Arcibiskupský palác a olomoucká muzea

Minulý týden jsem se po nějakém čase opět vypravil do Olomouce, kde jsem chtěl konečně navštívit - už od dubna nově otevřený - arcibiskupský palác a také několik zajímavých výstav v Arcidiecézním muzeu a v Muzeu moderního umění. Konkrétně mě krom významného paláce církevních hodnostářů lákala hlavně první retrospektivní výstava fotografií Jaroslava Vávry (1920-1981) v MMU, má drahá spolubydlící se pro změnu těšila nejvíc na Velikonoční liturgii a výtvarné umění, tedy výstavu v AM. Muzea k tomu navíc nabízela monografickou výstavu děl barokního malíře Josefa Ignáce Sadlera (doplněnou obrazy některých jeho současníků), výstavu skulptur celosvětově uznávané polské sochařky Magdaleny Abakanowicz (dost úlet, který mně nic neříká, zkrátka takový horší a trošku jiný raný Zoubek) i kombinovanou výstavu sedacího nábytku (Pro tentokrát nesedat) a infopanely Slavné vily Čech, Moravy a Slezska. Alespoň proběhnout celé Arcidiecézní muzeum je vždy povinnost, protože jistoty zůstávají, ale některé exponáty se nepravidelně obměňují … a navíc zde mají ony dvě krásné ženy, do kterých jsem se už dávno platonicky zamiloval.

Cestou nám do Zábřeha (jeli jsme opět vlakem, protože je to pořád rychlejší než autem po „staré“ ...) dělal společnost známý šumperský kameraman jedné komerční televizní stanice (on to je tedy spíše náš dlouholetý známý než známá celebrita), takže cesta utekla velmi rychle. A poté jsme se již vrhli do víru kulturních událostí a umění vůbec.

Arcibiskupský palác mě sice nijak zvlášť neuchvátil, ale rozhodně ani nezklamal (prostě je to „takovej velkej barokní barák“). Za 60,- Kč vlezného (+ případných dalších 50 za focení) si projdete několik – tedy asi pět – reprezentačních sálů (+ nějaké další komůrky) v I. poschodí. Je to v podstatě dosti podobné interiérům některých našich zámků, které také představují svou podobu z 19. století. Jinak se jedná o dvoupatrovou budovu s neobarokním průčelím a třemi barokními portály. Stavba paláce byla zahájena r. 1516, dnešní podoba (už 3. paláce) pochází z II. poloviny 17. stol. Projekt vypracovali a stavbu řídili císařští architekti Filiberto Luchese a Giovanni Pietro Tencalla. Vnitřní dispozice pak byla upravena v letech 1837–53, další úpravy proběhly po požáru v r. 1904. Dne 2. prosince 1848 zde byl uveden na trůn císař František Josef I. 

K výše uvedeným muzejním výstavám v obou zařízeních MUO přidám jen několik velmi krátkých informaci:

Jaroslav Vávra je pozoruhodný průkopník a experimentátor v oblasti barevné fotografie aktů počátku II. poloviny 20. století. Jeho výstava v rodné Olomouci byla pojmenována „Lovec obrazů“ a rozhodně stála za vidění. Vávra byl zřejmě fotograf, jehož nezpochybnitelný význam bude teprve postupně doceněn.

Centrem zajímavé „velikonoční" výstavy „Victimae Paschali laudes“  je restaurovaná socha Ukřižovaného Krista s pohyblivými pažemi (Litovel, 16. stol.). Jinak expozice nabízí „biblický příběh Kristových pašijí od jeho vjezdu do Jeruzaléma, přes jeho spasitelskou oběť na Kříži, až po následné Zmrtvýchvstání a Nanebevstoupení“.

Výstava „Josef Ignác Sadler (1725-1767)“ seznamuje s dílem olomouckého malíře, který vytvořil spoustu závěsných pláten pro mnohé kostely střední i severní Moravy a Slezska. Jeho souputníci prý umělecky následovali F.A. Maulbertsche, zatímco on sám se orientoval spíše na římskou akademizující tvorbu.

První česká retrospektivní výstava Magdaleny Abakanowicz, nazvaná „Život a dílo“, představila hlavně její slavné bezhlavé figury. Já osobně její umění zrovna nemusím, ale když už člověk do muzea zajde, byla by hloupost na expozici jedné z nejvýznamnějších světových sochařek II. poloviny 20. století alespoň krátce nenakouknout …

Nábytkářská výstava nabízí vše, co říká její podtitul „Sbírka užitého umění MUO“. Jména jako Josef Hoffmann, Adolf Loos, Dušan Jurkovič, Jindřich Halabala nebo Milan Knížák navíc jistě něco řeknou i těm, kteří by jinak všechny ty židličky a křesílka přešli bez povšimnutí.

Vilková výstava sice nabízí „jen“ soubor informačních panelů, spoustu fotografií a několik modelů, ale přesto se jedná o nadšeně přijímanou reprízu divácky velmi úspěšné výstavy, která proběhla v loňském roce v Praze.       

A ty moje zbožňované "krásky" (úvozovky jsou v tomto případě použity jen proto, že se mi ten výraz moc nehodí k bytostem svatým, navíc nějaké to století pamatujícím - ale jinak jsou to fakt nádherný ženský) jsou – jak už mnozí dávno vědí – „toruňská“ Šternberská Madona a Madona se zvířaty, nacházející se na obraze z dílny Albrechta Dürera (zřejmě ovšem od jeho následovníka).

Nakonec se jednalo o skvělý den. Výstavy byly zajímavé, jejich náplň pestrá a i ono arcibiskupské (neo)baroko je škoda nevidět. Část výstav končí už v průběhu srpna, takže kdo by měl zájem, musí si pospíšit. A ještě jedno důležité upozornění na závěr: v Ponorce, krom piva, už i celkem dobře a nedraze vaří.

(psáno v červenci 2011, což platí i pro popisky jednotlivých fotografií)