Pomník padlým c. k. 51. pěšího pluku ve Svíbském lese

Pokud se řekne les Svíb, téměř každému vytane na mysli zde se odehrávající krvavý boj za bitvy u Hradce Králové, která proběhla v rámci prusko-rakouské války 3. července 1866. Tento zalesněný kopec, jenž na svém nejvyšším místě dosahuje nadmořské výšky 331,5 m n. m., se nachází na pomezí katastrů tří obcí. Největší část náleží k Máslojedům a menší okraje k Benátkám a k Čistěvsi.

Již od dávných dob byl Svíb, lidově zvaný rovněž jako Obora, panským lesem, teprve v 18. století se některé jeho drobné části dostaly do rukou místních hospodářů, což můžeme vidět zejména v indikační skice stabilního katastru obce Máslojed z roku 1840 od adjunkta 2. třídy Johanna Czernkoviche a geometra 4. třídy Franze Hlawatého, kdy drželi lesní parcely v místě výše zmíněného lesa majitelé čp. 11, 13, 16, 18, 22, 23, 25, 26, 28 (na severu lesa); čp. 8, 21, 22, 29, 30, 38 (na jižní straně lesního masivu) a čp. 20 (na východní straně směrem k obci).

Nebýt však prusko-rakouské války, byl by dodnes jen nevýznamným kusem lesa, kde se nic zvláštního nikdy neodehrálo. Jenže právě v předem zmíněném konfliktu si rakouští vojáci zvolili za opěrný bod svého postavení zrovna tento les. A proč tomu tak bylo? To nám nejlépe vysvětlí Otakar Jedlička ve své knize „Boje v Čechách a na Moravě za války roku 1866. Dle nejspolehlivějších zpráv, popisů a úvah. Díl druhý: Bitva u Králové Hradce“ z roku 1883, v níž píše:

„Les Svíb, ode dne 3. července 1866. smutně památný nesčíslnými oběťmi a proudy krve v něm i kolem něho prolité, má celkem nepravidelnou podobu. Od západu na východ jest asi 2000 kroků dlouhý a průměrem asi 1000 kroků široký, pokrývaje výšinu, dostupující na nejvyšším bodu svém – asi uprostřed lesa totiž – asi stejné výšky s nejvyššími dominujícími místy v okolí. K jihu jest svah výšiny té mnohem mírnější, než na sever, na obou stranách jsou však svahy ty prorvány úžlabinami a roklemi. Na východ sestával tenkráte les ten z větší části z nízkého podrostu, mezi nímž bylo však množství dříví srovnáno v sáhy, kteréž ovšem při boji pěchoty poskytovaly výhodný úkryt. K Bystřici se sklánící čásť Svíbu byla ale pokryta lesem vysokým, hlavně jehličnatým, jenž dosahoval právě až ku stezce, vedoucí od Benátek k Čistovsi přes nejvyšší chlum lesa, tam kde nyní jsou dva nízké od Prusův postavené pomníky nad dvěma společnými hroby padlých bojovníků.“

Z výše uvedených řádků vidíme, že se jednalo o velmi dobrý strategický bod, který se dal dobře ubránit, ale kvůli všeobecně panujícím poměrům v rakouském vojsku, zejména pro velké nejasnosti ohledně toho, kdo má tato místa hájit, nebyl dostatečně a strategicky obsazen, takže po krvavých bojích byl Prusy obsazen a následně jim opět vyrván, aby se znovu dostal do jejich rukou, tentokrát již nadobro.

Největší ztráty utrpěl ve Svíbu 51. pěší pluk, jehož doplňovacím okresem byl sedmihradský Klausenburg (maďarsky Koloszvar). Ty totiž činily 1/3 všech zde v boji padlých a zraněných. Na paměť všech padlých se proto rozhodl ten samý vojenský útvar zřídit ve Svíbu pomník, a to na návrší uprostřed lesa na místě, kde během bitvy 3. července 1866 probíhaly ty nejkrutější a nejkrvavější boje, neboť se tam již šlo na bodáky. Celkem tam padlo 13 důstojníků a 266 vojínů tohoto pluku.

Důstojnický sbor si vybral za autora pomníku architekta Václava Weinzettla, profesora odborné školy v Hořicích, který zhotovil několik náčrtků a podle těch vyhovujících i některé modely. Jeho provedením byla pověřena firma Hátle & Vejs z Hořic a tito dodavatelé si zhotovili detailní výkresy a modely ve veřejné kreslírně a modelovně c. k. odborné školy sochařské a kamenické v Hořicích, a to pod dohledem samotného autora a c. k. učitele Václava Suchomela.

