Výprava do země kladské (Dolní Lipka - Bystrzyca Klodzka - Šumperk)

Kam a jak jedeme?

Byl to zvláštní, ale vydařený, výlet. Začínal poslední červnový víkend a my se s Bobem domluvili již na druhou letošní cyklovýpravu. Po krátké elektronické debatě jsme se shodli na cestě do Polska (to jsem chtěl já) a jen na jeden den (protože Bob nevěřil pozitivní předpovědi počasí). A jak se nakonec ukázalo, oba jsme si prosadili dobrou věc. Naše cesta tedy začíná na šumperském vlakovém nádraží, kde nás čeká nalodění a cesta do některé z Lipek u Králík, aby cesta ke státní hranici byla co nejkratší. Bob přijel později a unavenější než obvykle a ihned se přiznal, že díky narozeninové party toho moc naspáno nemá. Ani mi to nevadí; má více najeto a lepší kolo, takto alespoň smažu handicap. V té chvíli jsme počítali s tím, že si prohlédneme jedno krásné polské město a pár přírodních zajímavostí a scenerií. Že si místo toho hlavně prohlédneme několik pozoruhodných památek – zejména těch sakrálních – jsme v té době neměli ani tušení a ve finále nám to vůbec nevadilo. A já oželel i ty smírčí kříže, se kterými jsem ve skrytu duše počítal a na které jsem se i těšil.

Za čím jedeme?

Na hranici jsme už před devátou hodinou, ale půvabná majitelka prodejny zamyká trhače a pár minut před „otevíračkou“ nás pouští do svého království. Bob se pivem léčí a já si ho dávám jako pamlsek při prohlídce neuvěřitelného množství různých chutných destilátů. Pak nás čeká průjezd Boboszowem i městečkem Miedzylesie, protože tady už to z dřívějška důvěrně známe. Poté také zastávka u první památky, do té doby se před námi rafinovaně skrývající v obci Roztoki. Němci asi věděli, proč kdysi tuto vesnici pojmenovali Schönfeld, tedy Krásné Pole. Socha sv. Jana Nepomuckého ani budova fary ještě nijak zvláště nezaujmou, ale kostel sv. Martina stojí za to. Je monumentální a hlavně se v něm uklízí, tudíž je otevřený. Kostel je pozdně barokní, zaujme zejména jeho mobiliář. Michael Klahr byl prostě velký barokní umělec a tak zajímavě ztvárněnou čtveřici evangelistů jako na zdejší kazatelně jsem snad ještě nikdy a nikde neviděl. Než si řádně nafotím sv. Marka i jeho souvěrce, je nám naznačeno, že úklid je u konce a barokní představení nám dohráli. Tak si ještě přidáme nedaleký komplex budov, který býval původně panským dvorem nebo zámečkem. Poté, co přesvědčíme místní, že si jejich domov nejedeme koupit, jsme odměněni velmi zajímavým erbovním portálem z roku 1569. Přes datum vzniku má tento portál vedle renesančních již i jisté barokní rysy.

Pokračujeme v cestě, ale daleko nedojedeme. Zastaví nás Dlugopole Górne, nejprve historická budova vzdělávacího centra a poté velmi pěkný kostel sv. Petra a Pavla, pocházející z konce 16. století. Prvky renesance už doplňují i další styly, ale máme zde vše od dřevěného kazetového stropu pod kruchtou po hodně zdařilou křtitelnici. A hlavně máme štěstí, protože patroni kostela slaví svůj svátek následujícího dne, a tak se i tady myjí okna, leští i vysává. A my si můžeme vše v klidu prohlédnout. Včetně zajímavého okolního hřbitova s roztaženým rudým běhounem a oslavným chodníkem i koutkem zasvěceným Janu Pavlu II. Na tomto místě se nám líbilo moc a moc, i když gotická Madona je již ve Wroclawi a exteriér kostela prozrazuje úpravy z období 17. až 19. století.

