Toledo – katedrála Panny Marie 3 – interiér chrámu II, chór (Catedral de Santa María)

Závěrečná část popisu toledské katedrály bude věnována pokladnici, vitrážím, transeptu, klášterní části nebo také zdejšímu nádhernému chóru. Ten se v tomto případě nachází ve střední lodi – a přední části presbytáře, tedy vedle křížení lodí – a nejpozoruhodnější jeho částí jsou bezesporu pozdně gotické chórové lavice. Jedná se o úžasné umělecké dílo, které sice vzniklo už v letech 1495 až 1498, ale jeho současnou podobu vytvořili – za použití ořechového dřeva, mramoru a alabastru - Filip Burgundský (Felipe de Borgoña nebo též Felipe Vigarny) a Lojza Kastilský (Alonso Berruguete) teprve v období let 1539 až 1543. Součástí chóru je také původní podlaha nebo dvojice nádherných orgánů. Svým způsobem jsou ale nejzajímavější „falešná sedátka pro stojící mnichy“, pod kterými jsou zobrazeni nejen církevní témata, lidé, zvířata a stavby, ale svým způsobem skutečně i – až o pár století později proslavené - rčení „sex, drogy a rock´n´roll“. Těch míst pro sedící zde bylo instalováno asi 140, protože je využívala nejen klášterní kapitula, ale i řádoví rytíři.

V každém případě je chór vynikající ukázkou práce dvou velkých umělců. Krásné architektonické prvky z mramoru, doplňuje dřevo chórových lavic a alabastrové sochy, umístěné ve výklencích a na varhanách. Všeobecně se udává, že evangelijní stranu (při pohledu k oltáři je vlevo) vytvořil Vigarny, tu epištolní Berruguete. Vigarny už tvoří spíše renesančně a pomáhají mu v tom jeho nejstarší syn, řezbář Gregorio Pardo, a Esteban Jamete. Felipe Vigarny je rovněž autorem alabastrové výzdoby horního orgánu. Vigarnyho práci dokončil Berruguete, který je také zodpovědný za alabastrové postavy proroků, které vytvořil s pomocí několika dalších umělců (např. Francisco Giralte nebo Pedro de Frías). Na dekoraci ořechových lavic se podepsali také velcí sochaři své doby Giralte a Villoldo. Odborníci často hovoří o nejkrásnější práci kastilských sochařů a řezbářů vůbec, přičemž vyzvedávají zejména tělesně krásnou postavu již plně renesanční Evy nebo Berruguetovu schopnost pohrát si s efektní technikou šerosvitu.

Pozoruhodné jsou, bezesporu, také okenní vitráže v oknech katedrály, které jsou skutečným uměleckým dílem. Koneckonců se jedná o jeden z nemnoha kastilských chrámů, kde zůstala zachována většina středověkých okenních výplní. Jednotlivé vitráže pak pocházejí z období od 14. do 18. století. A začít musíme jistě rozetou. Za nejkrásnější a nejcennější je považována ta, která se nachází v transeptu, nad Hodinovou bránou. V chrámových rozetách najdeme převážně zobrazení světců a apoštolů. Předpokládá se přitom, že většinu oken z 15. století vytvořil Jacobo Dolfin, ty v jižní lodi také Pedro Bonifacio, Cristóbal, německý mnich Petr a snad i místní mistr Enrique. Renesanční okna z počátku 16. století a rozetu nad Lví bránou vytvořili Vasco de Tropa, Juan de Cesta, Alejo Ximénez a Nicolás de Vergara el Mozo. Na počátku 18. století pak došlo k obnově rozbitých okenních vitráží, a to zásluhou Francisco Sancheze Martineze. Během španělské občanské války byla okna opět poškozena a k jejich restaurování došlo v posledních letech minulého století.

Jeden z dalších klenotů katedrály pochází z období baroka a najdeme ho v apsidovém transeptu, za hlavním oltářem. Jedná se o mistrovskou práci významného sochaře Narciso Tomyho z let 1729 až 1732. Součástí tohoto díla z janovského mramoru, jaspisu a bronzu je i hrobka arcibiskupa Diega de Astorga a Céspedes. Středobodem monumentálního sousoší, sevřeného do složité architektonické kompozice a vycházejícího z Berniniho oltáře v Římě, je socha Kojící Madony, kterou španělé nazývají Virgen de la Buena Leche, tedy Panna Marie dobrého mléka. Ta je vysochána z bílého carrarského mramoru a orámována rokokovými sloupky. Celá konstrukce je navržena tak, že symbolem horní části tohoto díla je Slunce se svými paprsky, které doprovází družina andělů a čtyři archandělé. Vidět zde můžeme také krásné bronzové reliéfy, např. Abigail nabízejíci králi Davidovi chléb a víno nebo Davida s Goliášem, nechybí ani Poslední večeře nebo sochy alegorií Víry, Naděje a Lásky. Na bocích jsou zobrazeni světci a světice (Eugene, Leocadia, Ildefonso a Casilda).

Zajímavým prvkem interiéru katedrály je také krásně kovaná, zdobná a dělící, renesanční mříž, ve španělštině nazývaná rejería. Pochází z 16. století, najdeme na ní zdobné sloupky a pilíře i několik mytologických postav a na její podobě mají největší zásluhu mnozí umělci, např. Domingo de Cespedes, Francisco de Villalpando, Julio Pascal nebo Juan Francés.

