Obchodní a obytný dům "Pasáž" v Pardubicích

I když jsem "Mechovák", jak říkají Pardubičané nám Hradečanům, tak musím před mnoha věcmi v Pardubicích kolikrát smeknout a v oblasti architektury nedám dopustit na krásné Pernštýnské náměstí, čarokrásné okolí zámku a Podhrádku a rozličná další malebná a romantická zákoutí, ale obdiv si zaslouží i mnohá novodobá architektura, kterou nalezneme např. na třídě Míru.

Jako měl Hradec Králové svého Jana Kotěru či Josefa Gočára, tak i tvářnost Pardubic měli na svědomí mnozí význační architekti a stavitelé své doby. Jedním z nich byl i Dr. Ing. arch. Ladislav Machoň, jenž nedal svým návrhům pouze funkčnost, jak bylo tehdy samozřejmé, nýbrž i velkou výtvarnou a estetickou hodnotu, takže bez mnoha jeho staveb bychom si Pardubice dnes nedokázali ani představit. Nejde jen o novou reálku v místech, kde se stýkají třídy Karla IV. a Johnova, nýbrž i o bývalé ředitelství pošt a telegrafů, propojené objekty okresního soudu a okresního finančního úřadu, poštovní a telegrafní úřad (dnes pošta Pardubice 1) na rohu ulice Na Hrádku a třídy Míru a když už jsme u něho, tak musíme rovněž zmínit skoro naproti se nacházející obchodní a obytný palác "Passage" (později počeštěno na "Pasáž").

Ale začněme od začátku! Tato místa byla zastavěna již v 16. století, ale můžeme usuzovat, že tomu bylo již o století dříve. Před rokem 1520 náležel dvůr v této lokalitě Václavu Opršalovi ze Zher. Ten od něj získali za 50 kop míšeňských čeští bratří, ale svým sborem se dlouho těšit nemohli, neboť v roce 1548 byl podle královského rozhodnutí odňat a Jan z Pernštejna ho přidělil pardubickému špitálu. V letech 1549-1550 držel dvůr Matěj Běštovský, v letech 1550-1556 Lacek Štramberský z Hustopeče a po roce 1556 byl uváděn jako vlastnictví Jaroslava z Pernštejna, od něhož se dostal do majetku pardubicé obce. Ta ho roku 1562 prodala s trojicí rolí a loukou za Přerovem za 420 kop grošů Jakubu Voříškovi. Dalšími vlastníky dvora byli: v letech 1566-1598 Jan Hebney (též Hebkey čili Hebký); v letech 1599-1604 vdova Zuzana Hebká; v letech 1604-1605 dcera Dorota Hebká; v letech 1605-1618 kovář Kašpar Zajíček, který ho koupil za 400 kop grošů; v letech 1618-1627 Kateřina Zajíčková; v letech 1627-1638 její druhý manžel Jindřich Skřivánek a od roku 1638 Justina Pelikánová, dcera Kateřiny Zajíčkové-Skřivánkové, a to spolu s manželem Janem Pelikánem z Chudimi. V roce 1639 však dvůr vyhořel, a to ještě před příchodem švédských vojsk.

Spáleništěm zůstal dvůr dlouhou dobu. Teprve roku 1665 bylo zakoupeno spolu s lesem a rolí tkadlecem Janem Hrdličkou a jeho manželkou Alžbětou. Ti za něj zaplatili 400 kop grošů, přičemž došlo ke srážce za zpustlost ve výši 200 kop. Mohlo se jednat o mnohem vyšší částku, ale protože byl již dříve vystavěn z kamene a všechny zdi byly dochovány, tak se dal snáze opravit bez bourání a jiných složitějších zásahů. V letech 1667-1689 náležel dům pojezdnému písaři Janu Bartonydesovi; v letech 1689-1690 jeho stejnojmennému synovi; po roce 1690 Martinu Kutnohorskému; v letech 1728-1737 Anně Lukavské, roz. Kutnohorské, jež byla provdána za Jiříka Lukavského; v letech 1737-1757 Václavu Kvapilovi; po roce 1757 Janu Javůrkovi; do roku 1786 Václavu Rusovi; v letech 1786-1799 zahradníku Janu Rusovi; v letech 1799-1824 Vojtěchu a Anně Naxerovým; v letech 1824-1842 Antonínu Naxerovi, za něhož dům v roce 1835 vyhořel, ale následně jím byl obnoven. V letech 1842-1847 náležel dům Anně Gaschelové, provdané Benešovské; v letech 1847-1850 Williamu Stoneovi, štolbovi hraběte Clam Gallase; od roku 1850 Václavu Hromádkovi; kolem roku 1866 Janu Arnoldovi; do roku 1882 Tomáši Doležalovi; v letech 1882-1916 Františce Vápeníkové; v roce 1916 Václavu Petraňovi a Aloisii Novotné; v letech 1916-1917 Václavu Petráňovi s Václavem a Růženou Novotnými a roku 1923 ho získali stavitelé Antonín Kratochvíl a Ing. František Veselý, kteří využili koupí nabytého rozsáhlého gruntu k výstavbě velkolepého průchozího obchodního paláce, spojujícího tehdejší Wilsonovu třídu s Jindřišskou ulicí.

