Luhačovice – historie a procházka po významných vilách
Tipy na výlet • Vycházka - půldenní • Za kulturou
Kam a jak jedeme?
Jsme na podzimní dovolené na Moravě, ale počasí nám nějak naše plány trochu pokazilo. Na celý den hlásí přeháňky, po předcházejících až letních dnech přišel podzim. Proto jsme výlet na kole do přírody nahradili výletem vlakem do Luhačovic.
Za čím jedeme?
Město Luhačovice se nachází na střední Moravě, zhruba 20 km jihovýchodně od Zlína. Leží v údolí říčky Šťávnice, jsou však obklopeny strmými zalesněnými kopci.
Podle archeologických nálezů byla oblast osídlena Slovany již v 7. a 8. století. K trvalému osídlení došlo až výrazně později. Tato pohraniční oblast s neustálými vpády nepřátel nebyla ideálním místem k zakládání osad. Přesný datum založení obce znám není. Jisté však je, že již existovala v r. 1412. Z té doby je nejstarší písemná zmínka, kde se píše o postupu osídlování – lidé směřovali z rovin do hornatější oblasti. Hlavním zdrojem obživy bylo dobytkářství a ovocnářství.
Nejdelší dobu Luhačovice patřily uherskému rodu Serényiů, a to od r. 1629 až do r. 1945. Zpočátku bydleli ve zdejší tvrzi, v letech 1730 – 1738 ji přestavěli na barokní zámek. Právě oni se zde zasloužili o vznik lázeňství. Zhruba v letech 1669-80 nechal hrabě Ondřej Serenyi upravit pramen, který na severním úpatí Malé Kamenné vyvěral na povrch, bublal a byl slaný. Tehdy ho nazývali Bublavý pramen. R. 1792 ho přejmenovali po členu jejich rodiny Amandovi Serenyiho na pramen Amandka. Dnes je jeho voda zachycována do 3,5 metrů hluboké studny a vyvěrá na Kolonádě na Lázeňském náměstí. Má velký obsah kyseliny metaborité, téměř se již nevyužívá.
Přibližně r. 1680 byl upraven další léčivý pramen. Ani jeho původní název Hlavní se nedochoval, podle hraběte Vincenta Serenyiho byl přejmenován na Vincentku. V obci se začali objevovat první hosté, jenže byl problém – nebylo, kde se ubytovat, kde se stravovat, nebyla zde ani léčebná zařízení.
Až r. 1789 nechal majitel panství postavit poblíž pramenů hostinec, kde se mohlo ubytovat i několik hostů. Ale brzy potom – ještě do konce 18. století byly postaveny další domy s pokoji pro hosty.
R. 1795 byla v blízkosti kolonády postavena kaple s. Alžběty, kterou zdobil znak hraběcí rodiny Serenyiů. Ve věžičce kapličky byl zvon, který oznamoval začátek a konec léčebného dne. Kaple je dnes nejstarší stavbou lázeňského středu.
Stejně jako přibývalo lázeňských hostů, stavěly se i nové lázeňské domy. V polovině 19. století zde stálo 10 domů, kde bylo celkem 83 pokojů. Jenže domy se postavily a dál se o ně nikdo nestaral. Proto koncem 19. století si začali hosté stěžovat na chátrající interiéry.
Zlepšení nastalo až po r. 1902, kdy byla založena lázeňská akciová společnost. Iniciátorem vzniku akciovky byl MUDr. František Veselý, který se stal ředitelem lázní, předsedou správní rady byl zvolen hrabě Otto Serenyi. Všichni se snažili zabezpečit vysokou léčebnou úroveň, péči věnovali minerálním pramenům, usilovali i o kvalitní kulturní a společenský život. Podařilo se vybudovat železniční trať z Újezdce u Luhačovic do Luhačovic a tím se lázně zpřístupnili hostům z Prahy, Brna a Olomouce.
S novou výstavbou se obrátili na architekta Dušana Jurkoviče, který si zde splnil i svůj vlastní sen – vytvořit moderní lázeňské středisko. Během let 1902 – 1903 zde vytvořil nádherný soubor staveb ve stylu lidové secese.
