Přidat Olomouc mezi oblíbené
Chaty a chalupy
Mapa Olomouce a okolí
Arcidiecézní Muzeum Olomouc posté jako poprvé a pokaždé jinak
Kam a jak jedeme?
Hned na úvod tohoto „vyprávění“ se musím k něčemu veřejně přiznat. Zkrátka a dobře: olomoucké Arcidiecézní muzeum mám prostě rád. Považuji toto zařízení za místo krásné, vkusné, příjemné a inteligentní, což i u institucí tohoto typu nemusí být zrovna pravidlem. Jsem jeho nepravidelně pravidelným - nebo pravidelně nepravidelným - návštěvníkem a dovolím si tvrdit, že od jeho otevření v červnu roku 2006 jsem viděl většinu výstav, které muzeum nabídlo, nebo alespoň – s jednou výjimkou, potvrzující pravidlo - všechny ty, které jsem považoval za důležité a zajímavé. A že jich rozhodně nebylo málo …
I proto jsem o tomto muzeu napsal na stránky Turistiky již několik článků a je pravda, že než se mi povedlo některé příspěvky zcenzurovat do podoby, která by neunavovala, začínal jsem téměř vždy alespoň u deseti stran textu, a to ve formátu A4; bez obrázků, grafů a podobných doplňků. I tento tip na výlet je – do jisté míry – takovou skládankou z několika výprav za poznáním exponátů AMO. Nechtěl bych zde ovšem stavět jen na – jakkoliv silné - citové vazbě, a proto raději uvedu hned také několik nezpochybnitelných faktů.
Olomoucké Arcidiecézní muzeum bylo založeno roku 1998 jako součást Muzea umění Olomouc. Údajně se jedná o první muzeum tohoto typu u nás a jeho stavební součástí jsou biskupský románský palác, severní část někdejšího Přemylovského hradu (tedy kapitulní děkanství) a jeho hospodářský dvůr. V průběhu prohlídky muzea můžete navštívit i „hradní“ věž nebo křížovou chodbu Zdíkovského paláce s kaplí sv. Jana Křtitele. Areál muzea byl do dnešní podoby „uveden“ v letech 2000-2006; její návrh je pak dílem tria pražských architektů. Za zmínku možná stojí i to, že v – již barokním – areálu, který je od roku 1995 národní kulturní památkou, v roce 1767 přespal W. A. Mozart s rodinou (i když to byl takový turista, že někdy mám pocit, že snad spal i u nás doma).
K založení muzea ještě jedna poznámka. Jeho vznik do jisté míry předběhl – dnes tolik diskutované – církevní restituce. Objekty muzea byly totiž nejprve státem navráceny „do církevních rukou“, a poté dochází k písemné dohodě mezi církví (Arcibiskupství olomoucké) a státem (Ministerstvo kultury ČR). Na základě této smlouvy vzniká projekt AMO a arcibiskupství pro něj vyčleňuje např. budovu kapitulního děkanství. Pokud by měly církevní restituce vypadat vždy takto, jsem rozhodně a zásadně pro.
Za čím jedeme?
Základ toho, co ve výstavních prostorách uvidíte tvoří – celkem logicky – stálá expozice, kterou můžeme rozdělit na dvě hlavní části. Ta první je chronologická a nazývá se „Ke slávě a chvále aneb 1000 let duchovní kultury na Moravě“. A protože jsem o AMO na Turistice již psal, tentokrát budu stručný a popíšu jen svou obvyklou cestu., která se nebude nijak výrazně lišit od směru prohlídky ostatních návštěvníků.
Začínám tedy pokladnou a protože i zde je občas co nakoupit – například pamětní mince – přichází první zachmuřený pohled manželky (pokud je se mnou, což většinou je) a také zazní první kritické slovo. O dalším směru rozhoduje roční období (šatna nebo hned výstavní sály „krátkodobých“ výstav) a diuretický hormon. Po shlédnutí výstavy přichází druhá zkouška pevnosti našeho manželského svazku, tedy prodejní místo knih. (Ne)velikost našeho bytu občas – i u mě - převáží nad touhou a potřebou vlastnit a po chvilce listování a potláčení vzdechů jdeme dál. I tak se občas Martinin zachmuřený výraz mění téměř v nenávistný, ale koupě katalogu olomouckých i kroměřížských sbírek, DVD o restaurování kočáru biskupa Troyera a pár dalších – byť objemnějších – publikací, prostě byla nepsanou povinností. Ale pochvaly za výhodnou koupi jsem se nikdy nedočkal …
Pak již následuje můj oblíbený – a již zmíněný – biskupský kočár. Je přitom až neuvěřitelné, kolik zajímavých detailů zde vždycky objevím a musím zdokumentovat. Následuje klenotnice a „sešup“ dolů do undergroundu přemslovského hradu, kde se nachází i sbírka různých architektonických fragmentů. Ještě nahlédnout do základů kruhové věže a už jsme v „oddělení“ gotiky. I tady je to většinou na delší časový úsek. Gotika je prostě gotika a navíc Šternberskou Madonu miluji … platonicky a se souhlasem manželky. Konec konců je to krásná socha i ženská (myslím – samozřejmě - Madonu, Martina přece není žádná dřevěná skulptura).
