Manětínsko a širší okolí - 2. den - 11 km dlouhý okruh: Třebouň, Třebouňský a Branišovský vrch, Branišov - křížová cesta s kostelem sv. Blažeje, Třebouň (část je po Davidově NS a NS sv. Blažeje), Chyše - zámecký pivovar, Žlutice - kostel sv. Mikuláše

Předpověď, kterou jsme si včera vyslechli ještě doma, vychází. V 1 hodinu je venku u Blažejského rybníka 7 stupňů. Určitě bude hůř, protože je jasno. Spíme na takovém místě, že oblohu nikde neruší žádné osvětlení, dokonce ani měsíc a na obloze je tolik hvězd, že takové množství jsem dlouho neviděla. Snad ani není možné, že jich tolik je. Je to skutečně krása. Jen kochat se tímto pohledem v takové zimě už není tak fantastické. Přihazuji jednu deku a spíme dál.

V 8 hodin už svítí sluníčko, ale ne na nás. Čekáme do 9 a vstáváme do krásného slunného dne. U kostela sv. Blažeje je dokonce nová a čistá kadibudka, takže dokonalost sama. Stále je tu klid, jen ptáci tady řádí, nad rybníkem loví ryby dravci.
Odjíždíme před 11. hodinou. Auto tu nechávat nechceme, může tady být přes den živo a vlastně zde parkoviště ani není. Tak ať tu nepřekážíme.
Popojíždíme jen kousek - do Třebouně. Parkujeme v blízkosti pozdně barokní kapličky Panny Marie Bolestné z r. 1777. R. 2004 byla v silně chátrajícím stavu. Podařilo se ji však zachránit. Dnes vypadá moc hezky. 
Tentokrát máme v plánu trošku odpočinkovější trasu - jen 12 km. Převýšení je skoro stejné - 237 metrů. Na sluníčku začíná být již horko, zdá se, že i tato předpověď jim vyjde. Má se oteplovat. Zatím to ve stínu příjemně fouká. U rozcestníku míjíme mohutný pramen. Není označeno, zda je pitný, ale dnes ani užitkovou vodu nepotřebujeme. Zatím máme vody dost.
Po zelené jdeme až na Třebouňský vrch (825 m). Je to nejvyšší vrchol Toužimské plošiny. Je součástí stolové hory podkovovitého tvaru. Od začátku stoupáme, takže již od lesa je poměrně hezky vidět na Třebouň a další stolové hory. Cesta stále stoupá, jdeme však lesem, takže je zatím docela příjemně. Vrchol je označen i jako vyhlídkové místo. Výhled je však pouze jihovýchodním směrem na Blažejský rybník se zříceninou kostela sv. Blažeje, kde jsme dnes spali. Tímto směrem je průsek, který slouží pro paraglidisty při startování. Však už se nahoře asi 4 připravují k akci.

Vrch má bohatou historii. Na přelomu 18. a 19. století tady byla jedna z astronomických pozorovatelem astronoma Aloise Martina Davida, po kterém je pojmenována naučná Davidova stezka. Jednu její část jsme prošli včera, dnes dáme další část. Celou ji však neprojdeme - měří 31 km a zavedla by nás do míst, kam zatím nechceme. Zde je významný triangulační bod. Proto zde stávala dřevěná triangulační věž. Když se za první republiky rozvíjela turistika, byla tu postavena menší výletní Fuchsova bouda. Během 2. světové války vrchol zabrali Němci. Zřídili si zde plachtařské výcvikové středisko, zbytky staveb tu jsou ještě vidět. Dnes je zde jen odpočinkový přístřešek.

Vrchol opouštíme po zelené, ale když odbočuje vpravo, my jdeme rovně. Pohybujeme se po vrcholu této stolové hory a míříme po neznačené cestě na její 2. vrchol - Branišovský vrch (813 m). Ten ze strany cesty je obehnán celým pásmem skalisek. Na jednom místě jsou přerušené travnatým pásem, po kterém se nechá dojít nahoru na skaliska. Samozřejmě se tam musím jít podívat. Shora sice skály moc vidět nejsou, ale je vidět, že cestou necestou lze dojít na Branišovský vrch. Pešina nahoru nevede, ale my ho chceme pokořit. Až nahoře zjišťujeme, jak jsme udělali dobře. Vrchol je nádherný a zajímavý. Tady si nechal vybudovat již zmíněný A. M. David observatoř, ze které se do dnešní doby dochoval jen zatravněný kužel. David patřil mezi naše významné vědce v oboru matematika a astronomie. Císař František I. mu r. 1830 udělil titul Císařský královský rada. Vydal řadu odborných knih, byl univerzitním profesorem astronomie a ředitelem Pražské hvězdárny. R. 1989 po něm byla pojmenována planetka č. 6385 - jmenuje se Martindavid.

Vrchol je holý, plný rozkvetlých žlutých kytiček. Bohužel detail jsem neudělala, ale když teď pátrám, tak by to mohl být jeden z druhů křivatce. Na jižní straně jsou vidět rozeklaná skaliska a přes ně krásné výhledy. Podle fotek to tak tak skvěle nevypadá. Ale ve skutečnosti jsem stála a žasla.

Celou cestu až sem víc stojíme, než jdeme a kocháme se. Tady zjišťujeme, že 4,5 km jdeme skoro 2 hodiny. Tak to je docela hrůza. A to jsme si říkali, že jsme za chvíli zpátky. Ani k jídlu s sebou skoro nic nemáme.

Až k této observatoři vede jedna z odboček neznačené Davidovy NS. Nechápu, proč někde na cestě nemůže k ní být nějaká šipka. Cestou necestou jsme se dostali na cestu, kterou jsme před chvílí opustili, a pokračujeme již z kopce. Zpočátkuje tu je jen jedna cesta, jenže ta se najednou nějak moc stáčí vlevo a vede opět do kopce. Tak tudy asi ne. Kouknu do tabletu - jdeme sice pěknou pohodlnou cestou k průsečíku 50. rovnoběžky a 13. poledníku východní délky. Jenže tam nechceme. Musíme jít kamsi na druhou stranu. Lesníci tady těží dřevo a vůbec je nezajímá, kde větve nechají. Až po chvíli pátraní vidíme za větvemi tu naši cestu. Pak už to vše jde - tedy až na ten strmý sešup. Když jsme to viděli, ani jsme se nedivili jedné dvojici lidí zhruba našeho věku, že jsou tak zadýchaní.
Stále je tady moc hezky, jarní zeleň se střídá s kvetoucími trnkami. Dokonce jsme zahlédli klášter v Novém Dvoře, kde jsme byli včera. Procházíme Branišovem. Je to malá obec, o které je první písemná zmínka z r. 1322. Ničím nevyniká. Výjimkou je na návsi 100 - 150 let starý památný strom Branišovský dub, který je ve velmi dobrém stavu. Není příliš vysoký (v r. 2014 měřil 18 metrů), ale má úžasnou rozložitou korunu s šířkou 26 metrů.

Z Branišova vede neznačená Davidova stezka k Blažejskému rybníku a k nám známé zřícenině kostela sv. Blažeje. Tam je další památný strom Blažejská lípa velkolistá. Tento strom je starší - víc jak 350 let. Je 24 metrů vysoký. R. 1957 byl zasažen bleskem, kmen je dutý, ale strom dál roste a košatí. Spodní větve se dotýkají země.
Na místě dnešního kostela sv. Blažeje stála r. 1320 kaple. R. 1476 u ní mniši z tepelského kláštera založili rybník. Nynější barokní kostel byl postaven v letech 1732 - 1733 tepelským opatem. V 18. a 19. století se tu konalo až 6 poutí ročně. Po 2. světové válce byly poutě zakázány. Když do kostela r. 1957 udeřil blesk a ten vyhořel, již se neopravoval. Co nezničil požár, do dokonal zub času - později se zřítila klenba nad presbytářem. Po padesáti letech - r. 2007 byla ruina převedena do majetku občanského sdružení Cesta z města. Ruinu vyčistili od náletových dřevin, stabilizovali, horní část zdiva zpevnili, vchod uzavřeli mříží. R. 2012 před kostel umístili netypickou křížovou cestu - 12 hrubě opracovaných kamenů, které jsou jen označeny římskými číslicemi.
Jsem ráda, že jsme si to včera večer prohlédli a nafotili. Teď je tady docela živo. Po kamenech křížové cesty šplhají děti. Dokonce i několik aut tu parkuje. Ani se tu nezdržujeme a pokračujeme po NS sv. Blažeje, která vede okolo rybníka. Na 2,3 km je 8 informačních tabulí, kde je popsán život i památky kolem rybníka. Přes rybník pozorujeme na protějším kopci paraglidisty. Je jich tam dost, všichni se tam krásně vznášejí, jen jeden bohužel přistál na stromě. Kamarádů tam má dost, tak snad ho někdo sundá.
Za lávkou přes Úterský potok, který rybníkem protéká, již cesta v trávě příliš vyšlapaná není. Sice značku vidíme vlevo u rybníka, ale nakonec jsme se rozhodli, že změníme směr a půjdeme přes louku přímo do Nežichova. Tráva je nízká a je to rozhodně příjemnější než jít později po silnici.

Za obcí má odbočovat cesta vlevo, která nás má dovést až do Třebouně. Když jsme tudy jeli ráno autem, tak jsem pěšinu v místech, kde je v mapy.cz vyznačena, neviděla. Pěkná široká cesta odbočuje o kus dřív. Trochu mám strach, zda nedojdeme někam jinam, ale směr má dobrý, pomalu se blížíme k silnici, na kterou musíme dojít. Jen je na těch pláních neskutečné horko. I když v nohou moc kilometrů nemáme, ploužím se. Pitra naopak upaluje někam do stínu. Občas se otočí, zda ještě žiji. Horko snáší lépe než já, ale sluníčko rád nemá. Pod prvním stromem na silnici na mne čeká a společně vcházíme do vsi. Tady potkáváme starší manžele, které jsme minuli za Branišovským vrchem. Máváme na sebe, jak staří známí. Dokonce jsme se i na chvilku zastavili a popovídali si. My máme tu výhodu, že už jsme skoro u auta.

Zjišťujeme, že ve stínu je jen 24 stupňů, ale na sluníčko je k padnutí. To jsou změny.
Autem nyní jedeme do Chyše, kde je pivovar, který má otevřené okénko a hlavně výborné pivo. Běžně tam funguje i restaurace, jenže nyní nevaří. S tím jsem počítala, máme co jíst, jen musíme najít, kde budeme vařit. Chtěli jsme jet přes Žlutice, ale objížďka nás zavedla na silnici ze Smilova ke Komárovu. Tam kousek za tratí parkujeme a vaříme. Hlavní je, že je tady stín. Aut taky moc nejezdí.

A pak už rovnou do pivovaru. No rovnou to nejde, musíme oklikou. Ty objížďky, to je hrůza. Za chvilku už zastavuje před zámkem a jdeme k okénku. Ve vyjímečných případech nám mohou dát i točené. No to je lahůdka, točí ho přímo ve sklepě, takže je krásně vychlazené a v tom horku osvěžující. S sebou kupujeme samozřejmě i 3 petky (nyní vaří jen tři druhy piv) a pečlivě je ukládáme do auta do peřiny, aby vydrželo studené. Pivo pijeme za příjemného hovoru s majitelem panem Lažanským. Je to moc milý pán.
Aby řidič alkohol vstřebal, jdeme se podívat ke křížové cestě a ke kostelu Zvěstování Panny Marie, který je na východním okraji města. Křížová cesta byla vybudována r. 1863. Tvořili ji žulové sloupky v podobě božích muk. Po r. 1945 ji nikdo neudržoval, část sloupků byla odstraněna při výstavbě rodinných domků. Pár jich zbylo, ale jsou v dost zuboženém stavu. Uprostřed cesty je pozdně barokní výklenková kaple sv. Anny z r. 1784, která je nyní v lešení a chystají jí nový kabát. Na konci stojí původně gotický kostel Zvěstování Panny Marie z doby kolem pol. 14. století. Během 17. století byl poničen. Raně barokní stavba byla dokončena r. 1710. Po vysídlení německého obyvatelstva začal kostel chátrat. Dokonce církev současně s obcí žádala r. 1970 o jeho demolici, které kupodivu nebylo vyhověno. Bylo však doporučeno urychlené provedení oprav, hlavně střechy. K tomu došlo ale až r. 1991. Nyní se postupně opravuje fasáda kostela. Jenže to, co už bylo opraveno, začíná odprýskávat. Nejkrásnější čelní stěna se zatím neopravuje. V průčelí je několik soch, na jejich renovaci však nejsou peníze. Ve věži se zachovaly dva vzácné zvony z let 1520 a 1572.

Kostel obklopuje hřbitov, který je přístupný. V kostele se nekonají žádné církevní obřady, veřejnosti je uzavřen. Trochu jsme se prošli, zjistili, že se tady za posledních asi 5 let moc nezměnilo. Pomalu se vracíme k autu. S výjimkou zámku a jeho okolí je tady skoro vše hodně neudržované.

Nejedeme už daleko - jen asi 10 km - do Žlutic a ještě kousek dál. Za nimi je na samotě další chátrající kostel. Tento raně gotický kostel sv. Mikuláše ze 13. století byl r. 1765 barokně upraven. Ještě v letech 1927-28 proběhla celková rekonstrukce, ale po r. 1945 ho již nikdo neudržoval a chátrá. Vnitřní zařízení bylo rozkradeno a zničeno. Jen hřbitov okolo kostela je funkční.

Já jsem toto místo vytipovala jako vhodné na spaní. Ota nejdřív dělá chvilku drahotu, ale když vidí, že je tu klid a nikdo sem nejezdí, tak už nic nenamítá. Nakonec konstatuje, že je to skoro ideální místo. Je tu totiž voda, takže nemusíme tou naší šetřit. Krásně se a hlavně v klidu můžeme oba umýt. Však jsme se docela pěkně zpotili. Koukáme na Vladař, kam se zítra chystáme. Venku je v 8 ještě 20 stupňů. Popijíme chyšské pivo a je nám skvěle.

Manětínsko a širší okolí - 2. den - 11 km dlouhý okruh: Třebouň, Třebouňský a Branišovský vrch, Branišov - křížová cesta s kostelem sv. Blažeje, Třebouň (část je po Davidově NS a NS sv. Blažeje), Chyše - zámecký pivovar, Žlutice - kostel sv. Mikuláše na mapě