Zámek v Chcebuzi

Na místě současného zámku se nacházela původně tvrz. Kdy však vznikla, tak to přesně nevíme, ale to se nemusíme divit, protože tolik listin, pozemkových knih, kronik a dalších materiálů se nedochovalo, ať již kvůli častým požárům, nebo různým válečným konfliktům, jež se děly na našem území dost často. Co se týká časné historie Chcebuzi, tak bude nejlepší nalistovat dílo prof. Augusta Sedláčka "Hrady, zámky a tvrze království Českého. Díl čtrnáctý. Litoměřicko a Žetecko", v němž se můžeme dočíst následující:

"Chcebuz (prv. Chocebuz, Chotěbuz t. j. Chotěbudův dvůr) připomíná se již leta 993 v základním listě Břevnovském, kterýž tu měl toliko kostel. Ve vsi seděl l. 1295 Martin a syn jeho Vítek. Ve 14. a 15. století vyskytují se tu manské dvory, z nichž se služba ke hradu Mělníku konala. Na jednom odumřel l. 1406 Jan a táhl se naň Zdon. L. 1414 držel Vojslav jeden dvůr a druhý Jan. Mezi many hradu Mělnického l. 1418 na Mělníce shromážděnými čtou se Zdon, Janek, Vojslava Jíra (Reg. I 34, II 719, 737, DD 14 f. 64, 61, str. 108, Arch. Český III 487, 491.) což by nejméně troje manství předpokládalo. Zdonův neb Zdochův syn byl Jindřich, jenž l. 1441 koupil manský dvůr od Jana Vrška sestřence n. Janova. V ty časy vyskytují se nejednou Mikeš a Jan ze Chcebuze. Onen v l. 1451-1455 bojoval v Poděbradské jednotě a byl l. 1466 hejtmanem král. vojska; tento držel dvůr ve Chcebuzi do r. 1456 a nabyv Ratiboře stal se předkem Ratiborských ze Chcebuze. Po něm se stal pánem téhož dvora Beneš z Klenče a drželi jej pak Vít a po něm l. 1483 syn Vácslav. (Arch. Drážďan. Arch. Č IV 126 DD 6, str. 28, 61 str. 301, 416.) L. 1485 držel jeden dvůr a 1497 tuším dva dvory Albrecht ze Sulevic a ty mu z manství propuštěny. Ty patřily pak ke Brocnu. Jiný (třetí) dvůr držel r. 1496 aneb před tím Jan Dovole ze Chcebuze. L. 1497 držel jeden dvůr Jan Vlk z Kvítkova a prodal jej (1526) Elišce ze Sulevic, po níž jej držel l. 1544 syn její Petr Veležský z Velkanic. (Rel. tab. II 494, Arch. Třeboňský, DZ. 5. F 14.) Avšak kromě toho připomínal se l. 1528 Jan Dolský z Dolanek seděním ve Chcebuzi. (Reg. kom. soudu.)

Větší část vsi patřila ke Brocnu až do r. 1546. Když se tehdá Albrecht a Šťastný bratří Osterští ze Sulevic dělili, dostala se Chcebuz na díl Albrechtův. Od té doby se tu tvrz vyskytuje. Dědici Albrechtovými byli Oldřich vnuk (ze syna Jana), Albrecht Šťastný a Adam synové. Mezi těmi došlo k dělení; Šťastný dostal tvrz s dolejším dvorem a část vsi s polovicí podací a díly vesnic; Adamovi dostaly se Veležice s vesnicemi, dvůr hořejší ve Chcebuzi s dílem vsi a podací a Oldřichovi statek Radu. (DZ. 46. G 10, 173 A 1.) Šťastný držel Chcebuz do smrti a po něm tu byly čtyři jeho sestry. Když ale jednou v Praze byly, tu Oldřich se téhož statku zmocnil a již ho nevydal. Teprve l. 1619 uvolil se sestrám vyplatiti peníze a popřáti jim pobytu ve Chcebuzi buď do jich vůle neb rozevdání. L. 1623 odsouzen Oldřich k manství, ale statek Chcebuz mu k dědictví ponechán proti složení 4000 kop míš. Pořízením svým l. 1628 odkázal týž statek Kašparovi Belvicovi z Nostvic švakru svému. Tento jej prodal 1635 Adamovi Vácslavovi Boryni ze Lhoty, ale k dokončení toho prodeje nedošlo, poněvadž zatím věřitelé na statek Chcebuzský sáhli. A tak se stalo, že prodán byl l. 1643 Jakubovi Vilemovi Knoblochovi z Knoblochu. Ale i ten v dluhů nevybředl a proto prodán l. 1650 Dorotě Kunšové roz. Osterské z Sulevic. (DZ. 142. Q 22, 192. M 7, 303. C 12, 305, K 17, Bílek, Konf. 240, Kopiář Svatojirský v arch. gub.) Tato jej držela až do smrti a po ní syn Jan Šťastný Kuneš z Lukovec. Když tento l. 1682 zemřel, dědila po něm manželka Kateřina Viktorie z Lissau. Tato se provdala po druhé za Arnošta svob. pána z Nostic a prodala Chcebuz l. 1683 Matyldě hrab. Pachtové. Po té následoval syn Karel Daniel († ok. 1729) a po něm bratr Jáchym, jenž Chcebuz k Liběchovu připojil. (DZ. 116. F 23, 478. F 4, W. Preiss, Aufzeichnungen Zebus.)"

