Capri - výstup na Monte Solare

Ostrov Capri, ležící asi 30 km jižně od přístavu Neapol, je přjemný hornatý ostrůvek s nejvyšší horou Monte Solaro (589 m n.m.) Pokud zrovna nemáte v plánu návštěvu modré jeskyně (např.je pod mrakem, nebo vysoký stav vody), jako náhradní cíl si lze vytýčit právě Monte Solaro, tedy sluneční horu, chcete-li po našem. Výlet lze uskutečnit během jednoho dne i s příjezdem z Neapole a návratem zpět. Tedy lidé, kteří si pohybově nevěří mohou této Hory dosáhnout téměř bez nutnosti výdajů vlastní energie, protože z přístavu vede pozemní lanovka do centra městečka Capri, odtud se dá dojet místním autobusem do Anacapri a odtud sedačkovou lanovkou až na vrchol Hory. Pokud se vydáte ale jako já pěšky, budete mít v nohách poctivé převýšení téměř 600 metrů, protože výchozím bodem je přístav.

 

Z Neapole se dá dostat na ostrov relativně často od zhruba 5ti hodin ráno. Trajekty se dělí na rychlé (s cenou 17 – 23€) a nebo pomalé s cenou mezi 12 a 15€. Pomalý trajekt je i lepší, sice jede místo 40 minut dvojnásobný čas, ale zase místo sedadla uvnitř rychlého člunu a výhledu přes tmavé okno zvenku ušmudlané od slané vody, se můžete projít po otevřené palubě a bez problémů fotografovat. Krom vzdalujícího se Neapolu s přístavem, zaujmou vás pohledy na Vesuv, pobřeží s městečkem Sorrento, po pravé straně ve směru jízdy ostrov Ischia, a přibližující se Capri. V Neapoli si je potřeba jen dát pozor, ze kterého mola odjíždí ten který trajekt, rychlé čluny obvykle z Mola Beverella a pomalé trajekty z Calla Porta di Massa. Najít ten druhý terminál je trochu obtížnější vlastně splývá s okolními skladišti, takže je lépe si ještě den předem prošlápnout cestu. A ještě jedna rada nejlépe je nakoupit lodní lístek buď přes internet a nebo na místě až těsně před odjezdem, v pokladně předem je totiž cena vyšší.

 

Poslední říjnový den v okolí Neapole se rtuť teploměru chystala olizovat číslo 20 a já v 7.55 naloděn na pomalý trajekt společnosti Caremar, poslouchal burácení lodních motorů, za postupného nabírání „rychlosti“ vodami Neapolského zálivu. Za 1 hodinu 20 minut, přistáváme u mola přístavu Capri. Hned po výstupu nacházím informační centrum, kde si lze zdarma vzít mapku ostrova a to v italské nebo anglické mutaci. Ještě zastavuji u okénka lodní společnosti pro lístek zpět a dělám dobře, můj plánovaný trajekt jezdí až od listopadu, takže na túru mám o 2 hodiny méně. No nevadí, pořád dost času. Začínám pomalu stoupat po „hlavní“ ulici Via Marina Grande. To hlavní uvádím záměrně, není tu totiž moc ulic, kde by mohli jezdit „velké“ dopravní prostředky, i autobusy jedoucí v krátkých intervalech 20ti minut jsou malé a užší než na pevnině, a mezi nimi se mísí malá auta (už je mi jasné proč Fiat má v nabídce tolik malých modelů), malá nákladní auta a do toho se mísí řada mopedů a elektrovozítek. Na tuto směs vozidel musím neustále dávat pozor, protože chodník by se vedle silnice už nevešel.

 

Míjím supermarket a odbočuji na Travesu Corigliano. Tady už se dá jít jen pěšky, chodník přerušuje sem tam schod, ale místní podnikatelé se speciálními rudliky dokáží překonat i tyto překážky kvůli zásobovaní svých provozoven (k některým domům se prostě autem nedostanete).

Přicházím do „centra“ městečka na Plaza Umberto, opět s infocentrem, horní stanicí lanovky a mnohými obchůdky a restauracemi. Pokračuji dále po Via Roma, kolem „autobusového nádraží“ což je trochu honosný název pro 4 stání malých minibusů, kam ještě musí couvat, dokonce někdy je tu tak plno, že další vozy parkují na odstavné ploše za další budovou. Z Via Romy se také můžete kochat na přístav, výhled na vzdálený Neapol, i blízké ostrovní horstvo před vámi.

 

V mapách.cz je už z této ulice uvedena značená cesta na horu Monte Solaro, bohužel jsem nic takového nenašel ani v mapce z infocentra a tak budu stoupat až z Anacapri. Po nákupu nezbytných poštovních známek na poštovním úřadě se vydávám dále po hlavní silnici směr Anacapri. Na ulici mě ještě zaujme motorová tříkolka s nástavbou rychlé zdravotnické služby se zapnutým modrým majáčkem, jak se tam nemocný „sroluje“ nevím, ale v malých uličkách, kudy projedou jen mopedy je to nezbytnost.