Nás však čeká v „trojdílné“ obci Dlugopole ještě pobyt téměř prodloužený. Nejprve je na řadě část Zdroj, tedy lázeňská. Malé lázně, ale velmi příjemné. Jenom nás trošku překvapilo, že se nějak rychle kaboní obloha. Škaredě má přece být až zítra. Ale neřešíme to a v klidu si projdeme lázeňský park, ve kterém najdete například fontánku, dřevěnou vyhlídkovou galerii, rybníček s altánkem a pozoruhodně nemocný strom. Zajímavá je klikatá čára, která vede středem hlavního parkového chodníku. Ještě, že nemáme požito…

Prohlédneme si i několik lázeňských pavilonů, včetně hlavního Lázeňského domu (tam nás čeká i malá výstava obrazů a nějaký ten propagační materiál), ochutnáme léčivého pramene a vydáme se dál. Před odjezdem z těchto lázniček se z billboardu dozvíme, že i tady je hlavním bodem léčby chodit na tanečky. Nás však čeká poslední třetina a Dlugopole Dolne. Nejprve zcela nová „Rybářská bašta“, tedy jedna z mnoha v Polsku tak často viděných občerstvován. Trošku nás zde zaskočilo, že pivo už stojí 6 zl., ale na druhé straně je třeba přiznat, že býval i horší kurz. Potom již sv. Jiří, filiální a hřbitovní kostel, jehož současná podoba pochází z konce 18. století. Na závěr cesty se ještě chvíli podíváme na kamionovou svatbu a jsme doma, tedy přesněji řečeno v hlavním bodu výpravy, jedenáctitisícovém městu BYSTRZYCA KLODZKA.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Během cesty jsme se celkem tradičně soustředili spíše na pivo a tatranky, ale například v Bystřici není žádný problém zajít si na oběd. Také Dlugopole - minimálně jeho lázeňská a dolní část - nabízí možností stravování několik habadějů. A na naší straně už čekají Králíky ...

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Nejkrásnější a nejcennější památky tohoto města na soutoku dvou řek jsem již na stránkách Turistiky popsal, ale přesto si dovolím alespoň pár připomenutí. Bystřice má jedno z nejkrásnějších panoramat, které jsem kdy viděl. Navíc si zde snad každý příznivec památek najde to, co má rád. A mezinárodně. Zachovalé městské opevnění, hradební bašty, neorenesanční radnice, gotické dvojlodí farního kostela Archanděla Michaela, pranýř, krásný barokní sloup Nejsvětější Trojice nebo Muzeum zápalek v bývalém evangelickém komplexu jsou pouhým základem. Přitom je zajímavé, že se jedná o město, které nejvíce ovlivnily svého času nejvlivnější sousedé – tedy české království a Germáni – a přitom má jeho tvář nejblíže k Itálii. Naprostá spokojenost, jenom s tou bouřkou jsme nepočítali. Přečkali jsme ji naštěstí na krásném náměstí a pod slunečníky s nápisem Lech. A za pět padesát …

Potom se najednou obloha oblékne do modrého, slunce vysuší chodníky a nás čeká okruh po těch nejkrásnějších památkách. Díky vášnivě se objímajícím snoubencům (on skin, ona red hair) a začínající svatbě jsme viděli krásný kostel, zaujaly nás červené poštovní schránky i železniční obloukový most a skončily jsme Dlouhým kroužením kolem městského opevnění a fotografováním panoramata města. No a najednou jsme zjistili, že je půl šesté. Tudíž padá jeden pěkný vodopád, nějaké ty kopečky a jediný plánovaný poutní kostel. Čeká nás nepříjemná cesta po hlavní silnici. Aut naštěstí není tolik a i díky tomu jsme za chvíli v Miedzylesie. V někdejší sukiennici si dáme poslední polské pivo a za chvíli jsme na hranici.

Projeli jsme tedy nakonec všechny zemské součásti naší vlajky, tedy českého lva, červenobílou orlici moravskou i tu černou, slezskou. A navíc navštívili Polsko. Závěr výpravy už ale tak příjemný nebyl. Stihneme ještě pár fotografií okolních horských panoramat, jedno lahvové „na čáře“ a dojezd na Kocandu. Bouřka na pravoboku byla již nějakou dobu zřejmá a teď dostihla i nás. Poslední společnou částí výletu je tak sjezd do Bušína. Pak se rozdělíme. Já pokračuji do Šumperka oschnout k manželce, Bob do pohody rodinného krbu k rodičům do Bludova. Tu stovku kilometrů jsem sice o kousek opět nedotáhl, ale i tak to byla hodně podařená sobota. Fotogalerie z cesty mi snad dá za pravdu …

Ostatní informace

Základní informace jsem uvedl v tomto článku i v informacích o jednotlivých památkách. Za celou cestu jsme se nepotkali se vstupným, které by se nám zdálo přehnané. Možná nás moc nepotěšila trošku vyšší cena piva na polské straně hranice a vůbec nepotěšila zvýšená porce vláhy, která nás přepadla shůry a která nám zabránila v dalším putování směrem spíše přírodním ...