Po 1. světové válce dochází k dalšímu rozvoji obce – postavili si zde školu, sokolovnu, další lázeňské domy, společenský dům. Zvětšil se i počet zde žijících obyvatel. Obec se dočkala r. 1931 i elektrifikace. Přesto šest let čekali na povýšení na město – stalo se tak konečně l. července 1936.
Po 2. světové válce začala pro město další etapa vývoje. Ve středu města byly vytvořeny potřebné funkční prostory, upravili parky, doplnili je sochami a fontánami, podařilo se podtrhnout dominantu okolních panoramat. Byly otevřeny i další léčivé prameny.
Luhačovice jsou 4. největší české lázně, největší na Moravě. Léčí zde nemoci dýchacího ústrojí, problémy s trávením a obezitou. V lázních vyvěrá 6 přírodních pramenů, další vznikly pomocí vrtů. Nejznámějším a také nejvýznamnější je pramen Vincentka.
My jsme do Luhačovic přijeli vlakem a pěšky jsme se vydali do města. Kdysi se mi dostal do ruky prospekt se zajímavými vilami a objekty, podle toho jsme si předem naplánovali trasu a jednotlivé zastávky.
Jako první – ještě z vlaku jsme zahlédli bývalý zámek - jednopatrovou budovu s jednoduchou barokní fasádou, ve které bydleli zdejší majitelé - rod Sereniů. Po válce jim byl zkonfiskován. Ve 20. století byla budova přestavěna. Dnes je tam Základní umělecká škola a Domov dětí a mládeže.
Ještě než jsme vyrazili po památkách, tak jako milovníci rozhleden jsme si nemohli nechat ujít minigalerii rozhleden a naučnou ministezku, která je jen kousek od nádraží. Lákalo nás i to, že jsme netušili, co si pod tím představit. Z hlavní Masarykovy ulice je to jen kousek a je to víc než zajímavé. Hned pak jsme se vrátili zpátky na hlavní Masarykovu ulici a vyrazili podle plánu do centra.
Cestou (Masarykova č. 288) jsme minuli samostatně stojící secesní třípodlažní dům - Lázeňský pavilon Radhošť. Tato štíhlá bílá vila byla postavena počátkem 20. století. V jednom rohu Atlant nese polygonální patrový arkýř.
Jen o kousek dál (Masarykova č. 211) je červená dvoupatrová secesní vila Světlana. Tato vila z r. 1899 je postavena ve švýcarském stylu - se zděným přízemím a hrázděným patrem.
Ve stejném stylu o dva roky dřív byla postavena sousední vila Haná s jemně zelenou omítkou.
V protější krátké ulici U Šťávnice 237 byla r. 1910 ve stejném stylu postavena samostatně stojící jednopatrová vila Bellevue.
Právě na styl těchto vil později navázaly stavby architekta Jurkoviče.
Na kruhovém objezdu jsme odbočili vlevo a sešli do klidnější ulice Dr. Františka Veselého, kde je vila Slavia, jedna z nejstarších staveb Luhačovic. Místní lékárník ji r. 1887 nechal postavit pro svou manželku. Stavba patří mezi historizující vily alpského stylu přelomu 19. a 20. století. Později v ní byly ordinace lékařů, z nichž nejznámější byl dr. Veselý, který byl v letech 1902 - 1909 ředitelem luhačovických lázní. Právě po něm byla ulice pojmenována. Dnes je v domě obchod.
Pokračovali jsme okolo penzionu Taťána a hotelu Vila Dagmar až k pramenu Dr. Šťastného. Objevili ho r. 1929 když kopali studnu Janovku. V 7 metrech provedli zkušební vrt. Konečně ve 39 metrech došlo k mohutnému 20 metrů vysokému vývěru minerální vody. Nazvali ho Gejzír. V tehdejší době to byla evropská senzace. Jenže to vše mělo jednu chybu. Pramen oslaboval okolní prameny. Byl proto zregulován a v této nové podobě byl pojmenován po luhačovickém rodákovi MUDr. Františku Šťastném, kterého ke konci 2. světové války umučili nacisté, protože pečoval o raněné partyzány. Tento pramen je studený a je volně přístupný veřejnosti.
