Cesta do země plné Uhrů aneb Maďarsko 2017 / 3 (od románska po baroko - Rust, Fertöd, Csorna, Lébény)

Nastalo odpoledne (čtvrtek 3. srpna 2017) a teploměr začal opět nepřijemně atakovat čtyřicítku. Doufali jsme, že alespoň vody Neziderského jezera nás trošku ochladí a vydali se zpět na území Rakouska. Tato zajížďka nás stála něco sil, hodně času ... a ve finále byla svým způsobem zbytečná. Abychom ale nebyli úplně nespravedliví: vinařský Rust, ve kterém žijí téměř dvě tisícovky duší, je opravdu malebným starobylým městečkem, které mu se mj. také právem říká Město čápů. Pro nás ale byla prioritou návštěva kostela Fischerkirche a tento úkol se – nikoliv naší vinou – splnit nepodařilo.  Může nás ovšem alespoň částečně těšit, že už celé malebné centrum Rustu, zvané Staré město, je dnes významnou kulturní památkou. Zdejší domy pocházejí z období 16. až 19. století a skutečně zde najdeme i tady sgrafitovou renesanci. Zdejší charakterikou jsou ale hlavně klenuté portály a vstupy na krásná domovní „nádvoříčka“ s arkádami. Svým významem je zdejší Staré město dokonce srovnáváno se Salcburkem a Krems ... ale my sem prostě jeli jen a pouze kvůli tomu jedinému nevelkému kostelíku.

Fischerkirche – tedy vlastně Rybářský kostel – je nejstarší a historicky nejvýznamnější budovou v Rustu. To vše kvůli krásným freskám z 12. století, které zde byly objeveny v 19. století, aby je odborníci ve století následujícím odkryli a v několika etapách následně rekonstruovali. Tak se vlastně z kostela stalo placené muzeum, které díky skvělé akustice slouží i jako koncertní sál. Vstupné přijde na 2 eura a podle internetu má být otevřeno pouze od 14,00 do 15,00 hod. (+ hodinka dopoledne). Před místním obchodem jsme do sebe ještě rychle nalili litr tekutin (halb und halb radler a vinný střik) a v 13,59 hod. již postávali dychtivě před vstupem. Nebyli jsme zdaleka sami, ale nic se nedělo. Asi proto, že - na rozdíl od informací na netu – je na tabuli před ohrazeným kostelním areálem napsáno, že mají otevřeno od 15,00 do 17,00 hod. A tak jsme vyrazili k Neusiedler See.

Ani tady se však o žádném úspěchu hovořit nedá. Za sebemenší přiblížení se k vodní hladině se platí vstupné kolem 4 euro a my měli asi 30 minut času, což nám přišlo jako investice přehnaná (než člověk někde zaparkuje kolo s bágly a převleče se do plavek, je plánovaný čas odjezdu pryč). A tak jsme raději k základní hygieně použili jakési záchody s umývárnou a vrátili se do města. Tady se ovšem – bohužel pro nás – nic nezměnilo. Pár lidí před Fischerkirche přibylo, ale vstupní brána zůstávala stále nedobytně uzavřená. Platilo to i v 15,15 hod., kdy většina zájemců odjela s tím, že asi je venku extrémně škaredé počasí, a to se – jak píší na billboardu – kostel nezpřístupňuje. My se raději šli zeptat na místní Radnici, co že se to děje. V íčku nám zde sdělili, že kostelem provádí nějaká 85-letá paní a ta před pár týdny onemocněla. Náhradu za ni prý nemají a důvod informovat o tom turisty na netu nebo tabuli před kostelem považují víceméně za zbytečné. A my se opět nemohli zbavit neodbytného pocitu, že v německy mluvících zemích námi vysněné demokracie bývávalo podstatně lépe …  

A co teď s načatým „večerem“? Jsme v městečku, pyšnícím se vinařskou akademií, tak na víno. Pravda, už jsem v životě viděl lepší ceny než 3 eura za decku, ale bylo vynikající. Výstupem na kostelní věž za 2 eura jsme naopak pohrdli. Nešlo o peníze, ale o to, že vše zajímavé bylo v té chvíli přímo proti výraznému slunečnímu kotouči. A tak ještě chvilku pokoukat na nízko nalétavající čápy, jednoho rádlera a – když už jsme se tedy dohodli, že vynecháme poutní městečko Fruenkirchen s pozoruhodnou mariánskou bazilikou - vydat se zpět k maďarským hranicím. Krátké zastávky v městečku Mörbisch am See, kterému dominují dva sněhobílé kostely, jsme využili k návštěvě obchodu (ten hodný mladík, který se mi pak omlouval za to, že mi shodil kolo, definitivně zlikvidoval moje brašny, které se tak staly víceméně neuzavíratelnými). A tak jsme si tady alespoň dali maďarskou gulášovku s rakouským pivem. Mně dobyli baterku do foťáku a lehce korpulentní rakouská obsluha nám prozradila, že se jmenuje Šárka a že je to ryze maďarské jméno. Noc jsme pak trávili pod stromy nedaleko našeho cíle, kterým byl Fertöd. A tady už se stejně všechno jmenuje téměř stejně, např. Fertőszéplak, Fertőhomok nebo Fertőszentmiklós.

