Alsasko, Burgundsko, Franche-Comté 2015/3 (Beaune, Cote d´Or, Clos de Vougeot, Dijon)

Před námi byl další – tentokrát výhradně burgundský – francouzský den, který programově vypadal poměrně hodně lákavě (město Beaune s hospicem z poloviny 15. století, slavné vinice v oblasti Cote d´Or se zámkem Clos de Vougeot a 2. kolo prohlídky pamětihodností Dijonu), ale mě osobně tak trošku zklamal. I když při zpětném pohledu musím přiznat, že to bylo spíše nějakou celkovou špatnou konstalací pondělních hvězd, protože na nedostatek plnohodnotných památek a různých zajímavostí jsme si rozhodně nemohli stěžovat ... jenom si je musel člověk tak nějak trošku víc i sám pohledat a vnitřně užít. U mě to tenkrát - tedy v pondělí 14. září 2015 - jednoznačně vyhrál malíř van der Weyden, beaunský kostel Notre-Dame a krypta dijonské katedrály ... ale zatím nepředbíhejme.

Cestou k stanovišti autobusu si nejprve znovu prohlédnu vítězný oblouk z roku 1788, ale první nově viděnou památkou toho dne byl středověký špitál s chudobincem v městě Beaune, který byl založen v roce 1443 a svému účelu sloužil nepřetržitě neuvěřitelných 550 let. Dnes je tady muzeum ... a je to hodně o – až podbízivé – komerci a poměrně vysokém vstupném. Na druhé straně je nutno přiznat, že je v hospicu vše přehledné, fotografovat se může, nádvoří s dvojpodlažní dřevěnou galerií je úžasné, stejně jako pestrobarevné polévané střešní tašky. Skutečná bomba přijde na závěr a je jí polyptych Poslední soud vlámského malíře Rogiera van der Weydena. Přiznám se ovšem bez mučení, že mě – pokud pominu několik momentek z Pekla – mnohem více upoutala jeho zadní donátorská strana, nenápadně stojící bokem. Naše průvodkyně nás sice upozornila, že u obrazu se nesmí fotografovat, ale hned u vstupu mi francouzská kustodka prozradila, že bez blesku si můžu dělat, co chci, což jsem s chutí udělal. Překážely mi jen davy lidí a neustálé výkřiky členů našeho zájezdu, že Anička přece říkala, že se tam fotit nesmí ...

Jako bonus zde nabízejí ještě množství tapiserií a nějaké obrazy i sošky ... a já mám najednou opět známý pocit, že mi nějaká ta hodinka času chybí. Ale je třeba pokračovat dál. Více než 20-tisícové město totiž nabízí množství drobných – ale často velice potěšujících – zajímavostí. Příkladem může být historický kolotoč, několik kašen a fontánek nebo venkovní galerie soch v čele s pozoruhodnou bronzovou skulpturou J4 od Bruna Catalana. K tomu je potřeba přičíst městskou zvonici s nedalekým lapidáriem ... a dál jsme už raději ani nepátrali, protože před námi byl ještě jeden velký úkol : Prozkoumat řádně zdejší románsko-gotický chrám Panny Marie, tedy Notre-Dame. Pozoruhodná stavba, pocházející z 12. až 13. století, nabízí totiž návštěvníkům města mnohem více, než vůbec očekávají. Zmínit musíme min. nádherné mariánské tapiserie, zbytky interiérové freskové výzdoby a křížové chodby u kanovnického domu nebo západní nartex s původními vraty – to vše ve stylu pozdní gotiky přelomu 15. a 16. století. Loučilo se mi s tímto chrámem poměrně těžce, zvláště když nám počasí zase nastavovalo svoji vlídnější tvář.

Před námi byl další přejezd a příští zastávka měla být spojena s návštěvou historických sklepů a ochutnávkou burgundských vín, která někteří považují za světovou extratřídu. V porovnání cena – kvalita to však u nás místní vinaři nevyhráli a nakonec jsme téměř totéž raději nakoupili – a to velice slušně, protože do 10 eur za láhev - v jakémsi super/hyper marketu. U Laforestů měli tekutiny i 8x dražší, ale ty jsme neochutnali. Prohlédli jsme si za to stovky lahví ze 17. až 18. století, jejichž obsah prý však je – díky změně teploty a vlhkosti sklepa, dané odklonem toku podzemní říčky – zcela nepoužitelný a nepoživatelný. Prostředí příjemné, teplota ve sklepě skutečně nečekaně vysoká ... a poprvé i naposledy si tady nikdo nic nekoupil. A pro nás s Martinou se jednalo o poslední ochutnávku během zájezdu.