Na protějším rohu (Dr. Veselého č. 178) je dvoupodlažní samostatně stojící vila Lékárna s věží. Byla postavena v letech 1884 - 1887 v novorenesančním stylu, který je kombinován se stylem švýcarským. Dříve nazývána vila Austria byla skutečně projektována jako lékárna.
Pokračujeme vpravo podle říčky Šťávnice. Vpravo vidíme budovu Inhalatoria, která vznikla na místě původního dřevěného Inhalačního pavilonu. Ten byl postaven na počátku 20. století podle projektu Dušana Jurkoviče. Jenže nevyhovoval rostoucímu zájmu klientů. Proto byl v letech 1922 - 1923 zbourán a během dvou let nahrazen novým s kloktárnami, inhalačními sály a s pneumatickými komorami. V době svého vzniku to bylo jedno z nejlepších zařízení v Evropě. Kromě nemocí dýchacích cest se zde léčí i pohybový aparát, nemoci onkologické a cukrovka.
Vlevo – za říčkou nás zaujala další stavba ve švýcarsko-alpském stylu. Vila Alpská růže (vila Růžová) má zajímavě řešené dřevěné průčelí a dvě nárožní arkýřové věžičky. Byla postavena v letech 1883 - 1884. Od roku 2001 je kulturní památkou.
Blížíme se ke Kolonádě. Hned na začátku upoutal naši pozornost nádherný lázeňský hotel Jurkovičův dům. Původně zde byl komplex dvou budov, které byly postaveny v 18. století s názvem Janův dům. Architekt Dušan Jurkovič budovy v r. 1902 spojil v celek, přistavěl jedno patro a podkroví a uvnitř i z venku udělal pestrobarevnou malbu. Je to jedna z prvních akcí Jurkoviče v Luhačovicích. V současné době je to nejkrásnější stavba a dominanta centra lázní. Dům původně pojmenovaný po hraběti Janu Serenyim byl r. 1947 pojmenován po Jurkovičovi. Při rekonstrukci r. 2002 byl uvnitř vybudován bazén, sauna a restaurace pro ubytované hosty.
Až když jsme došli k lázeňskému hotelu, všimli jsme si malé kapličky sv. Alžběty. Je to nejstarší stavba lázeňského středu, kterou nechala postavit r. 1795 majitelka lázní Alžběta Serényiová. Proto ji zdobí znak jejich hraběcí rodiny. Jednoduchá stavba má malou zvoničku. Původní zvon byl zrekvírován během 1. sv. války. Současný zvon je z r. 2013.
Od kapličky jen kousek do kopečka vede chodníček k vile Chaloupka. V 19. století byl domek v lesnaté stráni postaven jako kuchyňský dům, který r. 1902 přestavěl D. Jurkovič na obytnou vilku. Přestavbu hradil Jurkovič sám. Zděné přízemí má srubovou dřevěnou nadstavbu s balkóny. Jedním z prvních hostů byl spisovatel Vilém Mrštík. V Chaloupce jsou nyní dva apartmány, vybavené dobovým nábytkem.
Kousek dál do kopečka se po chodníčku dojde až k lázeňskému divadlu, které bylo postaveno podle plánů architekta Františka Skopalíka r. 1907 a které stále plní svoji funkci.
Dál už byla hlavní silnice, takže zpátky k Jurkovičovu domu a na Kolonádu. Její dominantou je budova, postavená částečně do oblouku, která je z doby po 2. světové válce. Zhruba uprostřed kolonády pramenila Amandka, pravděpodobně nejstarší z luhačovických pramenů, dříve nazývaný Slaný nebo Bublavý. Nyní je sveden do lázeňského domu, na povrch zde nevyvěrá.
Vlastní halu v budově kolonády má pramen Vincentka, snad nejznámější luhačovický pramen. Byla postavena v letech 1947 – 1948, pramen sem byl sveden ze severního úpatí Velké Kamenné, kde vyvěral a již od r. 1680 byl znám jako Hlavní pramen. Je tam možno ochutnat Vincentku studenou i ohřívanou, nesmí se však vynášet ve větším množství. Nejčastěji se používá k pitné léčbě a k inhalacím a jako jediná zdejší minerální voda se nechá zakoupit v lahvích.