A přišel pátek 4. srpna 2017. Ten den bylo hrubě přes čtyřicet celsiů, tekl asfalt a u krajnice se povalovali mrtví cyklisté. Nás čekala nejfrekventovanější část cesty a nejdelší vzdálenost. Nakonec to ale nebyl vůbec špatný úsek cesty, a to i přesto, že nás pak v noci z lože pod hvězdami vyhnaly hromy, blesky a hektolitry tekutin. Hned ráno jsme zahnali žízeň u obchodu v obci Fertőszéplak (otevírací doba v 6 hodin ráno zde není žádnou výjimkou), abychom si následně udělali pauzu u zdejšího barokního kostela Všech svatých. Jedná se vlastně o poutní areál s Kalvárií, sousoším Ježíšova hořícího srdce i památníkem válečných obětí. Určitě by se dalo zdržet déle, ale prudce stoupající teplota nás popoháněla dál. Navíc jsme netušili, jak se bude chovat naše technika, protože Bobovo zadní kolo zlobilo poměrně vytrvale. A také nás čekal Fertöd, třiapůltisícové západomaďarské městečko, jehož perlou je zámek označovaný za maďarské Versailles.

Jednou jsem už tady byl. Venkovních pohledů jsme si tenkrát neužili, protože strašně pršelo, a interiér byl asi tím nejhorším, co jsem kdy v zámeckých prostorách zažil. Snad to mělo být věčným mementem, připomínající bratrskou pomoc a následný pobyt sovětských vojáků. I tak je ale tento známý rokokový zámek Esterházyů zapsáno na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Zámecký park je navíc součástí Národního parku Fertő-Hanság. Je pravda, že za hezkého počasí je zámek místem poměrně sympatickým, ale ani tak jsme se moc nezdrželi a nehledali ani jakýsi zdejší domek, ve kterém svého času přežíval skladatel Joseph Hayden.

Naším dalším cílem bylo město Csorna, ve kterém žije více než 10.000 obyvatel. Tady jsme se také poprvé setkali s tím, že jedete po silnici a najednou vám dopravní značka zakazuje další pohyb po komunikaci aniž by vám byla nabídnuta jakákoliv jiná varianta. Toto město zná „od vidění“ v podstatě každý, kdo někdy absolvoval zájezd, směřující ze severní Moravy k maďarským lázním v Sárváru nebo Büku. Díky tomu jsem i já věděl, že městu dominuje premonstrátský klášter Srdce Ježíšova, který vznikl již okolo roku 1180 a jeho dnešní pozdně barokní podoba pochází z let 1802 až 1808. Těšil jsem se také na zajímavý památník obětí bratrské socialistické pomoci Maďarsku v roce 1956, který jsem doposud viděl jen z autobusu. No a polední žár jsme doslova přežili ve zdejším muzeu, které představuje zejména historii města a etnografické sbírky. Toto muzeum sídlí v prostorách proboštství, vzniklo teprve v roce 1969 a je poměrně příjemnou záležitostí. Zajímavý byl výklad naší průvodkyně v němčině. Ona dáma totiž uměla německy jen o něco lépe než my s Bobem, tedy nemnoho …

Naší poslední zastávkou – a klenotem dne – bylo městečko Lébény, ve kterém žije přibližně 3.500 obyvatel a které proslavila nádherná románská bazilika sv. Jakuba z počátku 13. století. Ta bývala od počátku součástí benediktinského opatství a je i dnes – přes jistou nepůvodnost (Turci, Tataři, náš Otík a tak) – považována za, jednu z vůbec nejvýznamnějších středověkých architektonických památek v Maďarsku. I proto jsme nedbali na nesnesitelné vedro a jeli poměrně svižně. Toho neživého cyklistu u krajnice jsme raději přičítali autu v protisměru a nechali u něj na „černou sanitu” čekat žlutou ambulanci. Do Lébény jsme tak dorazili v dostatečném předstihu, v místech někdejšího kláštera zaplatili 500 ft vstupného a šli se kochat.

Historii tohoto místa asi nejvíce ovlivnil právě Turci. Klášterní komplex v Lébény byl totiž dokončen někdy v prvním desetiletí 13. století a hned poté se znelíbil vojskům tatarským i přemyslootakarským. V roce 1529 už zde díky Turkům hořelo a od roku 1541 ho mniši raději zanechali svému osudu. V I. polovině 17. století byl sice klášter obnoven, ale již roku 1683 jej Turci vypálili znovu. Tehdy se také propadla chrámová klenba. Kostel byl sice opět zrekonstruován a změněn na farní, ale roku 1841 zde červený kohout řádil zase. A tak vlastně dnes před sebou – samozřejmě s nadsázkou řečeno – vidíme víceméně „novostavbu” z 19. století. V letech 1862 až 1879 byl totiž celý kostel kompletně zrekonstruován a dostal nový mobiliář i zvýšenou podobu obou západních věží. Přes všechno výše uvedené stojí tato památka rozhodně za návštěvu. I když svým způsobem je na ní nejzajímavější vnější podoba jižního portálu ...  

Po návštěvě chrámu jsme si prohlédli nevelkou expozici v prodejně vstupenek a následně se ochladili posezením v nedaleké hospůdce. Následoval povel „do sedel” a my se vydali k městu Györ. Nakonec jsme spali na dětském hřišti v jakési vesničce, která je dnes již předměstím Györu. Všude okolo voda a bažiny, ale nikde ani komára. Dvojplošná „Andula” nám asi nad hlavami pořád nepoletovala jen tak pro nic za nic. Potěšil i nedaleký obchod, kde bylo otevřeno od 6,00 do 21,00 hod. A tak jsme si konečně dali i to maďarské víno, tentokrát oba červené. Krytá plocha na boku obchodu nám nakonec posloužila i jako noclehárna. Před půlnocí totiž začalo bouřit a pršet (ono to večerní vedro a dusno něco signalizovalo) a my byli donuceni zahájit zrychlený noční přesun. Alespoň jsme to měli brzy ráno blízko pro snídani, která byla toho dne mimořádně bohatá. Zanedlouho se vyjasnilo a my se mohli s prvními paprsky vřítit do ulic šestého největšího maďarského města ...