Nejkrásnější vozíčkářská trasa na Vsetínsku.
Tipy na výlet • Romantika • Pro zdatnější • Za sportem • Do přírody • Na hory
Kam a jak jedeme?
Dlouho jsem se k tomuto výletu odhodlával. Problém není ani tak jej vymyslet, jako spíš to, jestli je možné plánovanou trasu vůbec vyjet. Napoprvé nám počasí v „Na Rybníkách“ kousek před vsetínskou rozvodnou, která převádí dálkový rozvod 110 kV na použitelnější nižší napětí, zhatilo. Rozpršelo a ochladilo se tak, že jsme se rozhodli otočit. Pochopitelně, jak jsme se přibližovali zpět k Bečvě, tak se i počasí umoudřovalo. No nic. Někdy příště.
Druhý pokus se již vydařil a krásně svítilo slunce, na některých místech až příliš. Od paneláků nad vsetínským zámkem jsme jeli poněkud větším okruhem nejprve směrem k obchodnímu centru u jednoho ve svahu dobře skrytého bunkru. Kratší cesta by jistě byla kolem zámku a kostela Nanebevzetí Panny Marie po ulici Palackého dolů k rondelu nedaleko vsetínského minipivovaru, nyní již bývalé hospody Trpaslík a o něco dále i smutně vyhlížejícího a chátrajícího bývalého vsetínského pivovaru. Hezký pohled je snad jen na mohutný cihlový komín naproti.
Touto cestou jsme s vozíkem nejeli, protože „kočičí hlavy“ i níže notně rozbitý chodník je utrpením. Proto raději oklikou, ale po cestě pohodlnější. Od paneláků nad vsetínským zámkem na „Sychrově“ jsme pokračovali jižním směrem k jediné světelné křižovatce na Vsetíně a tady doprava kolem průmyslovky přes most nad Bečvou dále do centra města. Po Smetanově ulici projíždíme kolem nového obchodního centra s nyní neméně novým náměstím Jarmily Šulákové až k prvnímu rondelu pod nejdelším silničním mostem Zlínského kraje s délkou 420 metru, jež byl postaven v roce 1979. Je tedy stejně „mladý“ jako já. :-))).
Pokud bychom na tomto rondelu odbočili doprava dostali bychom se k dalšímu zajímavému místu a tím je historický meteorologický sloup před sokolovnou. Pokud bychom chtěli jet ještě o kousek dále, na Dolní náměstí, dostali bychom se k dalšímu významnému astronomicko – meteorologickému výtvoru lidské ruky a to „planetce Vsetín“ známého vsetínského sochaře Miroslava Machaly. Autor má v okolí více nevšedních astronomických i „geografických“ „soch“. Jednou z nich jsou například sluneční hodiny naproti škole v Rokytnici a také krásný mramorový ze dvou stran broušený sloup jižně od Ružďky na přesně 18 poledníku na kopečku nad Kotrly. Nedaleko jsou i vrcholy „Na Vlčici“ s nadmořskou výškou 606 metrů a asi půl kilometru východně kopec „Na Vrchu“ s výškou 653 m. n. m. Pokud bychom se vrátili zpět do Vsetína a to do Panské zahrady, tak bychom zde našli další připomínku, že zde prochází osmnáctý poledník, čímž je kovová lišta zešikma protínající chodník na levém břehu Bečvy nedaleko informační tabule a mostu pro pěší na 19,9 kilometru.
Od rondelu pod vsetínským mostem se pokračuje po ulici Josefa Sousedíka („vsetínského Edisona“) na „Trávníky“ a z nich podchodem na opačnou stranu, na „Rybníky“. Zde například prokličkujeme po ulici Záviše Kalandry na kolmou ulici, souběžně jdoucí se vsetínskou „dálnicí“, pojmenovanou Benátky a později v jednom místě odbočíme doleva u křižovatky s ulicemi „Pod Žamboškou“ a „Konečnou“ kolem hřiště doleva. Zde už přijíždíme k přechodu hlavní silnice („dálnice“) číslo 57 do „Potůčků“.