 

Na hlavní křižovatce kde se napojuje cesta z přístavu je také čerpací stanice, resp 3 stojany vedle cesty. Vydávám se po hlavní směr Anacapri, ale záhy zjišťuji, že to není moc dobrý nápad. Silnice je úzká, na víc na dvou místech řízená semafory kvůli opravám, a částečně ji lemuje kamenná zeď, kde v případě zatáček není vidět na protijedoucí vozy. Proto různě přecházím a střídám obě strany silnice. Jediným plusem jsou výhledy na ostrov a okolí. Proto vítám před první serpentinou schodíště, kterým si zkrátím cestu. Serpentin je tu víc a tak dalšími schody překonávám další výškové metry. Před sebou vidím jak silnice pokračuje po vysokých pilonech nad srázem. Naštěstí nemusím hlavní silnici používat dlouho. Po asi 400 metrech si všímnu schodiště mířícímu k nějaké stavbě připomínající klášter. Začínám zdolávat první schody a potkávám prvního putujícího, místního staříka se kterým prohodím pár slov. Jak se později dovídám, nacházím se na původní antické stezce, jen je trochu zmodernizovaná vložením reflektorů do postranních zídek. Po chvíli se ocitám v civilizaci respektive u Muzea Axel Munthe věnovanému švédskému lékaři který tu postavil vilu a našel některé historické předměty.

 

Po dalších 100 metrech mě zaujme ulička s názvem Hory, kam mířím. Tak se po ní vydávám, Začíná stoupání ještě musím překonat nějakých 250 výškových metrů. Cesta je úzká sem tam jakoby náhodně vyplněná betonem, pro dopravní prostředky vhodná tak na motocykly pro motokrosové závody. I přesto míjím zahrady, sady a sem tam stavení. Přicházím na křižovatku. Zde je směrovka namalovaná na kachlících, jež jsou součástí místní kultury. Je zde ovšem šipka jen ke kostelu Santa Maria a Cetrela. To že jdu správně mě po několika krocích utvrdí vyrytý nápis se jménem Hory do betonu na cestě. Míjím stavení s označením Bed and Breakfast. Stoupám pozvolna dále, ještě výše se pak nachází další stavení, kde slyším hlasy starším lidí, suší se tu prádlo. Tak mě napadají myšlenky jak tu asi tito lidé žijí, vysoko nad městečkem, do obchodu daleko...

 

Po chvíli se přibližuji k sedačkové lanovce, jež nepřetržitě chrlí proudy lidí na samotný vrchol. Nepodcházím jí, ale cesta se stáčí serpentinou zpět, míjím kamenné stavení které je ale uzavřené (myslel jsem si, že je to nějaká turistická útulna) a přicházím na rozcestí. Tady jsou opět směrovky namalované na kachlících, tentokrát je tu i šipka Monte Solaro. Poslechnu ji a vydávám se vpravo, nejpve lesíkem a potom mezi keři až na vchol vytýčeného cíle. Kromě stanice lanovky je tu taky restaurace, kde lze nakoupit pohledy. Výhledy jsou pak do dalekého okolí ostrova a přímo na ostrově stají pak za zmínku kamené skalky vystupující z moře s názvem Faraglioni.

 

Přemýšlel jsem jestli zpět nezkusit cestu kolem kostela Santa Maria, ale vzhledem k tomu, že značení tu prakticky neexistuje, tabulky směr Capri nikde neudávaly, a taky to, že krom trajektu musím ještě večer stihnout autobus z Neapole do Milána, ustupuji od tohoto záměru a po krátkém občerstvení se stejnou trasou vracím zpět až skoro k muzeu. Tady se ovšem ještě vydávám na krátkou prohlídku městečka Anacapri, místa, které stejně jako například Sorrento, produkuje citrony, takže téměř ve všech obchůdcích se suvenýry najdete mnoho výrobků z tohoto ovoce od mýdel po likéry. A pokud začnete pociťovat nožní únavu, stačí sednout na některou z laviček, vyrobenou se stejných kachlíků, jako se tu používá například k označení ulic, domovních čísel, směrovek apod.

 

Městečkem udělám jen rychlé kolečko, stavím se u kostelů svatého Michala a Sofie a vracím se zpět k Muntheho muzeu. Mapka ukazuje, že schody by měli pokračovat odtud až do Capri a taky ano, jen se musí podejít pod silnicí nepříliš velkým propustkem, dále pak ale relativně rychle ztrácím výšku. Cesta je sice krátká, ovšem vzhledem k rozdílným výškám zdejších schodů i docela náročná. Mám ještě chvíli času cestou do přístavu a tak uličkou Via Marucella pokračuji směrem na Umbertovo náměstí. Tady si opět člověk uvědomí ten stísněný prostor zdejších obcí, V uliččce parkuje pár mopedů a když proti mně vyjede pán s motorovou tříkolkou, musím uskočit do výklenku aby projel. V zahradách, které míjím jsou ještě nesklizené plody citronů a limetek, a sem tam je vidět i vinná réva.

 

Zpět k přístavu je to kratší a rychlejší, nejdu po silnici, nýbrž po uličkách a schodišti,které slibuje cestu do přístavu zvládnout za deset minut. Silnici jen dvakrát přecházím a nekonec ještě podejdu dráhu lanovky a jsem v přístavu, odkud mě doveze trajekt zpět na pevninu. Celou trasu a to i s mírným blouděním jsem zvládl za zhruba 5 hodin, ale stálo to za to.