Žádný návštěvník katedrály zřejmě nemine ani zdejší pokladnici, nacházející se ve staré kapli sv. Jana Křtitele, zvané též Quo Vadis nebo Věžní. Nachází se na severní straně chrámu, naproti kapli Mozárabické. V pravém slova smyslu to však kaple nikdy nebyla a jednalo se vlastně o sakristii Nové Královská kaple. V každém případě tento prostor zaujme hned na první pohled, už jenom vstupním portálem. Ten se na první pohled jeví jako pohřební kaple kardinála Tavera, navržená Alonso de Covarrubiasem. Jeho základem je půlkruhový oblouk se dvěma velmi zdobnými sloupy. Nechybí busta sv. Jana Křtitele nebo socha Quo Vadis, postavičky andělů a nádherný kazetový strop.

V pokladnici je uloženo několik liturgických předmětů, relikviářů, oděvů i knih, např. bible z 13. století, které katedrále věnoval francouzský král Ludvík Svatý. Unikátní a cenný je rovněž dřevěný kříž, na který italský malíř Fra Angelico Fiesole namaloval zepředu Krista živého a zezadu již mrtvého. Kříž Toledu daroval v roce 1936 tehdejší italský premiér Benito Mussolini. Nejcennějším a nejdůležitějším „exponátem“ pokladnice je však monumentální relikviář, který v letech 1517 až 1524 vytvořil Enrique de Arfe. O tomto relikviáří se říká, že se jedná o památku ve stylu již archaické gotiky, ale současně architektonicky nesmírně krásnou. Původně měl být celý ve stříbře, ale na konci 16. století byl pozlacen. Jedná se sloupkový hexagonál s množstvím ornamentů z drahého kamení, s figurkami andělů i světců, s rozetami a vrcholovým křížem. Podstavec je již barokní a pochází z 18. století. Na podobě relikviáře se výrazně podílel také barcelonský zlatník Jaume Aimerich. Celkově zde prý bylo použito 183 kg stříbra, 18 kg zlata a na relikviáři najdeme celkem 260 postav.

Katedrála je také královským pantheonem, protože mnozí králové si ji vybrali za místo svého posledního odpočinku. A začali již staří Vizigóti v 7. století (Recesvinto a Wamba). Ty pak od 12. století následovali monarchové Kastilie a Leónu (Sancho III. Kastilský, Alfonso VII. z Leónu, Sancho IV. Kastilský, Enrique II. Kastilský, Juana Manuela, manželka Jindřicha II., Juan I. Kastilský, Leonor Aragonská, manželka Juana I., Enrique III. Kastilský a jeho manželka Kateřina z Lancasteru) a jeden král portugalský (Sancho II.). Královskou krví se mohou pyšnit také někteří pohřbení arcibiskupové (Sancho de Castilla, Sancho de Aragón nebo Luis Maria de Borbón y Vallabriga.

Z celkového popisu katedrály v Toledu už nám toho moc nechybí. Zmínit musíme určitě klášter na severní straně katedrály, který byl budován jako pohřební místo arcibiskupa Pedra Tenorita. Klášter pak byl postupně budován v letech 1389 až 1425 a s jeho stavbou je nejčastěji spojován Alvar Martinez. Klášter stojí na místě někdejší tržnice, která prý těsně předtím záhadně vyhořela, a byl postaven 1,5 výškového metru nad úrovní podlahy katedrály. Klášter - i jeho ambit - bývá označován jako gotický, velkolepý a majestátní. V přízemních galeriích můžeme vidět řadu fresek s výjevy ze života světců. Součástí ambitu je také pohřební kaple San Blas, postavená někdy v období let 1389 až 1398. Kaple je vyzdobena dvěma řadami fresek, zobrazujících mj. Poslední soud. Za jejich autory jsou považováni florentští malíři (zřejmě Gherardo Starnina a Nicolas de Antonio) s pomocí tajemného muže, označovaného jako Rodriguez z Toleda. Fresky byly v průběhu věků vážně poškozeny a důkladné obnovy se dočkaly teprve na počátku 21. století.

Opomenout nemůžeme ani chrámové varhany. V toledské katedrále byly ty nejdůležitější, renesanční, nacházející se v příčné lodi, označeny jako Císařské (Órgano del Emperador). Ty doplnily nástroje Generálské (Echevarria a Verdalonga) a svůj vlastní hudební „aparát“ dostaly také některé kaple (např. Mozárabská, Nová Královská, Virgen del Sagrario a San Pedro). Hudba zde byla důležitou součástí klášterního života a toledský sbor se proslavil po celé zemi.

Poslední informace se týká interiérové podoby vstupů zvaných Lví a Hodinová brána. Ta Lví se nachází na jižní straně katedrály, nad ní se nachází Císařské varhany z 16. století a velká rozeta. Najdeme zde také sloupkové řezby s tématem genealogie Panny Marie, velký medailon Korunovace Panny Marie (autor Gregorio Pardo) a postranní sochy Davida a Šalamouna (Esteban Jamete). Vedle Lví brány můžeme vidět dva hroby církevních hodnostářů. Součástí vnitřní strany Hodinové brány je např. medailon Zvěstování Panny Marie (Nicolás de Vergara el Mozo), socha archanděla Gabriela (Juan Bautista Vázquez) nebo krásná rozeta ze 13. století, jejíž součástí jsou také nejstarší vitráže katedrály. Vnitřní podoba dveří Hodinové brány vznikla v 18. století a jejím autorem byl Raimundo Chapuz.

A pokud se náhodou našel jednotlivec, který se všemi třemi díly popisu toledské katedrály opravdu pročetl až sem, sklání se před ním jejich autor v neskonalé úctě a obdivu.