Na druhé straně této cesty přijde na řadu první zatěžkávací zkouška. Nejtěžší úsek celé cesty. Problémem zde je prudký kopec. Jede se sice po asfaltové cestičce, ale tak strmé, že pro samotného vozíčkáře bude bohužel asi koncem cesty. Sám by toto poměrně táhlé a pomalé stoupání asi „nedal“. Pokud se jedná o dvojici, dostatečně vytrénovanou, je šance na zdolání větší. I tak je pro člověka na místě „motoru, řízení i brzdy“ pořádnou výzvou. Přiznám se, že ani já sám jsem netušil jaká zabíračka to bude. To jsem již měl za sebou ještě obtížnější stoupání na vrchol Lysé hory nad Vsetínem. Při sjíždění dolů jsem uznal, že již není tento sestup bezpečný a už bych tuto cestu příště neopakoval. Popsal jsem ji v jednom z mých prvních článků na turistice po velmi dlouhé odmlce.
https://www.turistika.cz/mista/vyjezd-vozikem-na-lysou-horu-u-vsetina/detail
U výjezdu na Lysou horu byla jediná výhoda a to ta, že cesta je přehledná. Strmá, dlouhá, ale na velkou vzdálenost přehledná. Zde se stoupá serpentinkami a průjezdy některými zatáčkami jsou nepřehledné. Ač zde mnoho aut nejezdí, tak je třeba uvažovat hodně dopředu a tyto kritická místa se snažit projet co nejrychleji. Dobře se to říká, ale hůře dělá. Navíc jsem měl výhodu, že jsem nemusel tahat „velkou váhu“. Na cestu je vozík poměrně široký a je otázkou po které straně cesty je lepší (bezpečnější) jet. S vozíkem se neuskočí tak rychle jako, když je člověk zdravý. Nejkritičtější je asi první dlouhá levotočivá zatáčka přibližně 200 až 250 metrů od „nástupu“. U té následující pravotočivé je dobré postupovat po levé straně jako chodec. Je zde i malé místo v trávě, menší rovinka, na odpočinek a první odměnu – výhled na město Vsetín z výšky.
Myslím, že největší krásou tohoto výletu budou právě úchvatné výhledy po okolí. Výhledy o kterých si může člověk, který nemá tolik štěstí, nechat často jen zdát. Pro mě to bude pořádná výzva a hlavně „zabíračka“, ale ten pocit…
Ten pocit, když před možná půl rokem nebo rokem se konečně dostala domů a nyní má dokonce možnost vidět známé kopečky i město z trochu jiného úhlu. K těm nejkrásnějším výhledům nás ovšem dělí ještě spousta ujetých metrů délkových i výškových a u mě i spoustu vynaložené energie a spoustu zastávek na „pouhé“ vydýchání.
V tomto počátečním, ale asi i největším stoupání překonáváme přibližně 70 výškových metrů na odhadem 300 až 400 metrů vzdálenosti! Odtud budeme stále ještě stoupat, ale už to nebude tak moc do kopce. Za chvíli si i odpočinu od slunce, které v tomto období pořádně hřeje. To, že se nám tento nejobtížnější úsek podařilo překonat, mi dělá radost a dodává další pomyslnou sílu a energii na cestu. K pohodě a klidu snad už jen chybí vypuzení z hlavy jediné myšlenky. Té, že po cestě od rozcestníku „Nivy“ bude následovat ještě jedna nebezpečná část. Pro pěší sice větší, ale zvládnutelné klesání. Pro vozík to ovšem tak snadné být nemusí. Jsou dvě věci ze kterých jsem měl na této cestě strach. Tu první máme již zdárně za sebou, ale ta další nás ještě čeká. Dokud ji neprojedeme, tak mohu jen hádat jak moc obtížná může být.
