Zatopené lomy u Olšovce - Přední a Zadní skála

Fotografie (18)  • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (18 fotografií)

Přední skála

Vstoupit do fotogalerie (18 fotografií)

Mám rád hrady, zámky, městské a vesnické památky, miluji přírodu živou i neživou (hlavně skály a vodopády), ale moje dušička bývá nesmírně potěšena také návštěvou romantického zatopeného lomu. U nás na Zlínsku se jeden takový nachází poblíž Tlumačova a podle ještě bližšího osídlení dostal název Kurovický. Jenže jeho vápencové skalní stěny byly za dobu jeho provozu už všechny odtěženy. Jistě, jedná se o místo hezké, ale přece jen to bez svislých skalních stěn jaksi není ono a pokud chce člověk vidět objekt mnohem „dramatičtější“, musí vyrazit za hranice kraje. Naštěstí není nutno cestovat nijak daleko: asi 7 kilometrů od Hranic leží obec Olšovec se dvěma mimořádně přitažlivými zatopenými lomy. Jmenují se Velká a Malá skála a k tomu prvnímu, většímu, jehož východní odtěžená stěna trčí vysoko nad okolní les a je vidět zdaleka, je z rozcestí v obci jen několik párů minut chůze. Před lety jsem se na něj byl podívat i s manželkou, ale tehdy jsme k němu museli od konce Olšovce po krajnici silnice vedoucí do Partutovic, kdežto dnes je k němu díky mostku přes potok a následné cyklotrase přístup mnohem klidnější.

Tenkrát jsme Přední skálu navštívíli počátkem jara, kdy ještě vodní hladinu jezera pevně svírala ledová krusta, ale spolu s okolním půlkruhovým amfiteátrem skalní stěny připomínající kráter vyhaslé sopky v nás přesto zanechala nezapomenutelný dojem. Takový, že jsem se z něj musel vypsat i do jednoho článku tady na Turistice. Znovunávštěva romantického místa byla uskutečněna celkem nedávno – při mém dubnovém okruhu Potštátským skalním městem, kdy byla jako třešínka na dortu zařazena až na samotný závěr túry.

Slunečný den navozoval inzenzitou svých paprsků nadcházející léto – a tak není divu, že bylo na parkovišti před lomem (koronavirus nekoronavirus) pěkně živo. Dokonce i několik motorkářů s helmami v rukou obdivovalo hladinu asi 150 m dlouhého a až 70 metrů širokého jezera od jeho nejkrajnějšího břehu. Také jsem se tím nadmíru půvabným pohledem pokochal, ale pak už zamířil strmým chodníčkem na terasu, která se ve tvaru měsíčního srpku vypíná o dost výš nad vodní hladinou. Jak vysoko nad ní se vypínalo i témě celého skalnatého odtěženého svahu, to si netroufám odhadnout, ale jistě bylo nejméně o takových padesát metrů výš. Nedominantnější částí lomu je divoká skalní stěna lemující jeho severní část a dneska k ní přibyly i ty slunící se davy pode mnou, které lemovaly strmou skalnatou východní pláž jezera. Má prý hloubku 12 metrů, díky čistotě vody se stalo oblíbeným přírodním koupalištěm, ale vzniklo až po ukončení těžby v roce 1966.

(S dobýváním droby a břidlice se tu přitom začalo už na konci toho předminulého století...)

Poněvadž se mi na silnici nechtělo takový kus vracet, využil jsem jako zkratky uzoučké terasy procházející skalní stěnou vysoko nad nejsevernějším cípem jezera... a přitom se v duchu modlil, ať nesletím dolů, protože s kanadami na nohou by se mi asi plavalo blbě. Naštěstí se akce zdařila a po několika obrázcích z opačné strany lomu jsem po silnici zamířil k Zadní skále, vzdálené jen asi tři minuty chůze. Je mnohem menší – zatopená část dosahuje rozměrů asi 70 x 35 metrů, ale je místem rovněž krásným a navíc mnohem intimnějším.

V době mé návštěvy se totiž na protějším vzdáleném břehu nacházela jen jedna jediná, zato podivná lidská bytost držící v rukou štíhlý umělohmotný klacík. Asi to byl rybář...

Autor: Franta

Další články autora: 3061

Kvalita příspěvku:

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli