Lisabon 2015 / 3 (výlet do Sintry, zlatý Roch a uplakaní karmelitáni)

První a jediný lisabonský víkend byl za námi a slova pánů Š+G „slavnost končí a nastává všední den“ byla tentokrát přínosem, minimálně co se počasí týče. Absolvovali jsme také jedinou „cestu z města“, byť jen – stejně jako všichni ostatní – do nedaleké Sintry. V každém případě stál za to a rychle jsme získali pocit, že i v Portugalsku funguje železniční Doprava tak nějak lépe než v naší domovině. V každém případě nás ten den čekal krásný maurský hrad, nebo spíše jeho skvěle udržovaná a neobvykle rozlehlá zřícenina, nejzářivější lisabonský barokní kostel i další gotická památka, v jejichž „polorozpadlých zdech se skrývá“ pozoruhodné muzeum, nabízející svým návštěvníkům, kromě jiného, také dvě úžasné mumie. Je tedy pondělí 26. října 2015 a my se dopravíme obvyklým způsobem na náměstí Rossio. Novinkou je jen slunce, modrá obloha a vstup do prostor mimořádně zajímavé železniční stanice.

Přes nádraží Benfica a kolem lisabonského akvaduktu i moderních sídlišť dojedeme do Sintry, která je někdejším královským letním sídlem i položkou na seznamu UNESCO. Mezitím se zatáhne a spadne i pár kapek, ale proti předchozím dnům je to stále luxus. Za vlakovým nádražím nasedneme na autobus, který nás uzounkou asfaltkou odveze až pod Maurský hrad. Čechů je zde několik a mnozí z úsporných důvodů volí raději pěškobus, ale jistě to nebyla nijak příjemná a záviděníhodná záležitost. Pod rozlehlým hradním areálem zakoupíme vstupenky i kafe z automatu a vydáme se ku hradu.

Ten je zdejší nejstarší architektonickou památkou. Castelo dos Mouros – postavený na žulových skalách pohoří Serra v 8. století – mě nadchnul. Tím netvrdím, že je opravdu naprosto úžasný a zcela výjimečný, ale můj velmi kladný vztah k hradním zříceninám je všeobecně znám a zde nás navíc - asi za předchozí příkoří – odměnilo i sluníčko, modrá obloha a pěkné výhledy. A na (nejen) mém nadšení nic neměnil ani chvílemi poměrně silný a chladný vítr, ani prudké výstupy ani fakt, že velká část hradu byla zničena ve 12. století Afonsem Henriquesem a zachovaly se zde „pouze“ čtyři věže, pásy hradeb i krásná cimbuří, část románské kaple nebo stará maurská nádrž. Maximální spokojenost, výhledy hlavně na Sintru s okolním národním parkem a vzpomínka na Frantu (jenom nevím, jak by se tady zlínský skalník s množstvím okolních kamínků psychicky i fyzicky vyrovnal). O hradu je zřejmě celkem zbytečné se jakkoliv dál rozepisovat, protože vše ostatní prozradí fotogalerie.

Je zajímavé, že Sintra není až tak o tomto hradu, ale hlavně o stavbách palácových. Jeden z nich se dokonce nachází vysoko nad hradem. Ve výšce 450 nadmořských metrů se zde tyčí – řekněme architektonicky výrazný až extravagantní – zámek Palácio da Pena. Palác Pena byl postaven v roce 1840 jako dar královně Marii II. od jejího manžela Ferdinanda. Tato skutečně velmi bizarní stavba německého architekta von Eschwege je prapodivnou směsicí neogotiky, neorenesance, zdejšího manuelského slohu i maurských prvků a ze všeho nejvíce evokuje představu kombinace našich zámků v Hluboké a Hrádku u Nechanic, rafinovaně umístěnou na vysokém kopci. Zvláštnost této stavby ještě potvrzuje barva paláce; je totiž původní směsí narcisové žluti s výraznou růžovou barvou. Ale proti gustu …

A tady se naše kroky pro tento den rozdělí. Část naší skupinky vyrazí na dosti předraženou prohlídku Peny (ale podle Braňových fotografií se zde určitě bylo na co dívat, i když ten kýč „lehce“ převládal), část – čítající mimo jiné moji maličkost - raději sjede autobusem dolů do městečka. I tady je co pozorovat, vždyť centru starého města vévodí působivý Palácio Nacional de Sintra neboli Paço Real (čili hezky česky Královský palác). A hned je vidět, že ani portugalští monarchové nebyli líní „dát hubě nažrat“, protože mu dominují dva velké bílé kuchyňské komíny. Až sem prý svého času zasahoval Maurský hrad, než zde koncem 14. století nechal vybudovat král Jan I. hlavní palácovou část. Tento palác pak sloužil - až do roku 1880 - jako letní sídlo portugalských králů. Palác s nádherným vnitřním zařízením se pyšní jednou z nejstarších a nejcennějších sbírek azulejos v celém Portugalsku. Jeho návštěva je však pro nás časově nedostupná, stejně jako obrovský okolní park Serra de Sintra.

