Argenta aneb krvavá cesta za poznáním

Kam a jak jedeme?

Výlet do severoitalské Argenty, nacházející se mezi hlavními historickými městy dvou provincií v oblasti Emilia-Romagna, tedy Ravennou a Ferrarou, pravděpodobně nikdo nepodnikne jen tak ze svého bydliště. Možná tak výlet virtuální nebo starou osvědčenou metodou – tedy prstem po mapě. Pokud však někdo tráví dovolenou na „městských“ plážích v okolí Ravenny a jeho krev je neklidná, tak se snaží cestovat. I já tedy opustil letovisko Lido Adriano a jeden ze svých výletů nasměroval do tohoto téměř pětadvacetitisícového města. Z Lida do Ravenny je to pár kilometrů příměstskou autobusovou linkou a potom už mě čeká vlak směr Ferrara. Od Ravenny je Argenta vzdálena 41 kilometrů a protože i regionální vlaky jezdí v Itálii – pokud tedy železničáři zrovna nestávkují – opravdu načas, jsem za chvíli na místě.

Za čím jedeme?

Jistou představu o rozmístění zdejších památek mám, takže město nechám na později a vyrazím hned k jedné z nejvýznamnějších z nich. Jedná se o mariánskou svatyni zvanou Celletta, která se nachází asi dva kilometry od centra při silnici na Ravennu. Vracím se tedy zpět kolem železniční trati k této – původně renesanční a později barokizované – okrouhlé stavbě s obvodovými kaplemi. Stavbě architekta Marca Nicola Balestriho a Giana Battisty dall'Aleotti, která se stala svatostánkem, skrývajícím zázračný obraz Panny Marie. A také stavbě, která bez jakékoliv újmy na zdraví přežila velké zemětřesení v roce 1624, které jinak zničilo téměř celé město, ale nezvládla bombardování Argenty spojeneckými vojsky v průběhu II. světové války. Smutná vizitka moderní doby. Současná podoba chrámu je dílem obnovy v roce 1954 a je to s ní jako v tom vtipu o manželkách. Znalce a milovníka památek uspokojí, ale rozhodně nenadchne.

Vracím se do města, které obklopuje krásná příroda přírodních rezervací a národních parků údolní nivy mezi deltou řeky Pád, šestou nejdelší řekou Itálie Reno a „říčky“ Idice, která se do Rena nedaleko odsud vlévá. Města, které svým návštěvníkům nabízí příjemnou poklidnou atmosféru i něco té historie. Města, které bylo možná založeno již starými Římany, ale pravděpodobněji až v letech 425 – 430 ravennským biskupem Esuperanziem. Bohatého města, které mělo ve své historii neuvěřitelnou smůlu, zejména na polohu. To se projevilo při bojích mezi ferrarskou větví rodu d´Este a ravennskou šlechtou. Hospodářský pád Argenty započal rokem 1598, kdy se město stává součástí papežského státu. A je jistě zajímavé, že během druhé světové války byla Argenta opakovaně bombardována Američany a Brity, kteří viděli město jako nacistické operační středisko. Přitom byla Argenta – stejně jako mnohá další italská města včetně Ravenny nebo Jiří Kodet v Pelíškách – po válce oceněna medailí za chrabrost v boji proti fašismu.

Pomalu se procházím ve stínu domů v centru města a hledám informační centrum. Má to však malý háček; staré íčko je zavřeno a nové prostory místní informátoři ještě neotevřeli. Mám však štěstí, protože – nevím jaké s tím máte zkušenosti vy, ale já to zažil mnohokrát a mnohde – na malých městech bývá člověk mnohem úspěšnější než v tzv. velkoměstech. Větší klid, více materiálů a ochotnější lidé. Takže jsem pozván do prostor původní kanceláře. Jistým handicapem je pro mě absence znalosti cizích jazyků. Téměř každé slovo sice umím i jinak než česky, ale bohužel mé větné složenině ze slovíček anglických, německých, francouzských a ruských, které bych povinně okořenil italským výkřikem, by asi nikdo nerozuměl. Naštěstí mám relativně zdravé ruce a nohy a tak je pro mou maličkost vzápětí vyčleněno několik materiálů určených k přesunu stěhovacím vozidlem. S mapkou a plánkem města se hned cítím bezpečněji a lépe.

Vydávám se tedy k dalším důležitým památkám města. Tou první památka je farní kostel sv. Jiří (Pieve di San Giorgio), nacházející se na okreji Argenty, na pravém břehu řeky Reno. Byl založen ravennským biskupem Agnellem, pochází z roku 569 a je nejstarším kostelem v celé provincii Ferrara. Tento malý kostelík je dnes jednolodní stavbou, v jejímž interiéru můžeme obdivovat mramorový oltář a fragmenty byzantského malířství 12. století. Zbytky freskové výzdoby a mozaiky ravennského typu z 9. století, které zde byly objeveny, jsou v současnosti k vidění v místním muzeu v chrámu San Domenico. Pozoruhodný je však zejména portál z roku 1122, jenž je dílem Giovanniho da Modigliana a zobrazuje světce i alegorie jednotlivých měsíců v roce. A potěší i okolí kostela na okraji přírodní rezervace Svatého údolí Campotto. Kolem se totiž rozkládá příjemný park s dětským hřištěm, altánem a lavičkami.

