Olomouc – renesanční sochy na hlavním oltáři Dómu sv. Václava

sochy církevních Otců na hlavním oltáři  •  Fotografie (6)  • Foto: markyz63

Dnes již převážně neogotická katedrála sv. Václava je sice díky své více než 100 metrů vysoké věži nezpochybnitelnou dominantou hanácké metropole, ale její poklady musíme hledat v chrámovém interiéru. K tomu nejcennějšímu a nejvzácnějšímu patří určitě hlavní oltář, resp. čtyři renesanční sochy církevních Otců na něm umístěné. Oltář sám je záležitostí nepoměrně mladší, protože i on je výsledkem Merettyho neogotické přestavby Dómu v letech 1882 až 1892.

Foto: markyz63

Oltářní sochy, které zde i dnes můžeme obdivovat, vytvořil ve II. polovině 15. století významný italský renesanční sochař Mino da Fiesole a původně neměly s Olomoucí vůbec nic společného. Vznikly totiž pro hlavní oltář římské baziliky Santa Maria Maggiore (konkrétně byly součástí Ciboria della Neve nad ním) a do Olomouce byly získány až v průběhu 18. století, kdy byl roku 1747 hlavní oltář mariánské baziliky v rámci stavebních úprav zcela rozebrán. O současném oltáři v katedrále sv. Václava se říká, že spojuje hravé neogotické baldachýny s renesančními mužskými postavami ve strnulých pózách.

Velmi kvalitní raně renesanční sochy čtyř východních církevních Otců – tedy sv. Atanáše, sv. Basila, sv. Řehoře Naziánského a sv. Jana Zlatoústého – vznikly v letech 1461 až 1463, jsou vytvořena z bílého mramoru a jejich výška (včetně soklu) dosahuje 125 cm. Sochy pro olomouckou katedrálu roku 1870 ve starožitnictví zakoupil kardinál a arcibiskup Bedřich Fürstenberk v rámci své účasti na prvním vatikánském koncilu.

Tím by byly základní informace vyčerpány a další řádky – kromě úplného závěru – budou již určeny hlavně těm, kteří se o umění zajímají více nebo by chtěli tyto sochy poznat blíže.

pohled do presbytáře s hlavním oltářem  •  Foto: markyz63

Čtyři mramorové sochy z římské baziliky Santa Maria Maggiore byly součástí oltáře, který byl tvořen baldachýnem zdobeným také 32 reliéfy. Na jednom z nich byl zobrazen výjev, který dal tomuto dílu jeho název (Ciborium sněžného zázraku). Byl na něm zachycen papež Liberius, kreslící půdorys budoucího kostela do sněhu, který v Římě zázračně v srpnu napadl. Sochy tehdy byly umístěny v nikách nad čtyřmi sloupy ciboria, které se dnes nachází v Muzeu umění v americkém Clevelandu.

Je docela zajímavé, že údajně jen socha s kratšími vousy je jednoznačně označována jako sv. Jan Zlatoústý, zatímco určení dalších postav je dosti nejisté, Strnule antikizující štíhlé postavy církevních Otců jsou velmi propracované a odkazují na raně křesťanskou dobu. Od sebe se liší v podstatě jen pozicemi nohou, drapérii oděvu a částečně i výrazem obličeje. Každá z nich drží knihu, na kterou upírá svůj zrak. Typické tváře s dlouhým vousem odkazují na Minovu sochu Boha, která se nachází v kapli florentského kostela sv. Ambrože.

Foto: markyz63

Chybět by nemělo ani pár slov o autorovi těchto soch. Mino da Fiesole (1429 – 1484) byl florentský raně renesanční sochař, který se věnoval studiu antického sochařství (zřejmě proto se někteří odborníci v minulosti domnívali, že tyto sochy pocházejí z antických vykopávek), pracoval v Římě i Toskánsku a proslul zejména jako autor velmi kvalitních bust, např. členů významné rodiny Medici. Mezi jeho nejznámější díla patří také náhrobek knížete Uga Toskánského nebo tzv. Ciborium sněžného zázraku. A právě jeho součástí byly i „naše“ čtyři sochy církevních Otců.

Zcela na závěr se sluší zmínit, že olomoucká katedrála vznikla – jako románská – již někdy v I. polovině 12. století a že se na její podobě postupně promítly snad všechny existující architektonické slohy. Oltář se nachází na konci presbytáře a běžně se na něj zblízka nepodíváte. Kněžiště od hlavní lodi totiž téměř trvale neproniknutelně odděluje železná mříž. Pokud se nechcete spokojit s pouhým pohledem z dálky, je nutno využít služeb průvodce nebo času bohoslužby.