Nejkrásnější ženy Arcidiecézního muzea v Olomouci

Pokud někdo navštěvuje olomoucké AMO stejně často a pravidelně jako já, začne k jednotlivým exponátům muzea přistupovat trošku jiným způsobem. Jedním z nich může být například pohled na vystavovaná díla z pohledu znalce a ctitele ženské krásy - a to jsme my muži vlastně skoro všichni, že ano … - respektive srovnávání pohledu člověka, žijícího na přelomu 20. a 21. století, s pohledy mistrů dob „dávno“ minulých. Ale jak jsem se mohl sám mnohokrát přesvědčit, krásná žena bude krásnou ženou ve všech dobách a za všech okolností. Vyberu tedy opravdu jen – alespoň podle mého nesmělého pohledu a laického názoru – ty skutečně nejkrásnější. A vy? Posuďte sami …

Ke třem zdejším exponátům se dlouhodobě a veřejně hlásím jako ke svým srdečním záležitostem z okruhu vztahů pana Platona. Krásných žen zde najdete – samozřejmě - mnohem více (a o některých z nich se také možná v závěru článku i zmíním), ale ani platonicky by neměl být člověk zase až tak promiskuitní. Takže zůstaneme – alespoň prozatím – jen u té signalizované trojky. Je zajímavé, že se mi dokonce podařilo – zcela neúmyslně – tuto trojici seřadit chronologicky. U žen se sice běžně věk neprozrazuje, ale teď udělám výjimku, A starší má přednost, takže začněme hned tím nejlepším.

Skutečným Number One je pro mě Šternberská Madona. V tomto případě je zcela naplněn terminus technicus, že pochází z okruhu tzv. krásných Madon. Poprvé jsem se s ní setkal ještě v jejím původním bydlišti, tedy v kapli šternberského hradu. Uchvátila mě však až o mnoho let později, když již byla symbolem Arcidiecézního muzea Olomouc. Zřejmě jak člověk stárne, rozšiřuje se mu spektrum zájmu … za mlada bych se asi na ulici neotočil ani za ženou podstatně mladší než je tato kráska. V době našeho prvního olomouckého setkání bylo ještě hodně věcí jinak. Já ještě neměl digitální fotoaparát a v muzeu se nesmělo fotografovat. Svou první fotografii – mimo oficiálně vydanou pohlednici - Šternberské Madony jsem tak tajně získal až počátkem roku 2007 ve Valdštejnské jízdárně v Praze, kam byla soška zapůjčena v rámci výstavy „Slezsko – perla v korumě české“. Když se situace v možnostech nás dokumentátorů zlepšila, začal jsem kroužit kolem Šternberské Madony jako starý mlsný kocour a hledal nejlepší „úhly pohledu“ pro každý záběr. A přiznám se: pokud možno bez dítěte.

Šternberská Madona patří – beze sporu – k tomu nejlepšímu, co u nás v období vrcholné gotiky vzniklo. Je oblečena do neobvyklého červeného pláště (zřejmě symbol Kristova utrpení) a bílého závoje (symbol církve coby Kristovy nevěsty). Jako autor sochy bývá uváděn Mistr Toruňské Madony, ale mnozí odborníci tvrdí, že by jím mohl být přímo věhlasný Jindřich Parléř z Gmündu nebo jeho syn Jan. A ještě něco z oblasti čísel. Půvabná opuková soška je vysoká 84 centimetrů a pochází z konce 14. století.

I druhá z „mých favoritek“ je navždy spojena s gotikou (i když už tou hodně pozdní až renesanční) a se slavným jménem nečeského původu. Jedná se o Madonu se zvířaty, tedy obraz z okruhu Albrechta Dürera (zřejmě od jeho následovníka), pocházející z období po roce 1503. Znalec umění vidí olej na lipovém dřevu o rozměrech 91 x 66,5 cm, stavitel hrázděný – a pro Německo typický – dům, hnidopich to, že těch zvířat tam moc není (v popředí nějaké ptactvo, v pozadí koně, při pozorném pátrání najdete i býka a opici) a snad každý, že je na obraze krásná holka s vlasy až pod … no, hodně dlouhými. Tento skvost se nachází hned v prvním sále muzejní obrazárny, přes který se návštěvník v závěru prohlídky vrací. Takže se mohu zdržet a kochat hned dvakrát. A kdo by se chtěl podívat na vzor tohoto obrazu, může se jet podívat do pařížského Louvru. V tomto případě skutečně platí, že modrá je dobrá.

