Počátky vambereckého krajkářství

Dnes je vamberecké krajkářství známé nejen po naší republice, ale téměř po celém světě, i když jeho nejslavnější éra již uběhla. Málokdo však ví, pokud se nejedná o místní obyvatele, jak toto umělecké řemeslo vlastně v tomto kraji vzniklo a není na škodu jeho počátky připomenout, neboť k tomuto krajovému klenotu se chováme dnes až skoro macešsky.

Jeho zakladatelkou se podle lidové tradice stala Magdalena, rozená Reichlinová (psána též počeštěle jako Reichlová či Reichlovna) z Meldeka, manželka Kašpara z Grambu, který se v roce 1627 stal vlastníkem Vamberka. Pocházela totiž z Belgie, kde se krajkářství provádělo ve velkém a mělo rovněž velkou reputaci. Zároveň si všimla toho, že její noví poddaní se živí výrobou šlojířů (závojů na obličej) a vůbec umí s paličkami dobře zacházet. Tyto počátky zmiňuje množství autorů, z nichž zmiňme např. Reginu Bíbovou a její knihu „Krajka československá“.

Tato šlechtična tak vycvičila pod svým přísným a až přímo krutým dohledem nejen několik vambereckých měšťanských dívek v paličkování krajek, ale i svou dceru Franclinu a tato znalost se dědila dále z generace na generaci, přičemž zprvu bylo toto umění provozováno pouze pro domácí zábavu. Na památku toho byla zemřelé Magdaleně z Grambu položena pod hlavu ve hrobce chrámu sv. Prokopa krajkářská poduška.

Časem se tomuto řemeslu začali dokonce věnovat někteří muži, kteří si paličkami vydělávali zejména v zimě, kdy nebyla práce. Jaká byla tehdejší původní krajka, píše Amalie Kožmínová ve svém fejetonu „Lidové krajkářství Orlických Hor“, jenž byl publikován 11. února 1925 v „Národních listech“ takto: „Byla to přejemná krajka, rovná flanderské, květinového vzoru, jež pletla se pracně mnoha páry paliček. Z nich vláčela se při práci příze jemná jako pavučina. Paní Magdalena znala dobře i tajemství zvláštní apretury, kterou přejemná bavlna „ztupla“ a hodila se k pletení krajky.“

Úspěšný rozvoj krajkářství byl poznat na tom, že když zdejší panství zakoupili hrabata z Lützowů, přišlo je při slavnostním vjezdu do města přivítat na 1 000 krajkářek z Vamberka a okolí, jež s poduškami stály po obou stranách silnice od hostince „Milenky“ až k mostu a paličkovaly. Stejně tak se svým uměním chlubilo na dvoře vamberské školy na 100 dětí.

Největší událostí pro rozvoj vambereckého krajkářství se však stalo až roku 1889 založení „První české odborné školy krajkářské“, která byla nejprve vydržována městem z vlastních prostředků a pomocí státní subvence 500 zl. ročně a v roce 1905 došlo k jejímu postátnění, kdy byla přeměněna díky Dr. Bedřichu Minkusovi, sekretáři c. k. centrálního komerčního ředitelství odborných státních škol ve Vídni, v dvouletý pobočný běh c. k. ústředního běhu krajkářského. Založena byla totiž proto, aby se zdejší krajkářství seznámilo s dalšími typy krajek, ještě více se zdokonalilo a zejména se přizpůsobilo poměrům i duchu doby. Chudým žákyním náležela navíc denní podpora ve výši 0,12 K a každé chovance rovněž výtěžek z prodeje krajek, takže si každá mohla průměrně přijít na 100 K. Díky její pozdější reorganizaci, kdy se začala věnovat jen vyučování a nebyla pouhou c. k. státní dílnou pro „Spitzenkurs“ jako dříve, byl díky větší důvěře obyvatelstva navýšen i počet žactva, neboť roku 1913 ji navštěvovalo přes 70 žákyň, což byl rekordní počet, který nebyl nikdy v minulosti dosažen.

Ale nedosáhlo by se vůbec takového věhlasu, kdyby nebylo osob jako: vambereckého starosty Antonína Bednáře, bývalého žambereckého okresního hejtmana Karla Vojáčka (iniciátor nápadu k zavedení paličkování krajek při ženských ručních pracích na 20 školách žambereckého okresu), vambereckého učitele Františka Stehlíka (autor lidové terminologie vambereckého krajkářství), říšského a zemského poslance Karla Adámka, manželů Marie a MUDr. Otakara Klumparových (zakladatelé první ústřední tržnice krajek v Hradci Králové a iniciátoři různých výstav z tohoto oboru), uzenáře Jindřicha Kubiase a mnoha dalších. Pomocí státních stipendií se vždy mohlo několik nadaných děvčat navíc zúčastnit odborného výcviku na centrálním krajkářském kursu ve Vídni.

Prvním výrazným úspěchem se stala účast na všeobecné zemské výstavě v Praze roku 1891, jež byla uspořádána na oslavu jubilea první průmyslové výstavy v roce 1791 v Praze. Dalším významným zdarem tohoto řemesla se roku 1896 stala odborná výstava krajkářského průmyslu, kterou provedlo v budově královéhradecké c. k. vyšší reálky průmyslové muzeum pro severovýchodní Čechy v Hradci Králové a navazovala volně na zvláštní krajkářskou výstavu, jíž uspořádalo umělecko-průmyslové muzeum ve Vídni v roce 1878. Byla průlomová nejen v tom, že se zde poprvé prezentoval v úplném souboru všechen krajkářský průmysl, ale její návštěvníci se mohli seznámit i se zahraničními krajkami, mnohdy u nás neznámými. Samo její kuratorium hovoří o tom, proč byla uspořádána, v jejím průvodci takto:

„Na českém severovýchodě, zejména v okolí Vamberka, Potštýna a Kostelce n. Orl., pěstuje se ruční krajkářství již od XVII. století, zaměstnávajíc tisíce chudých lidí a jsouc od roku 1889 blahodárně podporováno jedinou českou odbornou školou ve Vamberku.

Ukázati tomuto dobrému našemu lidu vývoj práce, kterou se skromně živí, od jejího počátku v celém jejím bohatém vývoji, pozdějším úpadku i znovuvzkříšení, seznámiti jej pomocí vhodných vzorů se starými tradicemi, zejména národními, by v jejich duchu práci svoji stále zdokonaloval, jakož i zbystřiti vkus a porozumění této práce v nejširších kruzích – to jest účelem této odborné výstavy průmyslu krajkářského!“

Na tuto výstavu navázala série výstav krajkářských výrobků po větších českých a moravských městech. První z nich byla uspořádána v roce 1909 „Ústředním spolkem českých žen v Praze“ za spolupráce s Průmyslovým muzeem v Hradci Králové. Z Prahy pak byla přesunuta do dvorany ústavu hraběte Pöttinga a odtud do jiných koutů naší země, např. roku 1912 se ocitla v Národním domě v Prostějově, kde si nad ní vzalo patronát sdružení pokrokových žen. Jako zajímavost uveďme, že tehdejší vstupné činilo pouhých 20 haléřů! Nesmíme však opomenout účast na mnoha krajinských výstavách (v roce 1900 v Kutné Hoře, roku 1903 v Hořicích) i pravidelnou samostatnou výstavu, jež byla pořádána přímo krajkářskou školou.

Z chudého kraje se tak stalo opět místo k žití, neboť počátkem 20. století si zručná krajkářka přišla denně na 0,80-1 K, méně zručná 0,60 K a děti na 0,20 K, což byl na tehdejší dobu velmi výrazný příjem. Netrvalo však dlouho a přišly první problémy. Nejprve se do krajkářství dostala tovární výroba a později přišla 1. světová válka, která udělala konec krajkářskému odbytu, a to nejprve v zahraničí a později i přímo v rámci monarchie (nejen kvůli válce, ale též v souvislosti s postupným odklonem od lidových krojů), což se projevilo úplnou stagnací tohoto oboru, jenž se pozvolně postavil na nohy až po vzniku Československa, aby ho do problémů o desetiletí později dostala světová hospodářská krize, ale to vše je již jiný příběh. Více se lze dozvědět při návštěvě v roce 1929 založeného muzea krajky: https://www.moh.cz/muzeum-krajky.