější."

V té době byla brána popisována jako velmi úzká a nízká, takže vadila volnému průchodu i průjezdu. Nad ní se nacházely již jmenované světničky, jejichž okna směřovala do města. Naopak k nim příslušející komůrky měly malá okénka směrem z města. Po obou stranách brány byly umístěny nárazníkové kameny, na nichž si mohl odpočinout unavený pocestný. Uvnitř brány pak byly výklenky, do nichž se mohli "uklidit" chodci, aby nevadili projíždějícímu vozu.

Tento stav byl neudržitelný, protože 2. polovina 19. století byla ve znamení průmyslového i obchodního rozmachu, a tudíž frekvence dopravy z i do města značně vzrostla. A tak byla 15. ledna 1866 uspořádána komise okresního stavebního úřadu, jež měla rozhodnout o budoucnosti projížďky úzkou Hradeckou branou. Následně se město obrátilo na c. k. místodržitelství, jestli by mu nemohlo v této věci pomoci. 28. února 1866 však od něj přišla zpráva, že nemůže ničím přispět na odstranění Hradecké brány, protože kutnohorsko-hradecká silnice již dávno pozbyla důležitosti a v současné době se jedná o její exkamerování. Vláda se totiž již od roku 1860 snažila odlehčit říšskému rozpočtu a po delším jednání předložila sněmu 20. prosince 1865 návrh na exkameraci 112 mil říšských silnic, ale k jeho naplnění nedošlo, neboť jeho projednávání bylo stále oddalováno.

Do likvidace brány se tak pustilo samo vedení města. 13. října 1888 oznámil radní František Veselý, že koupil bránu čp. 15 za 1 500 zl., a to od Josefa Jara za 600 zl. a od Václava Vunderleho za 900 zl. Následně se začalo s její demolicí. 5. listopadu 1888 byl proveden protokol o zbourání brány a 12. ledna 1889 požádali Josef Jaro a Václav Vundrle o povolení ke stavbě nového domku.

Na tuto bránu vzpomínal i libišanský rodák JUDr. František Skrejšovský, když 18. dubna 1899 napsal spisovateli Janu Evangelistovi Kosinovi toto: "Vždyť víte snad, že jsem rodák z Pardubicka - z Libišan. Moji rodiče a bratři jsou pohřbeni ve Ždánicích. Měl jsem staršího bratra ve Břehách u Přelouče a za studentských let jsem mu hospodařil. Dovážel jsem obilí a mnoho polabského sena ze Břehů do Libišan. Pamatuji se dobře na bohdanečskou bránu. Sedával jsem na voze sena a jeda branou, položil jsem se vedle pavézy, abych nemusil slézati s vozu. Ale jednou mi naložili velikou fůru a mohla mi brána býti osudnou: přimáčkla mne důkladně k senu, tak že jsem nikdy už nezůstal na voze."

Hradecká brána tak zanikla a s ní veškeré pozůstatky po všech zdejších městských branách i veškerém opevnění. Jediným dokladem o její existenci je tak snímek brány od Josefa Heřmana z roku 1889, jenž byl otištěn v řadě dobových publikací a periodik, a mnohé dochované listinné záznamy, jež o ní přímo nebo nepřímo hovoří.