Po Naučné stezce okolo Kašavy

Cestopisy

Fotografie (73) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (73 fotografií)

start

výhled ze svahu Sobolice na střed Kašavy

Vstoupit do fotogalerie (73 fotografií)

V tom raném (ale krásném) listopadovém ránu byla venku taková kosa, že jsem si na výlet raději oblékl teplejší mikinu. Janu škrábalo v krku a celkově se necítila dobře, takže mi bylo souzeno jet samotnému. Nebylo třeba nikam spěchat – tentokrát jsem si chtěl hodit jen takové krátké „kolečko“ po části trasy NS Okolo Kašavy a stačilo nastoupit do busu, který do té dědiny ze Zlína odjížděl v půl deváté.

Po výstupu na dolní zastávce jsem si prohlédl informační panel s mapou a poté mezi domy vyrazil pod úpatí strmého zalesněného svahu, jímž vedla trasa naučné stezky strmě vzhůru. Díky tomu jsem byl v půli kopce jménem Sobolice sice dosti brzy, ale zároveň tak udýchán, že jsem musel na chvíli vydechnout. Sám sobě jsem odpočinek pochopitelně zdůvodňoval focením, neboť z okraje lesa se na střed Kašavy otvíral vcelku líbezný pohled. O něco výš mne značení přivedlo k protějšímu kraji hvozdíku a já za ním na louce zahlédl dvojici pasoucích se srn. Jak mne spatřily, daly se na útěk, ale můj prstík mačkající spoušť fotoaparátu byl přeci jen o zlomek nanosekundy rychlejší...

Pak už trasa z hvozdu vystoupila a stoupala velkou loukou pod okraj podvrcholového lesa k odpočivadlu s informačními panely, odkud se směrem zpět otevřelo nečekané výhledové panoráma. No a co? Vždyť nejen z rozhleden, ale také ze svahů a temen leckdy na první pohled nevysokých kopců se otvírají nádherné a nezapomenutelné výhledy. Tak jako z tohoto vrchu jménem Sobolice, který se vypíná východně od Kašavy a jen asi 1 km od hladiny Slušovické přehrady... a který dosahuje „pouhých“ 450 m nadmořské výše.

Na svazích kopce se střídají pásy listnatých lesů s remízky, křovinami a velkými loukami, díky nimž tady rádi hnízdí ptáci a oblast byla zařazena do soustavy chráněných území NATURA 2000.

Od odpočívadla se mým zrakům nabídla široká výhledová výseč počínaje vlevo vrchem Sýkorkou (449 m) a hřebenem směřujícím od Písečného ku hradu Lukovu. V prostředku vystupuje vrch Třeskunov (462 m) se stožárem TV zesilovače a kopec Vančica (510 m). Ten vysoký kužel hory tvořící mezi nimi poslední viditelný horizont patří vzdálenějšímu Ondřejovsku (637 m). Napravo jsem viděl masív Sýkornice (584 m) a směrem na sever krajinu hostýnských kopců v okolí sousední obce Držková.

Odtud už jsem po okraji podmáčené louky vyrazil k vlastnímu temeni Sobolice. Cestou jsem minul mobilní myslivecký posed umístěný na pojizdném podvozku a přeškobrtal mokrou loukou k protějšímu konci. Myslím, že letos bylo vláhy opravdu dost – to už jsem fakt dlouho nezažil, že člověk nemůže kráčet ani trávou, aniž by si nezasral kanady od bláta - no lidičky, to teda fakt nepamatuju! (Však jsem je také po návratu domů čistil po etapách celé dva dny!)

Druhé odpočivadlo bylo zbudováno na vrcholovém hřebeni Sobolnice, ale do krajiny poskytlo už jen omezený (byť vyšší) výhled. Za zmínku stál ještě pohled na nedaleký mohutný kopec Nad Bařinami (534 m), vypínající se nad slušovickou přehradní nádrží. Jenže ten jsem spatřil, až když jsem se spustil po odbočce NS dolů svahem po blátivé lesní cestě ke studánce Libušce. Studánku jsem v šíleně zarostené dolině vůbec nenašel a funíce vzhůru kopčiskem nazpět jsem se utěšoval alespoň tím, že tohle byl trest za všechny mé hříchy.

