Vánoční Olomouc pod dohledem císaře Rudolfa II. i sv. Petra

Kam a jak jedeme?

„Adventní turistika“ je poslední dobou záležitostí poměrně komplikovanou a někdy téměř nepřístupnou. Což je pro nás, kteří jsme si dlouhodobě navykli nasávat vánoční atmosféru spolu s punči, svařáky, gřanci a jinými dobrotami na náměstích domovských i zahraničních, docela nepříjemné. Navíc jsme všechny výlety tohoto typu spojovali vždy s návštěvou zajímavých výstav, muzeí a pamětihodností ... a bylo nám v té chvíli celkem jedno, jestli se nacházíme v domovském Šumperku, nedaleké Olomouci, Matičce stověžaté, rakouské Vídni, polské – nebo chcete-li slezské – Vratislavi či bavorském Mnichově …

V Šumperku to bylo letos jednoduché. Zdejší radnice se jako obvykle pos … (asi bude lepší, když řekneme, že si neudatně znečistila spodní prádlo) a – údajně na doporučení olomouckého hejtmana – adventní trhy raději ani nezahájila. Zájezd do Vídně nám zrušili a do Wroclawi jsme nakonec také nejeli; už jen proto, že některým z nás chybí povolenka k životu vtipně nazývaná covid pas. A tak jsme byli rádi, že v Olomouci adventní trhy jen krátce přerušili, poté přejmenovali a nakonec znovu zahájili. Zkrátka česko-moravsko-slezský Kocourkov jedné banánové republiky ve středu EU na pokračování. Ještě, že alespoň ten zákaz slov Vánoce, Ježíš a Panna Marie evropská komise ještě na chvíli odvolala … 

A tak jsme se týden před Štědrým dnem vydali vlakem znovu do hanácké metropole. Mrzelo mě jen, že letos poprvé po mnoha letech neuvidím milovanou šternberskou krásku (kterou navíc považuji za svou spolehlivou osobní ochránkyni), protože olomoucké Arcidiecézní muzeum zůstává stále ve stádiu rekonstrukčním. Takže jsme se tentokrát plně oddali výstavám v muzeu Vlastivědném.

Za čím jedeme?

Vlastivědné muzeum v Olomouci začalo psát své dějiny – poměrně paradoxně - v říjnu revolučního roku 1848, tedy v době bachovského absolutismu. Významný byl pro muzeum také rok 1908, kdy vzniklo německé Přírodovědné muzeum arcivévody Josefa Ferdinanda, které se už usídlilo v prostorách zrušeného kláštera klarisek na dnešním náměstí Republiky. V roce 1924 se pak všechna tři olomoucká německá muzea sloučila s jedním českým a vzniklo Muzeum hlavního města Olomouce. To se roku 1951 rozšířilo o Vlastenecký spolek na Krajské muzeum v Olomouci. Svůj současný název pak muzeum získalo v roce 1990. 

A co že nás tedy do výstavních prostor Vlastivědného muzea Olomouc přilákalo? V první řadě kostelní sál sv. Kláry, kde probíhá výstava Rudolf II. Tato výstava je muzeem prezentována jako „Jedinečný zážitek, kde průvodcem unikátní multimediální výstavou bude hologram císaře Rudolfa II.“. Ve skutečnosti se jedná o naprostou tragedii a asi nejhorší počin v dějinách VMO. Na výstavě v podstatě není k vidění jediný exponát (nebudeme-li za ně považovat několik replik Arcimboldovy zeleniny) a i ten hologram je pouhou televizní obrazovkou v podobě obrazu. Iniciátor, kurátor a majitel výstavy Ondřej Rea rozhodně nemá být na co pyšný. Alespoň za lehce zajímavou lze označit snad jen snahu o náznak zpodobnění kabinetu kuriozit a hologramové zpodobnění všech korun, jimiž byl Rudolf II. korunován. Jinak je to hlavně o textech na informačních tabulích a bedýnkách s „igráčky“ nebo gumovým kuřetem … a těch pár vystavených mincí vám maximálně připomene peníze, které jste za tuto atrakci zcela zbytečně vyhodili oknem. Tím ovšem nevylučuji, že se nemohou najít mimořádní jednotlivci, které císař Rudolf II. i tentokrát zaujme nebo že úplný začátek expozice nepůsobí docela slibným dojmem.