Z výše uvedené citace tedy víme, že v letech 1544-1546 byla v Chcebuzi již tvrz, ale není jisté, kdy přesně a kým byla vybudována. Možná zde stála již ve 14. století. S jistotou můžeme říci pouze to, že někdy v tomto období došlo k renesanční přestavbě dosavadní tvrze. Tehdy se jednalo o jednoduché patrové stavení o obdélníkovitém půdorysu s hřebínkovými klenbami, které mělo na vnitřní, tj. dvorní straně, v přízemí i v 1. patře renesanční arkády.

Když Jakub Vilém Knobloch z Knoblochu nedokázal v termínu složit požadovanou sumu 26 000 zlatých rýnských, byla Chcebuz prodána ze tutéž sumu manželce Kuneše z Lukovce Dorotě, roz. Kaplířové ze Sulevic, čímž se opětovně chcebuzská tvrz dostala do rukou Kaplířů ze Sulevic. Po její smrti zdědil chcebuzské panství její syn Felix Kuneš z Lukovce. Zajímavé je, že za něj je zde připomínán pouze panský dvůr, ale o tvrzi není ani slova. Nejspíše byla za třicetileté války vypleněna a zpustošena, takže nebyla obývána, i když je jasné, že její zdi musely stát, aby byl objekt později opraven a přestavěn do zámecké podoby. K tomu však došlo až mnohem později, protože po smrti Felixe Kuneše z Lukovce zdědila v roce 1682 Chcebuz jeho manželka Kateřina, roz. z Lisova, která se podruhé vdala a prodala Chcebuz již o rok později za 66 500 zlatých Matyldě hraběnce Pachtové z Rájová. Pachtové z Rájová, čímž se tento statek dostal do rukou tohoto rodu, jenž ho vlastnil až do roku 1801, kdy ho získal podnikatel Antonín Veith.

Právě za nich došlo totiž k obnově panského dvora i tvrze, která se od své přestavby stala sídlem správy zdejšího statku. Stalo se tak za Karla Daniela Pachty z Rájova, který zemřel v roce 1729 jako bezdětný. Po jeho smrti již nebyl nikdo, kdo by chtěl sídlit v Chcebuzi, protože liběchovské sídlo bylo mnohem luxusnější. Ve starém zámku tak byly umístěny byty úředníků, jež spravovali tzv. hoření statky. Někdy v té době došlo k přestavbě renesanční tvrze v barokní zámek, který náležel k Liběchovu až do roku 1945, kdy byl nejprve zatížen státní správou, aby byl následně státem zabaven. Tehdy začal zámek sloužit k administrativním účelům zdejšího hospodářství Čs. státních statků. Vedle toho zde byly umístěny byty pro jeho zaměstnance, část sloužila i jako jakési skladiště. Několikrát došlo k různým přestavbám a úpravám tohoto objektu. Největší ostudou se stalo zazdění arkád v 1. poschodí a zničení přízemních arkád při výstavbě garáží.

K úpadku hospodářského dvora i zámku však docházelo již před a po 1. světové válce, kdy od nich byla odloučena řada pozemků a celý areál byl spravován řadou nájemců. Největší požáry zasáhly hospodářský dvůr v letech 1903-1905. Jejich pachatel však nebyl nikdy vypátrán. Čs. státní statky Snědovice však toto úsilí korunovaly. Stav ani jednoho z objektů je nijak nevzrušoval a s celým areálem nakládaly tak, jak se jim zachtělo. Navíc na počátku 70. let 20. století nárožní část areálu vyhořela a k její obnově nikdy nedošlo. Oficiálně se uvádí, že k tomu došlo kolem roku 1970, ale stát se to muselo až po roce 1975, neboť na leteckém měřicím snímku z téhož roku nejsou ještě po požáru stopy (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1975.DUBA59.03232&bz=-736486.63,-999335.06). Po sametové revoluci se dostaly všechny objekty nejprve do rukou rodiny Homolkovy, jež je zrestituovala. V současné době patří Martinovi Janů, ale na jejich stavu se nic nezlepšilo, spíše právě naopak. Celý soubor staveb hospodářského dvora a zámku se stal spíše zříceninou, která není zrovna ozdobou vsi, i když je fakt, že podobných domů je po obci mnohem více. Jak typické pro bývalé německé obce, odkud byl vyhnán německý živel, ale čeští dosídlenci ani v několikáté generaci nezískali mnohdy takový vztah k těmto místům, jako kdyby odtud jejich předci pocházeli.