Na odpočivadle jsem byl nucen si znovu odpočinout, při té příležitosti posvačit... no a aby rozum nechytal zbytečně lelky, zaměstnal jsem jej čtením z Info cedule o lokalitě, která odsud byla vzdálena jen asi kilometr, ale kvůli lesu nebyla vůbec vidět.

Ano, řeč je o Slušovické přehradě.

Až do roku 1976 tady hluboko pode mnou v údolí Dřevnice stávala osada Janůvky, která pak byla vodami přehrady zatopena. Zajímavostí je, že do Janůvek nikdy nebyl zaveden elektrický proud. V osadě sice stála funkční pila, tu ale poháněl parní stroj! Elektřinu obyvatelé získávali díky vodní turbíně, kterou okolo roku 1970 pomohl starousedlíkům postavit pan Malec. Pak bylo na vyšších místech rozhodnuto o postavení nádrže na pitnou vodu pro tehdejší Gottwaldov. Stavba byla zahájena roku 1973 a brzy poté museli obyvatelé Janůvek své domovy opustit.

Po svačině už jsem zamířil po hřebeni lesem k místu zvaném Vinohrádek a konci kašavské nové křížové cesty.

Také se vám občas zdá až neuvěřitelné, jak ten čas letí? Myslel jsem si, že jsem u ní byl tak max před dvěma lety... a doma pak zjistil, že od její první návštěvy uplynulo těch ročků už pět!

K poslednímu čtrnáctému zastavení mne nožky tentokrát přinesly z jižní strany a já byl při pohledu na slunný palouk velice překvapen.

Vypínala se na něm totiž zbrusu nová, do dáli zářící kaple, které dělala společnost i stylová zvonička. Sakrální objekt zasvěcený Panně Marii Královně je sice stavbou novodobou, leč originální a provedenou stejně jako její sousedka v kombinaci kamene a dřeva. Ústředním prvkem kaple je vysoký obloukový kamenný štít, který dělí vstupní dřevěnou altánovou předprseň, jejíž střechu podpírají dva sloupy, od vlastní kamenné svatyně, do níž je možno zvenčí nahlédnout okénkem.

Doma jsem na netu našel, že zde kaple i zvonička nestojí dlouho, neboť teprve v srpnu letošního roku byly olomouckým biskupem P. Antonínem Basterem slavnostně požehnány. Webové stránky bohužel už neprozradily, kdo se stal autorem tohoto líbivého projektu, což je – stejně jako v případě nové kaple na Skalce u Fryštáku – škoda. Holt se nám rodí spousta dobrých, leč v anonymitě se skrývajících architektů, kteří jako by se báli pod svým dílem „podepsat.“

Velká škoda, že se její realizace nedožil bývalý kašavský farář Antonín Andrýsek, který po této trase často chodíval s místní mládeží, a na jehož počest (a na počest legendy o propadlém poutním kostelu) byla kaple vystavěna.

Od kaple už jsem zamířil k blízké propadlině s jezírkem, o kterém jsem si až dosud myslel, že se vyskytuje toliko v místních pověstech, ale v reálu už ne.

Lokalita je opředena legendami, které mají společný základ. Místo si prý kdysi dávno vyhlédli místní obyvatelé a rozhodli se zde zbudovat poutní kostel. Jenže sotva postavili základy, ty se najednou propadly do bažiny a to samé se stalo i s těmi následujícími. Dle druhé pověsti se do země propadl dokonce celý kostel a hladina jezera dodnes přesně kopíruje bývalý půdorys chrámu. Poté se ale nešťastným stavitelům zjevila samotná Panenka Maria a doporučila jim, aby svatostánek vystavěli dolů v dědině. Tak se nakonec stalo a střed obce Kašavy dodnes krášlí kostel sv.Kateřiny Alexandrijské.

My se ale vraťme k vlastní lokalitě. Najdeme ji jen několik desítek metrů severně od konce křížové cesty a od nové kaple a zvonice na Vinohrádku. Tvoří jí ohromná a bučinou zarostlá propadlina – deprese, na jejímž dně vzniklo přírodní jezírko, jehož pokračováním je močál. Deprese je protáhlá od západu k východu na délku asi 200 m, přičemž jezírko dosahuje délky šedesáti a největší šířky bezmála dvaceti metrů.