Vrátit zpět bychom se již asi nemohli. Cesta klesáním do „Potůčků“ by byla asi hodně nejistá. Pokud by nebylo klesání z rozcestníku „Nivy“ směrem do Janišova „rozumné“ zbylo by už jen dlouhé táhlé a v určitých místech ještě nebezpečnější klesání do Semetína. Řekl bych, že určitě horší než do Janišova. Problém je ten, že klesání je větší problém než stoupání – obecně. Dlouhou dobu jsem výlet z tohoto důvodu odkládal.
Projíždíme lesem a alespoň na chvíli si můžeme odpočinout od pečícího slunce. Pokud bych šel sám, tak by mi to tak ani moc nepřišlo. Pokud je k tomu stoupání třeba ještě táhnou vozík do kopce, tak z člověka za chvíli leje jako z konve a les je zaslouženým malým odpočinkem – pořád ale stoupáme. Dostávám se na konec lesa a na malou chvíli si mohu odpočinout od celého táhlého stoupání. Dokonce to vypadá jako bych na chvíli měl i tu vymoženost, že mohu klesat a trochu odpočinout zápěstím a nohám. To je ovšem jen na chvíli. Před námi je jedna menší vlnka, jedno prudší stoupání. Nakonec se dostáváme k rozcestníku „Nad Potůčky“. Zde na delší dobu zastavujeme a ukazuji krásné výhledy jak směrem ke Vsetínu (pohled k „Potůčkům“), tak i na opačnou stranu, na tajemný a krásný vrchol „Křížový“ pod nimž se nachází, podle mě, jedno z nejtajemnějších i nejstrašidelnějších míst na Vsetínsku. Před několika lety jsme zde šli oba ještě po dvou. Nyní se ke „skalám“ a tajemné „bráně do pekel“ mohu dostat jen já sám. :-( I tak nebo právě proto, na mě pohled na vrchol, významný především v pohanských dobách, působí tak, že až mráz po zádech běhá. No nic, je třeba se odpoutat od kochání. Nějak se mi zdá, že mi „taje“ podrážka na botách. Dyť přece až tak moc vedro není. Trochu popojedu vozíkem a vidím, že kola za sebou zanechávají také stopu. No nic, je asi třeba se dostat do stínu.
Taví se podrážka bot a guma na kolech vozíku? Ani v jednom ani v druhém případě by to nebylo moc dobré. Jsme už v dosti velké vzdálenosti od Vsetína a ještě větší cestu máme před sebou. Zastavujeme pod stromy ve stínu a já zjišťuji, že se „netaví“ podrážka ani plášť kol vozíku, ale nastalo jen to, že asfalt je velmi, velmi nekvalitní. Od tohoto okamžiku zastavujeme už jen ve stínu nebo mimo asfalt. Cesta se ještě párkrát zvlní, ale již o mnoho více stoupat nebudeme. Za chvíli se dostaneme do míst, kde budou ty nejkrásnější výhledy do okolí. Na cyklostezce číslo 46 a možná jen sto metrů severně od bezejmenného kopce s výškou 561 m.n.m. zastavujeme a Vsetín i východněji umístěné kopce máme jako na dlani.
Těžko asi někdo, kdo něco podobného nezažil, nepochopí ten pocit úspěchu, když jsme zde byli. Ani v nejmenším by mě někdy před rokem, možná o něco více, nenapadlo, že se dostaneme do kopců. V době, kdy opuštění nemocnic, LDN-ky (kam při svém mladém věku v žádném případě nepatřila), první vyvezení „ven na čistý vzduch“ v Chuchelné na akci místního vojenského spolku a i když trochu pršelo a vojenské akce vůbec nemusím, tak to byl krásný den, právě proto, že se poprvé dostala na chvíli ven. Po více než roku konečně domu mezi své. Další velký úspěch. Od té doby jsem se snažil vymýšlet nejrůznější běžnější i méně běžné „vyjížďky“, podle hesla „Díky za každou minutu na čerstvém vzduchu“. „Díky za každý okamžik úniku ze stereotypu.“
Tento výhled znamenal mnoho zkoumání map, vzpomínání na mé nejrůznější výlety, tréninků kratšími vyjížďkami i učení se techniky bezpečného řízení vozíku. Techniky výjezdu i bezpečného sjezdu nejrůznějších kopců a terénu. Bylo to nepochybně i mnoho ujetých kilometrů i několika zkoušek role „sedícího a samořídícího“.