Čtyřpodlažní secesní budova hned za kolonádou je Lázeňský dům Bedřicha Smetany, který byl postaven v letech 1908 – 1910 podle návrhu E. Králíka .
V prostoru před tímto hotelem je Bruselská fontána. Byla vytvořena pro EXPO v Bruselu r. 1958, od r. 1960 se nachází v těchto prostorách. Vypadá jak velký talíř s plastikami tří žen.
Centrum jsme opustili lázeňským parkem, který se rozkládá severozápadně od centra na ploše 20 hektarů, kde najdete na travnaté ploše kromě dekorativních keřů a vzrostlých stromů také upravené květinové záhony, rozárium. Je tam i Japonská zahrada se záhony bambusů a okrasných trav.
Japonskou zahradou jsme prošli do ulice Leoše Janáčka a vydali se vlevo. Na pravé straně je areál slunečních a dříve i říčních lázní, které zde vybudoval r. 1903 Dušan Jurkovič. Na terasách plovárny byla dřevěná lehátka, po stranách bazénu byly dřevěné kabinky s bílými závěsy. Později se v bazénu koupat nesmělo, areál sloužil ke slunění a relaxaci. Dnes je objekt zrekonstruován, památkově chráněn a v letních měsících se konají jeho prohlídky.
V sousedství areálu je Vodoléčebný ústav, na který Jurkovič r. 1909 přestavěl Jestřábí mlýn. Kamenné přízemí a první patro ze sušených cihel zachoval a přistavěl hrázděné patro.
Na druhé straně ulice Leoše Janáčka je lázeňský dům Jestřabí, nyní luxusní hotel Garni. Tuto secesní budovu nově postavil D. Jurkovič v letech 1903 – 1904 v těsném sousedství Japonské zahrady.
Procházíme do okrajové Pražské čtvrtě Luhačovic.
V ulici Leoše Janáčka 270 je vládní vila Samohrd - jednopatrová vila s věžičkou a arkádovými lodžiemi a plechovou zvoničkou na střeše. Je zdobena sgrafity. Byla postavena r. 1906 pro ubytování významných šlechticů rakousko-uherské monarchie. Po rekonstrukci r. 1980 ji využívala vláda. Dnes je v ní hotel.
V těsném sousedství - Leoše Janáčka 269 – je vila Pracner, která byla postavena ve stejném roce a ve stejném stylu.
Prošli jsme až k hotelu Augustiniánský dům, který byl postaven v letech 1902 – 1904. Název je patrně odvozen podle stavby augustiniánského kláštera sv. Tomáše na Starém Brně – obě stavby projektoval architekt Vladimír Fischer. Na stavbě je zastoupen hlavně novorenesanční styl, přilehlá kaplička je v novogotickém stylu. V hotelu bydleli ministři, biskupové i umělci. Pravidelným hostem byl hudební skladatel Leoš Janáček, který zde r. 1926 složil slavnou Glagolskou mši.
Ještě kousek jsme se vydali ulicí A. Václavíka do kopečka – až k č. 381, kde je přízemní roubená chaloupka - rodinná vila Samorostlá s keramickou soškou sv. Floriána. Byla postavena ale až počátkem 20. století.
Vracíme se stejnou cestou zpátky. Po pravé straně je velká budova Lázeňského domu Praha, který již za první republiky poskytoval kvalitní služby. Během druhé světové války zde byla vojenská ozdravovna, často zde hrávala i vojenská kapela. Po válce byla budova znárodněna, byla využívána k odborářským rekreacím, později jako učiliště s internátem. Nikdo objekt neudržoval, chátral, proto byl r. 1998 uzavřen. Současný majitel si následně objekt pronajal, zprovoznil restauraci i zdravotnické zařízení. Tehdy sloužil pro méně náročné klienty. Nyní je hotel moderní nestátní zařízení, které poskytuje komplexní a kvalitní služby.
Po krátkém občerstvení v Pizzerii Bludička jsme se vydali Holubyho ulicí do Pražské čtvrtě, kde je hned několik zajímavých vil. Jejich jména připomínají Prahu. První nejzajímavější je vlevo v Holubyho ulici č. 384. Menší přízemní vilka Emausy je z počátku 20. století. Je bohatě zdobená sgrafity a freskami.
