Toledo – klášter a kostel sv. Jana (Monasterio de San Juan de los Reyes)

Jednou z nejkrásnějších památek, které může svým návštěvníkům nabídnout španělské město Toledo, je bezesporu někdejší františkánský klášter sv. Jana, který založila – jako Monasterio de San Juan de los Reyes – královna Isabela I. Kastilská v II. polovině 15. století. Ta chtěla, aby se klášter, považovaný všeobecně za jednu z nejcennějších ukázek alžbětinské gotiky ve Španělsku, stal oslavou katolictví, pantheonem kastilských králů i připomínkou narození prince Jana a vítězné bitvy u Toro v roce 1476 (válka kastilsko-aragonských monarchů proti portugalskému králi). Roku 1926 byl tento úžasný komplex, za jehož stavitele je považován architekt Juan Guas, zařazen mezi španělské národní památky a o dalších šedesát let později jej pod svá ochranná křídla přijalo také UNESCO. V tomto případě jistě právem.

Kromě stavitele Guase bývá podoba kláštera, nacházejícího se dnes na stejnojmenném náměstí, nejčastěji spojována s vynikajícím španělským sochařem Egasem Cuemanem, pocházejícím z Bruselu. Jeho „ideologickým středobodem“ je, pochopitelně, kostel, zejména jeho kněžiště. Tento chrám je jednolodní, presbytář má velmi dlouhý a nepoměrně úzký. Loď je pak podstatně – až nepatřičně - větší a rozdělena do čtyř polí s postranními otevřenými kaplemi mezi pilíři a neobyčejně úzkým transeptem. Kaple sice pocházejí z období pozdní gotiky, ale později byly barokizovány. Loď je oddělena vítězným obloukem.

Klášterní kostel, který byl definitivně dokončen až v roce 1495 (užíván od roku 1476), plně odpovídá typu jednolodní alžbětinské stavby s kaplemi mezi opěrnými pilíři a vysokým kněžištěm. Po vnitřním obvodu kostela prochází pás s textem, který lze považovat za adaptaci arabské epigrafiky do křesťanské architektury. Cuemanovu výzdobu interiéru doplňuje oltářní obraz, který původně vyrobil Francisco de Comontes pro špitál Santa Cruz. Jsou na něm zobrazeny scény Ježíšova cesta na Kalvárii, Snímání z kříže a Svatá Helena s Ježíšovým křížem.

Velmi důležitou částí je boční portál, který je považován za vůbec první ukázku raně renesanční architektury tzv. Quattrocenta v Toledu. Celý prostor, zejména oktagonální kopule a pohřební kaple, se pak pokouší vyvolat představu věčnosti (kruh, had zakousnutý do vlastního ocasu), bez začátku i konce. A jen dvě části klášterního kostela jsou „povýšeny“ nad úroveň chrámové lodi – je to presbytář a velký královský chór. Zajímavé jsou žebra bohaté klenební kružby, zakončená na krakorcích, zdobených andělíčky. Dekorativní výzdoba přitom z větší části vychází z italské tradice. Naopak osvětlení odpovídá standardní gotické architektuře, vzbuzující dojem nebeského Jeruzaléma. Gotické jsou také pilíře, kružby a různé dekorativní prvky.

Příznivce staveb tohoto typu jistě potěší pozdně gotické, problétající se, stropní klenby (tzv. tercelete), islámská výzdoba kleneb a kopulí (tzv. mocárabe) i prvky plaménkové gotiky. Součástí vnitřní výzdoby jsou rovněž reliéfy s erby katolických monarchů. Alžbětínská gotika zde celkově splňuje požadavky staveb františkánského řádu. Raritou jsou lodní řetězy visící na venkovní zdi chrámu, které mají symbolizovat řetězy španělských křesťanů, zajatých Maury.

Centrem klášterní části je pak jižní dvojpodlažní čtvercový ambit křížové chodby. Bohatý rostlinný dekor doplňují dekorace antropomorfní a zoomorfní. Přízemní část ambitu je tvořena hrotitými oblouky s krásnými kružbami ve stylu pozdní gotiky. Horní část je již renesanční, s pseudobalustrádou gotického typu. Zatímco přízemní ambit je zaklenut gotickou žebrovou klenbu ve stylu nejsložitější tercelete, horní patro využívá maurskou tradici (dřevěný kazetový mudejarský strop s osmicípími hvězdami).

Samotný klášter byl dostavěn až po smrti architekta Guase, zřejmě Enrique Egasem. Na stavbě se ovšem podílel např. také Šimon z Kolína. Předpokládá se ovšem, že už Juan Guas musel změnit svůj původní návrh, a to na příkaz samotné královny Isabely, které se zdál klášterní kostel málo velkolepý. Koneckonců mělo to být víc královské mauzoleum než rezidence františkánského řádu, a tak se na konci 15. století měnily stavební plány ještě jednou. Ambit tak byl dokončen až v roce 1517 (Antón a Enrique Egas). O něco dříve byla ukončena stavba sakristie (r. 1500).

Stav kláštera se prudce zhoršil na počátku 19. století, a to díky dvěma okupacím Toleda Napoleonovými vojsky (r. 1808). Byly zničeny sochy v křížové chodbě a silně poškozen také samotný kostel. Rekonstrukce kláštera byla zahájena v roce 1814, ale roku 1836 přišla další rána: královská vyhláška o konfiskaci církevního majetku. Poškozený komplex získalo město Toledo a od roku 1881 byla zahájena jeho rekonstrukce podle projektu madridského architekta a všestraného muže jménem Arturo Mélida, kterého silně inspiroval známý Francouz Eugene Viollet-le-Duc.

Následovalo hledání stylistické jednoty v rámci celého architektonického komplexu za uplatnění nových stavebních technologií. Mnohé části kláštera byly kompletně rozebrány a následně znovu spojeny. Asi pět úseků kleneb v západním křídle kláštera a další tři na severu musely být vytvořeny zcela nově. Mélida měl však svým způsobem volné ruce, takže mnohá výzdoba je vlastně neogotická a některé volně stojící sochy i chrliče jsou dílem tohoto architekta. Podle mnohých odborníků Mélida začal tam, kde kdysi Guas skončil. Rekonstrukce však byla nakonec dokončena až v roce 1954, kdy se také klášter stal opět majetkem františkánského řádu.

Dvojpodlažní křížová chodba je všeobecně považována za jeden z klenotů staveb na přechodu od španělské gotiky k renesanci. V minulosti byla silně poškozena a její dnešní podoba je výsledkem velice náročné obnovy (v některých částech by snad bylo možno hovořit i o novostavbě). A za zmínku snad ještě stojí fakt, že Toledo mělo svého času dokonce dva svatojánské kláštery. Do současnosti se ale zachoval jen ten starší z ních, ten druhý zničil v roce 1808 požár, založený napoleonskou armádou.