Společně se pak vydáváme kolem modrých hroznů a psudohistorického hotelu k renesančnímu zámku Clos de Vougeot, pocházejícímu z roku 1551. Jedná se vlastně o někdejší vinařství cisterciáckého opatství a současné sídlo Musée et Confrérie des chevaliers du Tastevin, tedy Muzea Bratrstva rytířů Tastevinu (což je historické kovová miska, sloužící jako pomůcka při ochutnávání vín). Bratrstvo bylo založeno roku 1934 a na jeho zdejších schůzkách se vystřídali mj. mnozí slavní herci, režiséři i politici. Pokud si pamatuji správně, padala zde jména jako Gérard Depardieu, Alfred Hitchcock nebo Helmut Kohl. Celkově se však jednalo o jeden z nejslabších bodů programu zájezdu, který však velmi oživila návštěva zámecké prodejny suvenýrů. V nabídce totiž byly i komiksové knihy, které radily jak správně pěstovat, vyrábět a hlavně degustovat i - ve velkém - pít víno. Za vše hovoří název jedné z nich: „Mimi, Fifi a glo glo“. Poté již následuje tradiční odpolední šedivo, silný déšť a návrat do Dijonu.

Tentokrát se počasí ještě probralo a do burgundské metropole vjíždíme opět (téměř) za sluníčka. Naší první zastávkou je Jardin Darcy, krásná neorenesanční zahrada se sochou ledního medvěda od sochaře Francoise Pompona a pozoruhodnou kaskádovou fontánou. Za zurčení vody si vzpomenu, že jsem si při odchodu z autobusu zapomněl koupit piva poslední záchrany. Vyrazím proto rychle zpět a oba řidiči, kluci šikovní, už na mě čekají s tím, že jim bylo mé znovuobjevení se jasné. Vezmu tedy dvě plechovky, vyzvednu na lavičce sedící Martinu a společně se vydáme k hotelu. A potom nás již čeká druhé kolo společné výpravy za pamětihodnostmi města. Ani dnes však nebude mít dlouhého trvání.

Nečekáme na ostatní a jenom necháme vzkaz, že se sejdeme až v katedrále sv. Benigna. Tato krásná gotická stavba vznikla ve své současné podobě převážně v letech 1280 až 1393, ale její historie začíná již na počátku 6. století. Díky našemu dřívějšímu odchodu z hotelu si její západní průčelí stihnu vyfotit ještě za krásného počasí, ostatní přijdou až půl hodiny po nás a tolik štěstí nemají. Prohlédneme si v klidu i chrámový interiér s velkými varhany a společně se pak vydáme do zpoplatněné románské krypty. Tady se zdržíme déle než ostatní, takže máme následující program opět sólo a také opět v dešti.

Obejdeme katedrálu, zastavíme se postupně u – převážně románského - kostela sv. Filiberta, u gotického kostela sv. Jana, který je dnes divadelní scénou a u kterého se začne obloha znovu jasnit, u gotického Notre-Dame s jedinečným průčelím, kterému vévodí 51 falešných chrličů a kde si prohlédneme rovněž interiér se sochu Panny Marie Dobré naděje, a u hrázděného domu Millière. Potom nás již čeká úžasná prodejna firmy Fallot, která je špičkou ve výrobě dijonské hořčice. Působí trošku dojmem malého muzea v podobě historické výrobny, kterou doplňuje moderní prodejní pult, samoobslužný bar, kde můžeme některé druhy hořčice ochutnat, a hlavně výdejní automat na malá jednoarová balení nejprodávanějších druhů. Celkově si zde můžeme koupit neuvěřitelné množství příchutí v nejrůznějších cenových relacích a i my zde nějaká dárková balení domů pořídíme.

Potom se vydáme podruhé do vévodského paláce a jeho muzejních prostor. Mým cílem je sekce gotických a renesančních obrazů a musím se přiznat, že Martina toho ve finále viděla podstatně více než já. Navíc se při pohybu muzeem jednou minu a jsem z něj nakonec vyhoštěn ještě dříve než manželka. Trošku mě mrzí, že muzeum má být otevřeno do 18,00 hod., ale již v 17,57 vidíme většinu kustodek na autobusové zastávce. Alespoň na chvíli však pochopím kladný vztah Francouzů k multikulturnosti, protože ona krásná štíhlá černoška je opravdu zajímavějším objektem než nedaleko se valící příznivkyně hamburgerů, připomínající spíše gigantický bílý sud.

