Loading...
Na zelené turistické trase, sbíhající od rozcestí Papradná do podhorské obce Trnavy, jsem narazil hned na dva zajímavé výhledy. Oba se otvíraly z velké louky nacházející se asi půl kilometru východně od obce, přičemž mne z toho prvního výhledového místa zaujalo panoráma hřebene Hostýnských vrchů s několika jeho význačnými vrcholky.
Přiznám se, že jsem na ně chvíli hleděl jak puk, neboť jsem ta jinak mi známá místa skoro vůbec nepoznal. Na mnoha túrách po bezprostředním okolí Držkové jsem je totiž vždy viděl jen z jejich druhé strany a vůbec mne netrklo, že i kopce mohou mít (stejně jako Luna) svou odvrácenou a tak trochu jinou tvář.
Ale čemu se divit, vždyť místopis nějakého terénu se nám do hlav vryje až po více návštěvách... a navíc se mi něco podobného jednou už stalo:
Už je tomu víc jak dvacet let, kdy jsem naprosto dobrovolně vykonal svůj nejdelší životní výšlap o délce 42 km. Pokud se někdo pousměje nad tou „délkou“, musím dodat, že to bylo po horách a navíc v kanadách!
Šel jsem od nás z Brumova přes Holý vrch na Vršatec, ale ještě před ním jsem se vyšplhal na Chmelovou, která je se svými 925 metry druhým nejvyšším kotárem v celých Bílých Karpatech. Následoval průzkum vršateckého hradního bradla, průstup okolo hlavního pásma skal ke skalním věžím Babkám a sestup do obce Červený Kameň. Odtud zase vzhůru k místním dvěma skalním monolitům, a pak až na mohutný skalnatý hřeben, který byl předělem mezi katastrem „Kameňa“ a obce Lednica.
Tady mne čekalo poslední bělokarpatské bradlo, jehož samostatná spodní odnož byla korunována další romantickou hradní zříceninou.
Z Lednice jsem mašíroval podle místního potoka až na samý závěr údolí, a poté zdolal prudký a vysoký svah Kobylince (911 m), abych se dostal zpět k naší hranici. Měl jsem sebou sice část potrhané staré mapy v měřítku 1:100 000, jenže na ní právě část s vrchem Kobylincem a moravskou stranou chyběla.
Není divu, že jsem si na jeho rozložitém temeni spletl směr a vydal se po jedné z lesních cest naprosto opačným směrem. Když jsem pak ale z jedné paseky v dálce uviděl Súlovské skály, udělal jsem bystře čelem vzad. Zkusil jsem to po jiné cestě směrem na západ, jenže ta se po chvilce stočila po úbočí směrem k Červenému Kameni a nabídla pohled na pohraniční pásmo hor. Jejich podoba mi z téhle strany nic neříkala, takže jsem vůbec nevěděl, kde zrovna jsem, a slunce už přitom pomalu klesalo za obzor.
Nakonec to vyřešila buďto intuice anebo můj velký frňák. Díky němu jsem sestoupil do zalesněné doliny k jakési bažině a nad ní narazil na neznámou lesní asfaltku.
Když jsem pak o kousek dál narazil na opuštěný lůmek, v palici se mi najednou rozsvítilo – vždyť tady jsem kdysi randil s jednou tarahúnskou galánkou! (Tarahúny = oblast Návojné, Nedašova a Nedašovy Lhoty)... no a asfaltka najednou za zatáčkou vyústila na silnici vedoucí z Červeného Kameňa na hranici a k nám na moravskou stranu... a mně už po ní stačilo přejít jen ten poslední kopec!
Ale vraťme se zpět k té první vyhlídce nad Trnavou.
Ačkoliv jsem ty kopce vystupující z hřebene Hostýnských vrchů v prvním momentě nepoznal, po chvíli klikání v hlavě mi došlo, že ten nejvzdálenější vrchol vlevo patří Sýkornici (584 m) se známými Vrzavými skálami. Následuje Kopná (674 m), Humenec (703 m) a Vysoký Grúň se 659 metry nadmořské výšky. Pokračování hřebene odsud z louky vidět nebylo, ale já vím, že pokračuje přes Vápenky (522 m) na Chléviska, a pak se mezi liptálskou a semetínskou dolinou táhne až ku Vsetínu.
Druhá vyhlídka (či spíše letecký pohled) se nacházela v nejzápadnější části pastviny, v místech, kde se zelená turistická trasa kvůli soukromým pozemkům prudce stáčela k severu. Výhled mezi dvěma stěnami lesa směřoval přes pasínky do hloubi údolí s centrální zástavbou předlouhé obce Trnavy (kostel Navštívení Panny Marie a Obecní úřad), na vrch Skalky (476 m) nejen s telekomunikační věží, ale i s PP Jalovcová louka... no a ještě západněji od něj byl vidět masív vrchu Nad Bařinami (534 m), vypínajícím se už nad Slušovickou přehradou.