V uličkách kolem paláce Palácio Nacional sice můžeme navštívit různá menší muzea, galerie, kavárny a obchůdky, nechybí živé sochy i spousty suvenýrů. Nedaleko se nachází i zdejší neogotická radnice (Câmara Municipal), která upoutá již z dálky svou výraznou věží. Zajímavostí je i zdobná „maurská“ autobusová zastávka – o které jsme vzápětí zjistili, že se jedná o jednu s městských fontán s pitnou vodou, působivou Fonte Mourisca (Maurská kašna) z roku 1922 nebo galerie pod širým nebem, nabízející mnohdy docela neobvyklá dílka. To vše si v rychlosti prohlédneme a já nakoupím také hromádku pohledů, které zde mají ve všech možných velikostech a ve velmi slušné – až téměř umělecké – kvalitě. Procházka po Sintře je však takřka velkým sportovním výkonem, protože je to pořád nahoru – dolů. Největším zážitkem je pro mě ale nakonec objev osamoceného zapomenutého deštníku, zavěšeného na zábradlí uprostřed schodů v jedné místní uličce. Kdybych byl alespoň trošku sečtělý, tak bych věděl, že o podobném setkání napsal těsně před svou smrtí - v Uruguayi narozený – francouzský básník Comte de Lautréamont (tedy on to vlastně byl jen obyčejný Isidore Ducasse). Tehdy ovšem popsal „náhodné setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole“.

Znovu do vlaku (na rozdíl od ČR a ČD opět bez zpoždění), znovu Benfica, a znovu lisabonské nádraží i náměstí Rossio. A aby toho opakování nebylo málo, tak nás chvíli po příjezdu do Lisabonu čeká opět výjezd historickou Glorií a vzápětí také už tradiční a rychle sílící déšť. Pozitivem je naopak fakt, že zastihneme kostel sv. Rocha ve vzácném stavu otevření. Díky tomu můžeme ocenit jeho - až překvapivě přijatelnou - přezlacenou interiérovou krásu i kontrastní temně malovaný strop. Igreja de São Roque je exteriérově poměrně nenápadná renesanční stavba z let 1590 až 1619, kterou v roce 1755 nezasáhlo zemětřesení, a proto zde zůstaly zachovány i zcela výjimečné kaple, vykládané drahými kameny, zlatem i vzácnými dřevinami.

A potom už vstoupíme na náměstí Largo do Carmo a vzápětí i do prostor bývalého karmelitánského kláštera (Convento do Carmo). Jedná se vlastně o zříceninu krásného gotického komplexu nad náměstím Rossio, kterému vévodí trojlodní Igreja do Carmo, kdysi jeden z hlavních lisabonských kostelů. Od roku 1864 zde sídlí jedno z nejvýznamnějších lisabonských archeologických muzeí , tedy Museu Arqueológico do Carmo. Někdejší klášter byl založen roku 1389, zcela dokončen v roce 1423 a přes svůj nesporný význam už po ničivém zemětřesení v polovině 18. století nebyl obnoven. Rekonstrukce v 19. století se dočkaly pouze některé pilíře a oblouky chrámových lodí. Jedna jeho menší část byla také na počátku minulého století přestavěna v neogotickém stylu.

V archeologickém muzeu, které stihneme opravdu na poslední chvíli, jsou k vidění exponáty z nejrůznějších období portugalské historie. Ty nejstarší pocházejí z pravěké pevnosti poblíž města Azambuja o období 35000 až 1500 př. n. l. Potěší množství gotických sarkofágů – včetně těch s nemanželským synem krále Denise I. a s králem Ferdinandem I – nebo zajímavá socha krále Alfonse z 12. století. Možná největším překvapením jsou pozoruhodné „barokní“ peruánské mumie chlapce a dívky. I v tomto muzeu tak nepřekvapivě zažijeme situaci, které se říká „do výkopu“.