Vracím se do města a čeká mě první velká nepříjemnost, kterou jsem během italských výletů zažil. Únava materiálu dokáže být sviňa a můj sportovní sandál praskl – již cestou ke sv. Jiří - na nejméně vhodném místě. Rozevírající se a vzápětí stažená hmota mi každý krok působí stále intenzivnější bolest. Snažím se myslet pozitivně, ale postupně vznikající puchýř na chodidle se stejně nakonec změní v krvácející plochu. Na nové botky u sebe nemám dost peněz a náplast, zakoupená v místní apatyce, moc nepomohla. Trpím však statečně a poznávám dál. Naštěstí už mě toho zase tolik nečeká a když je nejhůř, simuluji odpočinek u kávy a cigarety, později u piva … a cigarety.

Další památkou, která mě čeká, je modlitebna sv. Kříže (Oratorio di San Croce). Nebo přesněji řečeno venkovní pohled na dům místního stavitele G.B. dall'Aleotti z roku 1610, který modlitebnu „skrývá“ a kterému vévodí elegantní a harmonické průčelí s dvojúrovňovým sloupořadím (spodní sloupy jsou dórské, ty horní ionské) a třemi portály. Následuje zdejší katedrála sv. Mikuláše, patrona města. Původně byla postavena v roce 1122 na základech staršího chrámu z II. poloviny 8. století a jednalo se – podle všeho – o pozoruhodnou a důležitou stavbu. Prošla barokní přestavbou a později byla zcela zničena. Nově vystavěný kostel byl otevřen v roce 1954. Můj výletový pobyt ve „stříbrném městě“ se teď už pomalu blíží ke konci. Krátké korzo po náměstí Piazza Garribaldi s nárožní hodinovou věží, a poté odpočinek v kapucínském klášteru s kostelem sv. Vavřince (Chiesa di San Lorenzo e Convento Cappuccini), který byl postaven – alespoň podle pamětní desky u vchodu - v roce 1556. Kostel je jednoduchý – a jednolodní – s trámovým stropem a hlubokou apsidou. Vpravo od něj se nachází klášter, který byl dvakrát ve své historii využíván jako nemocnice (v polovině 19. století a od roku 1939). Komplex byl následně zrekonstruován a v současnosti slouží jako víceúčelové kulturní centrum. O to méně však působí „opravdu historicky“.

Zcela na závěr jsem si nechal kostel sv. Dominika (Chiesa di San Domenico), který je naopak typickým příkladem monumentální italské cihlové architektury 15. století. V jeho interiéru se nacházejí cenné fresky ferrarské školy z počátku 16. století, ale samotný kostel byl postaven již v období let 1495 až 1522. Původně se jednalo o dominikánský klášterní komplex, ale všechny budovy – vyjma kostela sv. Dominika – byly později zničeny. Vedle kostela se nachází vysoká štíhlá zvonice. Budova kostela prošla velkou rekonstrukci v roce 1973 a od roku 1998 zde sídlí Městské muzeum (Museo Civico) s několika desítkami uměleckých děl z období mezi 15. a 18. stoletím. Muzeum je – bohužel - přístupné pouze v sobotu a v neděli odpoledne, a tak to mám bez. Škoda, vlaky jezdí každou hodinu a docela rád bych se tam podíval. Snad někdy příště.

Teď už mě čeká jen cesta na okraj Argenty, kde se nachází vlakové nádraží. To je vlastně také historická památka, protože pochází z konce 19. století. Mám ještě čas si umýt bolavou - a lepkavě červenou (odtud ten bulvární titulek článku) - nohu pod proudem studené vody (štípe potvora, ale ta úleva) a dát si cigaretku. Pak se tak nějak zasním a najednou je tu vlak. Hbitě vyskočím, došlápnu na pravou nohu ... a je mi naprosto jasné, že podchodem to na další nástupiště už nestihnu. Takže přes koleje a nastoupit z opačné strany, která je proti otevření – samozřejmě – hydraulicky uzavřena. Poleje mě studený pot, ale hodní italští železničáři mi všemožně naznačují, že mám vlak v klidu obejít a nastoupit si z peronu. Jen nerad jim uvěřím a zkusím to. Neujeli mi a vlak získal jen minutové zpoždění. Ani spolucestující – moc jich ovšem nebylo – mi nenadávají, takže je vše v pořádku. Včetně příjezdu do Ravenny i autobusové přepravy do Lida Adriana. Tam mě čekalo odborné ošetření manželkou, skok do moře i bazénu a večerní hodokvas u vínka.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytován jsem byl v Lidu Adriano u Ravenny, kde jsem také využíval výhod polopenze. S sebou jsem si vzal jen nějaké ovoce, tatranku a plechovkové pivo.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Nebudu nikomu tvrdit, že Argenta je nejzajímavějším italským městem, které jsem kdy navštívil. Možná spíše naopak. Ale přesto to byl výlet příjemný a zajímavý a jsem rád, že jsem ho absolvoval a toto město si prohlédl. Mrzí mě jen to zavřené muzeum v San Domenico i nepřístupný interiér stařičkého San Giorgio. Vysloveným průšvihem pak byl onen prasklý sandál. Také jsem se naivně domníval, že najdu alespoň něco zachovaného z původní katedrály San Nicolo. A určitě je škoda, že jsem neměl čas na celodenní akci, v rámci které bych si mohl projít i nejzajímavější místa krásné přírody v okolí Argenty. A ještě bych asi měl přidat informaci, že tento výlet jsem uskutečnil v červnu roku 2004 a přiložená Fotogalerie je tvořena skeny fotografií 9x13 cm, které jsem zde tehdy pořídil.

Ostatní informace

Vstupné jsem neplatil nikde. Veškeré náklady tedy tvořily lístky na vlak a autobus, nějaké drobné do kasičky v Cellettě a uvedená konzumace (káva a pivo). Celkové náklady tak nepřekročily 15 euro.