5 m vysoký pomník, jemuž bylo Komitétem pro udržování památek z války roku 1866 přiděleno č. 383, byl zhotoven z hořického pískovce z lomu u Doubravy a náklad na něj i s podezdívkou a vnitřní vyzdívkou vyšel na pouhých 1 660 K. Kromě věnovacích nápisů v češtině, němčině a maďarštině obsahuje vyjmenování padlých důstojníků a počtu mužstva („DEN TAPFEREN AM 3. JULI 1866 GEFALLENEN KRIGERN DES K. K. INF. REGIMENTES NO. 51. PAMÁTCE VOJÍNŮ C. K. RAKOUSKÉHO PĚŠÍHO PLUKU ČÍS. 51. KTEŘÍ ZDE V BOJI DNE 3. ČERVENCE ZA VLAST PADLI. DEN ERLITTENEN WUNDEN SIND ERLEGEN HPT. CARL ZUCCAROLLI, HPT. LEOPOLD MATSCHNIG, OBLT. LUDWIG VON HUSZAR, OBLT. VICTOR VON MENGELÉNYI, UNTERLT. FERDINAND WOLF, MAJOR STANISLAUS EDLER VON STRZELECKI, MAJOR VINCENZ RITTER VON SEKULIĆ, HAUPTMANN GEORG KOMARETTO, OBLT. ANT. NAGY, OBLT. ALB. POLAK, OBLT. ANT. SCHOSSIG, OBLT. AUG. TRZESCHTIK, UNTERLT. JOH. LEITHGEB UND 173 MANN. A CS. KIR. 51 GYALOG EZRED 1866 ÉV JULIUS 3. ÁN ELLESSET VITÉZ HÁRCZOSAINAK.“). Jeho hlavní částí se stal katafalk, na němž se zvedá sloup s křížem a s nápisem: „TREUE“ („VĚRNOST“) a říšské rakouské a uherské odznaky.

K jeho slavnostnímu vysvěcení došlo 21. září 1902. Slavnosti byli tehdy přítomni zejména: generál jízdy Wilhelm Prinz zu Schaumburg-Lippe († 4. dubna 1907), polní zbrojmistr Hugo Edler von Klobus, generálmajor Johann von Gott (Hans) Ritter von Karl, královéhradecký okresní hejtman a místodržitelský rada Heřman (Hermann) Steinfeld, deputace různých důstojnických sborů a praporečník Viktor Nagy, jenž během bitvy zachránil s nasazením svého života plukovní prapor (při jeho ochraně padl tambor 7. setniny Szabó, který byl romského původu a kulka mu rozbila čelo) a v roce svěcení pomníku oslavil 66 let. Slavnostní projev měl plukovník Johann Perathoner, velitel 51. pěšího pluku a obřad svěcení vykonal vojenský duchovní P. Richard Černý. Poté byla uspořádána slavnostní recepce v hostinci pod rozhlednou a po ní prohlídka bojiště na Chlumu, kterou vedl nejprve setník Jan N. Steinský a po jeho odchodu Josef Hejna, spolupracovník ilustrovaného měsíčníku „Hradecký kraj“.

Nikdo z nás si nedokáže představit, co zde přeživší zažili. Místním stačily kromě vlastních vzpomínek ohledně války rovněž pozůstatky tohoto střetnutí, neboť les Svíb byl po ní v přišerném stavu, což nám mohou doložit slova Josefa Volfa z knihy „Vzpomínky na válku roku 1866. (Zároveň průvodce po bojišti královéhradeckém)“: „Po 10 roků válely se po lese velmi četné kusy kůže, zbylé to, od laku a bílé hlinky sežrané a nepotřebné, řemeny od pušek, nábojnic, stínítek s rakouských čák, kusů obuvi a pod. Celé spousty tu všude leželo 2 cm dlouhých závitků papírových, částí to pruské patrony. Závitek ten byl uvnitř zápalnou látkou naplněn, jež při výstřelu jehla pronikla a zapálila. Teprve po 10 letech vše to zmizelo. Avšak kule do pušek, střepiny granátů, ano i části zbraně se až dodnes zde nacházejí. Roku 1916, tedy po 50 letech, vyoral jsem na řepništi ještě pruský granát. “

Tento pomník je tedy jen jedním z mnoha, jež tu byly vztyčeny a díky tomu dnes les vypadá spíše jako velký hřbitov, čímž de facto skutečně je. Díky svému umístění nebyl tento pomník nikdy poškozen, jako se to stávalo jiným již od 2. poloviny 19. století. Již tehdy se totiž činila řada různých vandalů. Dokonce ani za německé okupace se mu nic nestalo, naopak představiteli královéhradecké posádky zde byly pokládány květiny a věnce. Když se však nečiní lidé, tak stačí příroda. Vlivem větrné a vodní eroze postupně chátral. Jeho opravy proběhly relativně v nedávné době. V roce 2003 došlo k jeho renovaci, kterou provedli studenti SPŠK v Hořicích Michaela Kudová, Lukáš Bezvoda a Eva a Marie Voltrovy pod vedením akademického sochaře Karla Krátkého z Pardubic, členové Sdružení oprav památek z Číbuze, Komitétu 1866, Historického 18. pěšího pluku z Hradce Králové a spolky přátel vojenské historie 6. praporu polních myslivců z Náchoda. Kromě toho bylo upraveno jeho okolí a vyzděna zídka kolem něj. Celkové náklady přesáhly 190 000 Kč. Od té doby jsou samozřejmostí rovněž pravidelné úklidy a čištění pomníku od mechu a nečistot. Některé informace lze najít zde: http://www.evidencevh.army.cz/evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE5205-3939.