Na pomyslnou bronzovou příčku bych zařadil další sochu. Je celá bílá (jen s příměsí stříbra) a nachází se v „oddělení“ Umění vrcholného a pozdního baroka. Pochází z Uničova, stvořil ji brněnský sochař Ondřej Schweigl v 60. letech 18. století a jmenuje se Helena. Tedy přesněji Svatá Helena. Tato patronka kopáčů pokladů, ochránkyně proti krádežím (doufám jen, že teď nebude Schweigl nařčen z rasismu jako nedávno Zdeněk Svěrák za své Medvídky) a matka Konstantina Velikého prý měla několik cenných vlastností, ale většinou se uvádí jen to, že byla velmi krásnou dcerou pohanského hostinského. A jak vidno, stačilo to. Schweigl nám zde představuje velmi půvabnou ženu s císařskou korunkou a knihou v levé ruce. Jediná z celé trojice, která je zobrazena bez dítěte v rukou, i když je krásná jako Madona a i její postava sošky gotických Madon v mnohém připomíná.

Další krásky uvedu za chvíli už jen zběžně a „bez ladu i skladu“, ale zastavit se musím ještě u jedné osoby něžného pohlaví, kterou řadím na pomyslné místo bramborové. Jsme opět u pozdní gotiky, dokonce u dámy velmi podobné té, kterou zpodobnil následník Albrechta Dürera na svém obraze. I v tomto případě se jedná o Madonu v modrém plášti, tentokrát je ovšem součástí nástěnné malby v křížové chodbě Zdíkovského paláce. Mám na mysli součást goticko-renesanční fresky Klanění tří králů a je pravda, že i před ní pravidelně postojím déle. A když jsem zde amatérsky získal pocit spojitosti s velkým Albrechtem, tak i v tomto případě prý existuje domněnka, že zdejší Klanění tří králů je dílem Dürerova žáka Ulricha Apta.

A zcela na závěr tedy slíbený výčet dalších lepých žen a dívek, které mezi exponáty AMO naleznete a které byste v žádném případě neměli přehlédnout. Jedná se o obraz Madona s rouškou (S. del Piombo, kolem 1520), ženu, líbající Ježíšovu nohu na obrazu Michelangela Unterbergera Snímání z kříže (před r. 1750), Alegorii malířství Simoneho Pignoniho (okolo 1640), Zuzka z obrazu F.A. Maulbertsche Zuzana a starci (1764-1766) nebo one-woman-star z milostného obrazu Madona ze Zašové. Je zajímavé, že přednost dostávají většinou blondýnky. Ale i v tomto případě platí známá slova z filmu Tankový prapor o tom, že výběr už je pak věcí každého soudruha …

PS: Předchozí větou mělo toto povídání o krásných ženách v AMO původně skončit. Ale člověk a jeho pohled na svět – a někdy i ženy - se mění a vyvíjí … a důležité je také brát si s sebou brýle. Proto si dovolím upozornit ještě na jednu gotickou skulpturu. Šternberská kráska zůstává samozřejmě stále jedničkou, ale má zde konkurenci, která jí pomyslně šlape na paty a se kterou musíme do budoucna počítat i na medailové posty. Je to holka „krev a mlíko“, typově hodně podobná té z podhůří Nízkého Jeseníku. Jenom je zde už vidět, co dokáže se ženou udělat rtěnka a líčka. Touto tajemnou kráskou není nikdo jiný než Stařechovická Madona, dílo neznámého moravského sochaře z konce I. poloviny 15. století.

PS 2: Jak už jsem naznačil výše: Povšimněte si, pánové, že to mezi starými mistry – alespoň (a nejen) podle mého výběru – tak nějak celkem jednoznačně vyhrávají blondýnky. U následovníků norimberského velikána je to celkem pochopitelné, ale že se přidají i chlapci z Čech Moravy a Slezska ?! Zřejmě i doba dávno minulá měla své BB a MM ... A to teď úmyslně neoslovuji příznivce vyvinutých star typu paní Anderson-Lee nebo hlasatelek TV Nova. A to už je opravdu všechno.