Pohled na okolní kopce byl poctivou odměnou za veškeré vynaložené úsilí. Byl to pocit jako bych vylezl nějaký skutečně obtížný kopec. Takový náš malý Mt. Everest. Na chvíli jsem dokonce nevěděl jestli se mi to jen nezdá. Pořád je ale v pozadí radosti a úspěchu jeden vykřičník. I nervozita trochu (možná i trochu více) stoupá. Nemohu to nechat na sobě znát. Za chvíli se přiblížíme k druhému a poslednímu kritickému místu na celé cestě.
Netrvá to dlouho a jsme u rozcestníku „Nivy“. Svým způsobem je to takový pomyslný vrchol „malého Everestu“. Za padesát možná sto metrů nás čeká kritický sjezd asi stometrového úseku cesty. Dávám chvíli pauzu, abych měl suché dlaně a mohl pevně držet rukojeti vozíku (tento typ vozíku nemá brzdy a veškeré brzdění je v mých rukou a spolehlivém kontaktu podrážky s asfaltem. Naštěstí na cestě není štěrk. Připravuji se k opatrnému klesání. Dávám i pokyn, „kdyby náhodou“ tak ať pravou rukou zabrzdí malou ruční brzdu u pravého kola. Párkrát jsme to trénovali, ale moc na to spoléhat nemohu. Pokud zvládnu tento úsek, tak zbytek bude již jen pohodička.
Snažím se jet po levé straně abych mohl v případě nutnosti srovnat vozík proti svahu na levoboku. Auta by zde neměli jezdit, ale radši si tu zatáčku prohlédnu pořádně do dálky a „nastražím“ uši, ale nic neslyším. Pomalu, ale jistě sjíždím. Snažím se i zápěstí zatěžovat tak, abych v nich nerozvinul křeč. To by bylo to poslední co bych potřeboval. Konečně jsme asi sto, možná dvěstě metrů a již jen v mírném klesání. Obavy se rozplývají. Ukazuji i zajímavý hluboce zařezaný potůček na pravé straně cesty. Jedná se o pravostranný přítok Janišovského potoku.
Po chvíli se dostáváme do samotného Janišova a na jednom místě na levém svahu vidím několik kvetoucích vstavačů. Milé zpestření výletu a hned si do GPS-ky zaznamenávám souřadnice této menší skupiny. Jednalo se o skupinu jedné, maximálně několika desítek exemplářů. Projíždíme zajímavou krajinou.
Po možná půlhodině se přiblížíme ke křižovatce s „hlavní“ cestou vedoucí ze Vsetína do Liptálu a dále. Dostáváme se na ulici „Rokytnice“ vedoucí po pravé straně toku „Rokytenky“. Začínám pociťovat značnou únavu. Stres i celková zátěž se již začíná projevovat. I falešný pocit, že už je to „jen“ kousek. Na náměstí na Vsetíně si dáváme zasloužené zmrzliny a to ty úplně maxi. :-)
Čeká mě už jen to poslední velké stoupání a to z Panské zahrady přes most nad Bečvou a serpentinami kolem zámku a kostela Nanebevzetí Panny Marie k panelákům na Sychrově. Máme za sebou spoustu hodin nezapomenutelného výletu.
Za čím jedeme?
Útěk od stereotypu a výzva: "Kam až se dá dostat na vozíku." Také namalý sportovní výkon, ale především úchvatná příroda a ještě úchvatnější výhledy na město krásně zasazené mezi okolní kopce.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Jednodenní výlet....
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Úchvatné výhledy a "Pocit zaslouženého vítězství".
Ostatní informace
Maxi zmrzlina stála asi 35,- Kč a byly zpracovány (dvě zmrzliny) během několika minut. :-))))