Naše lisabonská anabáze se začíná pomalu chýlit ke svému závěru. Vyrazíme do shůry padající vláhy, která už je v té chvíli na úrovni přívalového deště. Poté se podruhé projedeme – a opět směrem sestupným - historickým výtahem Santa Justa a vyrazíme na autobus. Před námi je tradiční nákup u Vietnamců a poslední celá lisabonská noc.

Na závěr třetí části lisabonského cestopisu přijde ještě další slíbená „vonička“ informací o tomto pozoruhodném městě. A začínáme na konci 15. století, tedy v období, které Portugalci označují jako věk velkých objevů a které odstartoval Vasco da Gama svou výpravou do Indie v roce 1497. Století 16. pak Lisabonu přinese zmasakrování Židů i zlatou éru, kdy se město stalo evropským centrem obchodu s Afrikou, Indií, Dálným východem a později i Brazílií. Tento obchod byl zaměřen hlavně na koření, otroky, cukr a textil. Do architektury tehdy vstoupil manuelský styl, kombinující gotiku s renesancí a podobou maurských staveb. Tento styl zde můžeme obdivovat dodnes. Na šest desetiletí (1580-1640) zde vládli španělští Habsburkové, ale potyčky mezi Portugalskem a Španělskem skončí až v roce 1668, kdy je podepsána první Lisabonská smlouva. Tehdy ještě měla smysl.

Příchod 18. století, dovoz zlata z Brazílie a finance Jana V. přináší stavbu barokních kostelů i městského divadla. Záhy však přijde také nejhorší chvíle v dějinách města. Silné zemětřesení zničilo v roce 1755 většinu města a zahynula téměř pětina jeho obyvatel. O této události napsal dlouhou báseň i sám Voltaire, a poté již přichází velká chvíle muže jménem Sebastião José de Carvalho e Melo, tedy pozdějšího Markýze Pombal. Ministerský předseda osvíceného krále Josefa I. vybudoval krásné městské centrum, splňující principy moderního urbanismu. Vznikla tak nová velká náměstí (Praça do Rossio a Praça do Comércio) i centrální obchodní čtvrť. V té době se Pombal s chutí zbavil svých konkurentů, aby se ho později zbavila králova dcera Marie, která se chopila moci se svým ujcem, Petrem III.

Na počátku 19. století Lisabon silně poničí Napoleonova armáda, aby vzápětí začalo město opět vzkvétat. Zejména ve čtvrtích Baixa a Chiado vznikají nové a nové obchody, kavárny, knihkupectví, kluby a divadla. Rozvíjí se průmysl a po vyhlášení první republiky i školství. To už se ovšem píše století dvacáté a město se nadále rozšiřuje. Staví se nové bytové i veřejné budovy, je rekonstruován Belém a slavnostně otevřeny krásné mosty. V roce 1910 skončí éra portugalské monarchie, vzniká tzv. První republika, kterou vystřídají republiky Druhá i Třetí. V roce 1998 zde proběhla výstava EXPO, kvůli které došlo k další renovaci města. Proběhla výstavba nových čtvrtí i nejdelšího mostu Evropy (Vasco da Gama).

Město dnes zaujímá rozlohu asi 85 km2 a tvoří ho 24 okrsků neboli civilních farností (freguesias), kterých přitom do roku 2012 bylo více než 50. I tak se stále používají spíše historické názvy čtvrtí, zejména v turisticky atraktivních místech s nejznámějšími památkami (např. Baixa, Alfama, Chiado nebo Bairro Alto). Základ Lisabonu tak tvoří historické centrum, které obklopuje Lisabonská metropolitní oblast. Město má subtropické (středomořské) podnebí, takže v nejchladnějším měsíci (leden) se zde průměrné denní teploty pohybují v rozmezí od 11 do 18 °C, v tom nejteplejším (srpen) je zde přijatelných 26 až 33 °C.

Na počátku 14. století měl Lisabon přibližně 35 tisíc obyvatel a o 400 let později už zde žilo přes 200 tisíc duší. Dnes má samotné město přes 550 tisíc obyvatel, ale tzv. Velký Lisabon téměř tři miliony. Součástí města je jeden z největších a nejdůležitějších přístavů v celé Evropě a sídli zde také největší portugalská banka. A nikoho jistě nepřekvapí, že Lisabonská oblast je nejbohatším regionem Portugalska, kde najdeme rovněž hlavní výrobce moderních technologií, automobilku, burzu i sídla všech hlavních masových médií. Návštěvníky města jistě potěší nové letiště, rozšíření tras metra, rychlostní mezinárodní vlaky TGV, velké množství cyklostezek a v nejhorším případě také moderní centrální nemocnice.