Poslední etapou druhé dijonské vycházky je zastávka před „galerijním“ kostelem sv. Štěpána a – opět – před notredamským průčelím. Tady se podívám přes hledáček fotoaparátu na zdejší „rodinnou orlojovou atrakci“ zvanou Jacquemart … a v té chvíli začne opět silně pršet. Vydáme se tedy rychle k hotelu, abychom zahájili přípravu na společnou večeři, která nás čeká v jakémsi dijonském čtyřhvězdičkovém hotelu. Den předtím v historické restauraci všem chutnalo a i následující den proběhnuvší štrasburská žranice všechny uspokojila, ale v ono „černé“ pondělí mělo naše zklamání z francouzské gastronomie dojít svého vrcholu. Nemělo to však nic společného s kvalitou a chutí podávaného pokrmu.

Předkrm v podobě šneků byl výborný, i když poprvé mi tato delikatesa před mnoha lety chutnala více a navíc mi tehdy Martina – díky své nepřítomnosti - ty „svině klouzavý“ neposílala na čisté kalhoty (fleky pak zmizely asi až po 5. očistném procesu). Vymámit z personálu pečivo byl však úkol nadlidský a nakonec jsme kousky bagety získali až po intervenci majitelky CK v kuchyni, kde ji také hned zaměstnali jako pomocného číšníka. Následovalo burgundské hovězí s těstovinami, které bylo – prý po pětihodinové přípravě - opravdu vynikající … ale rozhodně nestačilo k nasycení průměrného Čecha. Trošku nás zaskočil obsluhijící personál, který sice unesl několik talířů najednou, ale ty nám následně vrazil pod nos, abychom si sami odebrali. Na závěr nám na stole přistál dezert, což byl kus hrušky, utopený ve sladké vodě se stopami příchuti černorybízového likéru Cassis. Na pogumované ubrusy nám tuto „chuťovku“ servírovali v umělohmotných miskách s hliníkovou lžičkou. To vše bratru za 22 eurovek.

Samostatnou kapitolou pak bylo víno. To nejlevnější – které jsme zvolili i my – byla třetinka červené tekutiny za 9,50 euro, servírovaná v jakési sodovkové flašce. Žádná sláva to, samozřejmě, nebyla, ale jednalo se o konzumovatelné stolní víno. Další varianty už byly většinou minimálně dvoj až trojnásobně dražší, což některým nebránilo v tom, objednat si hned několik „pistolí“, zřejmě k spláchnutí masa a zahnání žízně. V závěru nám personál podniku předvedl, že Francouzi skutečně zastávají rčení, že „host nemá nikdy pravdu“. Jakési dámy chtěly zaplatit své víno za 16 euro a dostaly účet na nějakých 27. Po odmítnutí platby je číšník upozornil – prostřednictvím naší průvodkyně – že on přece nemůže za to, že nepoznaly, že jim donesl něco jiného, než si objednaly. Přivolaný majitel podniku se rázně postavil za svého zaměstnance a ony postarší ženy byly málem kriminalizovány. Naše Anička nakonec uhradila rozdíl ze svého a slíbila panu majiteli, že její zájezd je u něj opravdu naposledy. Vzhledem k tomu, že její CK končí svou činnost, splní tento slib celkem bez problému, ale věřím, že tento fakt si v té chvíli ani neuvědomila. Úžasné také bylo, že nám zapomněli naúčtovat onu sodovkovou láhev vína, což vzápětí napravili tím, že nám hodnotu 9,50 dopsali propiskou na účtenku z registrační pokladny. Evropská unie i finanční úřad jistě společně zajásaly a jen mě trošku děsí představa, že v Dijonu existují i podniky nižší kategorie, než jsou čtyři hvězdy.

Na závěr ještě krátká zastávka u nádherně nasvícené katedrály sv. Benigna Dijonského (moje zrcadlovka v té chvíli pochopitelně v klidu odpočívala na hotelovém pokoji) a rovnou na ubikaci, kde jsme si okamžitě otevřeli láhev opravdu dobrého vína. Pro jistotu jsem nevolil burgundské a ani na plánované noční fotografování se mi už tak nějak nechtělo. Raději tedy zalehnout a spát, protože program následujícího dne měl být poměrně dosti náročný.