O něco dál - na rohu v Holubyho ulici č. 384 je vila Loreta z 30. let minulého století. Po rekonstrukci je zde penzion s moderně vybavenými jedno- a dvoulůžkovými pokoji.
Okolo Lorety jsem ještě zahnula ulicí Betty Smetanové do ulice Čes. Armády. Na svahu v č. 395 je zajímavá, bohužel přes vzrostlé stromy špatně viditelná šestiboká vila Kancýřka se zajímavou střešní nástavbou. Jméno vila získala po svém stavebníkovi, který často jezdil do lázní a byl jejich velkým podporovatelem. Postavil ji v letech 1906 – 1908.
Vrátila jsem se zpátky do ulice Betty Smetanové, kde jsou skutečně nádherné vily Hradčany, Letná, Petřín, Pernštýn, Vyšehrad, Praha s osmibokou centrální věží (tu postavil r. 1907 D. Jurkovič), Valaška. Jedna z posledních historických vil v ulici Betty Smetanové 244 je vila Vlastimila (Pospíšilova vila). Byla postavena Dušanem Jurkovičem jako jedna z prvních v této čtvrti. Postavil ji pro svého kamaráda, maséra a vedoucího technického pracovníka lázní Františka Pospíšila.
Tentokrát jsme prošli lázeňským parkem na druhé straně říčky, kde je Jurkovičův altán, který sloužil jako hudební pavilonek. V době svého vzniku – r. 1903 stál na náměstí u Janova domu. Lázeňský orchestr v jeho stínu hrál každý den. Nyní slouží v parku k příležitostným koncertům a k odpočinku.
Míjíme zblízka vilu Růžová, kterou jsme ráno obdivovali, a jejího souseda vilu Lipová, která je postavena téměř ve stejné době jako vila Růžová (r. 1885) a také ve švýcarském stylu, ale není tak barevná. Nyní slouží jako rekreační a léčebné zařízení. Hned u ní jsou tenisové kurty s tenisovým pavilonem – drobnou dřevěnou stavbou na vysoké kamenné podezdívce, která byla postavena v letech 1924 – 1926 a která je stále využívána.
Ve svahu Malé Kamenné nad tenisovými kurty vyvěrá pramen Ottovka. Původně nebyl regulován, r. 1905 byl zachycen v kamenném sklepení. Až r. 1929 byl u pramene postaven kruhový pavilon. Používá se k pitné léčbě.
Pokračujeme do centra k modernímu kostelu sv. Rodiny. Stavba byla dokončena r. 1997, další tři roky byl postupně vybavován interiér. Ve 22 metrů vysoké věži jsou zvony Sv. rodina, Maria a Josef.
V těsné blízkosti kostela vyvěrá pramen Sv. Josefa. S vrtem do hloubky 500 metrů se započalo již r. 1994. Kvůli komplikacím byl však dokončen až r. 2000, je vyveden do kašny Marka Trizuljaka. Voda je mírně mineralizovaná. Je velmi vhodná k pitné léčbě při onemocnění trávicího ústrojí, dýchacích cest a k uhličitým koupelím.
U kostela jsme přešli na druhou stranu říčky a vraceli se po nábřeží, abychom se ještě podívali na funkcionalistickou vilu Sáva na protějším břehu. Byla postavena r. 1928. Má typickou plochou střechu a v obou podlažích okna, která tvoří prosklené pásy.
Poslední zmínka patří budově nádraží, která má novou fasádu se slováckými motivy.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Najedli jsme se v restauraci na Kolonádě. Obsluha příjemná, jídlo výborné, ceny slušné.
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
I když Luhačovice jsou největší moravské lázně, tak mne příjemně překvapily. Možná to bylo i tím, že bylo po sezoně. Byl tam úžasný klid. A navíc velké množství úžasných staveb.
Ostatní informace
Město je obklopeno zelení. V západní části je parková úprava, na východě se zvedá podhůří Bílých Karpat. Všude je možno se procházet nebo podniknout i delší výlety.
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Luhačovice
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Luhačovice – historie a procházka po významných vilách