Plány v letech 1923-1925 vzniklého objektu navrhl, jak bylo napsáno již na počátku, architekt Ladislav Machoň, čelní stěna byla okrášlena mezi balkony zakomponovanými alegorickými sochami živností od sochaře Karla Dvořáka (Rybář, Textilák, Truhlář, Hutník) a dekorativními vlysy Karla Pokorného, portál a konstrukce zhotovil V. Čížek a obchodní průchozí pasáž vymaloval Alexandr Vladimír Hrska, jenž proslul zejména jako divadelní malíř. Podnikatelstvím staveb A. Kratochvíl a Ing. Veselý v Pardubicích byl tak vybudován čtyřkřídlý nájemní obchodní dům s pasáží o obdélníkovitém půdorysu s čtyřpatrovým hlavním průčelím o 5 osách, přičemž všechna křídla byla určena k činžovnímu bydlení. Meziválečná éra tomuto zařízení přála v mnohých ohledech. Lidé sem chodili do vyhlášené cukrárny, u jejíhož začátku stál Josef Hofman, který je dodnes známý zejména šlehačkovými rakvičkami, které sám vymyslel a dal našim mlsounům jednu z dodnes oblíbených pochutin (viz http://www.parpedie.cz/cti-zaznam.php?id=Cukrar_Josef_Hofman%20&rozc=pr%F9mysl). Kromě ní se tu celkem nacházelo 27 různých provozoven, jež měly nabídnout tehdejšímu zákazníkovi vše, co by jen náhodou mohl potřebovat, takže tu bylo situováno dámské kadeřnictví, prodejna místního vyhlášeného perníku, restaurační provoz, obchod oděvy Elsy Weisensteinové, galanterie Klotildy Žemličkové, optika Václava Konětopského a nad tím vším bylo v patrech 31 bytových jednotek.

Po únoru 1948 se dostal dům do rukou státu, resp. města a to ho spravovalo prostřednictvím Bytového podniku, který např. jeden ze zdejších světlíků opravoval více než 1 rok (v letech 1959-1960). Rovněž počet provozoven klesal nebo byl přinejmenším proměnlivý. Jedinou dobrou věcí bylo v roce 1957 odhalení pamětní desky, jež měla připomínat to, že na místě čp. 60 stával dříve sbor Jednoty bratrské. Během komunistického režimu se jinak na objektu podepsal nejen zub času, nýbrž i všeobecný nezájem o jeho stav, jemuž nepomohla ani jeho "generální oprava" na přelomu 60. a 70. let 20. století, kdy byla seškrábána a zamalována původní Hrskova výzdoba a zmizela dokonce původní svítidla, jež vznikla rovněž v Machoňově hlavě. Kritika poměrů ohledně údržby čp. 60 se objevila i v tehdejší komunistické "Záři", jež psala mj. o na několika místech poškozené střeše nebo oprýskané omítce. V té době si objektu všimli také památkáři, kteří ho nechali 29. prosince 1983 zapsat do státního seznamu kulturních památek. 2. dubna 1990 byla na konci pasáže zase otevřena herna TJ VCHZ s hracími automaty, což bylo pro tehdejší dobu typické a pasáži nic nepřineslo, vlastně spíše naopak.

Zchátralé budovy se město chtělo zbavit, ale nakonec bylo v roce 2009 rozhodnuto městskými zastupiteli o tom, že zůstane městským majetkem, když odmítli nabídku Pražské správy nemovitostí ve výši 46 milionů Kč. V současné době ho vlastní Rozvojový fond Pardubice a. s., jenž se např. v roce 2000 postaral o zrestaurování keramických prvků a čtveřice soch, ale nejvýraznější investicí byla jeho kompletní oprava v letech 2011-2013, kdy došlo podle projektu Miroslava Petráně nejen na samotnou pasáž, ale i na úpravu 37 bytových jednotek a čtveřici kancelářských prostor. Sice tu dnes nalezneme méně obchodů a jiných provozoven, ale i tak se Machoňova pasáž vrátila do meziválečných kolejí a má příchozímu co nabídnout. Nejde jen o roku 2021 zrekonstruovaný Dream café Republic bar, což je nástupce původní kavárny První Republika Café, ale můžeme zde najít i Divadlo Exil (viz https://www.divadloexil.cz), v roce 2015 otevřené uzenářství Zlatá husa či projekční expozici Institutu Paměti národa (viz https://institut.pametnaroda.cz/pardubice/). Více o objektu lze nalézt na webu památkářů: https://pamatkovykatalog.cz/cinzovni-dum-tzv-pasaz-15954345.