Následuje sál Václava III. a miniexpozice nazvaná Josef Ignác Sadler – Kristus předávající klíče sv. Petrovi. Jedná se v podstatě o „malé vyprávění“ o částečné, ale velmi náročné, rekonstrukci jednoho většího barokního obrazu. V tomto případě je vše v pořádku a věděli jsme, o co jde. Prostě se v roce 2014 v prostorách muzea našel fragment velkého (250 x 140 cm) plátna z roku 1754, které bývalo součástí hlavního oltáře již neexistujícího olomouckého kostela sv. Petra a Pavla. V pozdějších letech (zejména v II. polovině minulého století) s obrazem nebylo zacházeno zrovna ohleduplně a jeho záchrana přišla v nejvyšší možný čas, konkrétně v letech 2015 až 2018.

Třetí výstava je umístěna do Handkeho sálu a jmenuje se Modrobílé Vánoce. A tady už to byla maximální spokojenost. Někteří chtěli vidět hlavně tuto výstavu, někteří od ní celkem nic zásadního neočekávali – a všichni byli ve finále uspokojeni mírou takřka vrchovatou. Bylo to prostě o pohodě a půvabu Vánoc. Výstava se věnuje tradičnímu řemeslu, které bylo v roce 2018 zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, a to díky představení „modrobílého světa“ výtvarnice Antonie Dostálkové. Překvapilo nás, že modrotisková velkoformátová dílka silně připomínají grafické listy a že působí docela moderně a nadčasově. Zaujaly zejména soubory ročních období i měsíců, ale také betlémy, sv. Lucie nebo andělé. 

Tyto výstavy VMO mohou mnozí z vás ještě navštívit (stejně jako jeho stálou expozici nebo výstavu obrazů Karolíny Wellartové „Still – Nepřetržitý vývoj“, která představuje „dürerovské“ Ilustrace ze světa zvířat a potrvá do 27. 2. 2022), což už asi pro všechny další body programu našeho olomouckého výletu tak zcela platit nebude. Nás totiž ještě čekaly další atrakce, již převážně silně oddechového charakteru. Tvořily jej zejména punče, frgály, vánoční ozdoby a toulání se mezi stánky v centru vánočně nazdobené Olomouce. Zůstaly jsme tentokrát o něco déle, abychom si užili také nasvícený „unescový“ sloup Nejsvětější Trojice (ale ne tak dlouho, abychom si zašli do kostela Panny Marie Sněžné na večerní koncert Tarji) a stihli jsme i jubilejní X. Salón živých a mrtvých v galerii Mona Lisa (mj. Rittstein, Born, Anderle, Tichý, Švankmajer nebo Jirků). A to už bylo vlastně opravdu všechno.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

V krajském městě s tímto opravdu nebývá sebemenší problém. Budeme-li ovšem ctít literu zákona, tak např. neočkovaný jedinec dnes musí každý (nejen) olomoucký výlet zkrátit na minimum, protože ho nikdo neubytuje, do restaurace má zákaz vstupu, a když si koupí pokrm do krabičky, nesmí ho na veřejnosti konzumovat. Realita všedního dne je však, naštěstí, přece jen trošku jiná …

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Líbilo: Úplně všechno až na toho Rudolfa II. Bylo to celé hodně o předvánočním relaxu a pohodě, skvěle „naplánovaném“ počasí (i když po setmění začalo foukat a docela přimrzlo) i dostatku času (pátek je na výlety téměř vždy dobrým dnem a navíc vlaky i tramvaje jezdily podle jízdního řádu, což se u Českých drah zase až tak často nevidí).

Nelíbilo: Rudolf II. Tato výstava se fakt nepovedla – a to jsme hodně tolerantní a dokážeme se radovat i z maličkostí (takže v rámci Vánoc to VMO odpouštíme a označíme výstavu za shakespearovské představení ve stylu Much Ado About Nothing, tedy Mnoho povyku pro nic). A také netopící vlakové kupé při zpáteční cestě (ještě, že jsme měli svou nezbytnou „plácačku“ s ovocným nápojem).  

Ostatní informace

Výstava Rudolf II. probíhá v termínu od 8.12.2021 do 10.4.2022 a vstupné přijde na 120 Kč za osobu.

Vidět výstavu Modrobílé Vánoce můžete – stejně jako Sadlerovo velké plátno – do 16.1.2022, a to v rámci vstupu do stálé expozice Vlastivědného muzea Olomouc (velkou část výstavních prostor jsme si stejně zase alespoň v rychlosti prošli). Vstupné zanedbatelné, protože 60 Kč za osobu).

X. Salón živých a mrtvých se v galerii Mona Lisa koná od 7.12.2021 do 15.1.2022 a vstup je volný.

Punče stály průměrně 75 Kč, frgály 190 Kč za kus, jídlo u Asiatů 95 Kč a doprava 181 Kč na osobu. V součtu všeho to sice není zrovna výlet z kategorie „zadarmo“, ale i tak doufáme, že se nám příští rok vydaří alespoň stejně jako letos a v letech minulých.