Pokud jsme v AMO v té správné části roku – tedy v období květen až říjen – přecházíme do druhé části stálé expozice, která se jmenuje „Románský biskupský palác“. Další z mých „zemí zaslíbených“. Křížová chodba, Kaple sv. Jana Křtitele, středověká fresková výzdoba a souprava románských sdružených oken, zkrátka kdo neviděl, neuvěří. Cesta zpět vede – rafinovaně – opět kolem šternberské krásky i barokního kočáru a nás čeká výstup do prvního poschodí.
Nejprve nazout slušivé papučky (pánové do modra, dámy spíše do oblíbené barvy soudruhů), poté pár kousků ze slonoviny a již vstupujeme do muzejní obrazárny. I zde mám pár oblíbenců a například taková Madona se zvířaty od následovníka Albrechta Durera Vás dál hned tak nepustí. Závěr muzejní „cesty“ pak tvoří sbírky z období raného, vrcholného i pozdního baroka a návštěva Kaple sv. Barbory, kde na návštěvníky většinou čeká i nějaká ta výstavka litugických předmětů.
A to jsme často v této chvíli teprve v polovině. Občas nás čeká ještě malá galerie v muzejní kavárně, častěji místní katedrála sv. Václava a téměř vždy občerstvení v Ponorce a některá z výstav sesterského Muzea Moderního umění. Je to prostě tak, Arcidiecézní Muzeum Olomouc mám opravdu rád
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Jak jsem uvedl v předchozím odstavci: většinou vítězí tradice a Ponorka.
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Na otázkuc „co se mi nejvíce nelíbilo?“ se v tomto případě odpovídá jen velmi těžko. Asi jsem se zde s ničím ani s nikým takovým ještě nesetkal. O to delší by zákonitě byla odpověď na otázku „co se mi nejvíce líbilo?“. Ale protože nejvíce nemůže být současně všechno, nechám odpověď na laskavém uvážení každého, kdo se tímto textem dočetl až sem. Ale něco málo přece jenom připomenout a naznačit musím. Gotika je prostě gotika …
Ostatní informace
V AMO je oevřeno denně kromě pondělí (jediný nedostatek muzea, připomínající minulý režim i fakt, že jsme pořád v naší malé zemičce), a to od 10,00 do 18,00 hodin. Vstupné je společné pro AMO i MMU a jeho výše představuje zanedbatelnou sumu 50,- Kč, přičemž ve středu a v neděli je vstup volný. Poloviční slevu má v muzeu navíc kdekdo, tedy děti, mládež, důchodci, ZTP, členové klubu přátel i držitelé různých průkazů. Mnozí, např. malé děti, pracovníci muzeí a galerií, učitelé doprovázející žactvo a držitelé těch nejsprávnějších průkazů, si užívají i slev stoprocentních. Občas si říkám, jestli tady vůbec někdy někdo něco platí. Ale – jak říkávala babička – zaplať pánbůh, že to tak je. Vždyť kolik podobných institucí se u nás pokouší tímto způsobem zvýšit kulturní vyspělost národa? Londýnská Národní Galerie je pro nás v tomto směru zatím stále jen nedostižným vzorem …
V prostorách AMO si můžete zakoupit i množství různých publikací, CD a jiných materiálů o muzeu i jednotlivých výstavách a umělcích. Je pravda, že v tom je drobný háček. Publikace jsou většinou relativně drahé (ale jsou natolik hodnotné, že určitě nejsou předražené) a hlavně hodně objemné (takže do malého bytu v paneláku těžko pořizovatelné). V každém případě musíte počítat s tím, že jejich cena se stabilně pohybuje v rozpětí 250 až 1.000 Korun.
Fotogalerii jsem poskládal namátkovým výběrem snímků z mnoha svých návštěv AMO, bez ohledu na to, jestli se jednalo o stálou expozici nebo o různé – a různě dlouhé – výstavy. Snažil jsem se však upřednostnit exponáty, se kterými se zde určitě setkáte. Z uvedených slov je zřejmé, že fotografování (bez blesku) je povoleno a tím u mě AMO získalo další významné plusové body …
Přidat do oblibených uživatelů
Olomouc
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Arcidiecézní Muzeum Olomouc posté jako poprvé a pokaždé jinak