Bylo to už na první pohled kouzelné a tak trochu tajemné místo... a já po protější a lépe přístupné straně propadliny dorazil až na její nejvýchodnější konec, kde jsem narazil na ohniště a unikátní dřevěný altán podoby Jedové chýše. Jediná otevřená přístupová část mi pak prozradila, že se v interiéru skrývá posezení s nízkým, zato ale velmi rozložitým stolem.

Od jezírka na Vinohrádku mé nožky po NS Kašava sestupovaly lesem severním směrem a asi po 150 metrech dorazily k odpočívadlu na okraji velké louky (PP), od nějž se na Kašavu a její kopcovité okolí otvíral hezký polopanoramatický výhled. Pod sebou jsem viděl střed a východní konec obce s kostelem sv.Kateřiny a velkým areálem školy a hřbitova. Severnímu horizontu dominoval masív Sýkornice (584 m), na jejímž temeni se v lese ukrývá dlouhý pískovcový pás bizarních Vrzavých skal. Směrem k obci byla spodní polovina jižního svahu Sýkornice tvořena již pastvinami a remízky s několika bývalými pasekářskými usedlostmi. Na západní straně obzor vyplňovaly vrchy Třeskunov (464 m) a Vančice s 510 metry nadmořské výšky.

Z louky mne čekal prudký sestup lesem na horní konec Kašavy, kde mne u prvního domku zaujala krásně upravená studánka jménem Kadlbek.

Co k tomu dodat? Vždyť už ze školy víme, že je voda naprosto nezbytným prvkem pro naše životy. Samozřejmě hlavně ta pitná. V minulosti, kdy ještě neexistovaly vodovody a voda se nabírala z kašen, byly na venkově hlavními zdroji pitné vody studánky. Ty sloužily jak místním, tak i pocestným a lidem pracujícím na poli či v lese. Od těch časů bylo bohužel velké množství studánek zrušeno anebo zaneseno, čímž došlo k ochuzení krajiny i přírody. Proto v roce 2012 vznikl na Vizovicku a Slušovicku projekt Obnovme prameny střední Moravy, ke kterému se přidaly i obce ležící jižně od Kroměříže.

Přímo v Kašavě se po dohodě s majiteli pozemků podařilo obnovit rovných 8 studánek! Kromě tohoto Kadlbku v oblasti vrchu Sobolice studánku Anežku a Libušku, severně od obce Stázičku, Topolnou a Lidušku a na západ v lokalitě vrchu Vančica Jirkovu studánku a Milenku.

Od Kadlbku jsem kráčel po silnici okolo vybetonovaného kaskádového toku potoka až na horní konec dědiny ke kamennému kříži, tady se po chvíli otočil a vydal se na zpáteční cestu dědinou k zastávce busu. Blíž k centru jsem z hlavní komunikace odbočil ke kašavskému hřbitovu.

Má zvláštní polohu. Nerozprostírá se totiž u místního kostela, ale ve stráni východně nad obcí, přičemž se mezi kostelem a hřbitovem nachází rozsáhlý areál místní školy. Vypadá to, jako by k odchodu na místo posledního odpočinku „živí“ bránili mrtvým...

Ve skutečnosti se původní starý hřbitov až do roku 1834 rozkládal v centru obce okolo chrámu sv.Kateřiny a pohřbíváni zde byli i obyvatelé ze sousední vesnice Držkové. Protože byl malý, jeho kapacita omezená a navíc se nacházel v nejobydlenější části Kašavy, museli místní zapřemýšlet o umístění hřbitova nového. Ve svahu pole východně nad středem obce byl proto v květnu roku 1859 zbudován nový a v říjnu téhož roku slavnostně vysvěcen. Kromě místního katolického kněze se jej účastnili také jeho evangeličtí kolegové, neboť se zde měli pohřbívat i evangelíci z Kašavy, Vlčkové a Podkopné Lhoty. Držkovští ne, ti měli být po smrti převezeni na hřbitov do Hošťálkové.

Do současnosti se areál kašavského hřbitova rozrostl do velikosti 2402 metrů čtverečních a je na něm umístěno více jak 220 hrobů, v nichž jsou pohřbeni obyvatelé Kašavy, Držkové a Vlčkové. Kvůli hustě nakupeným hrobům a jejich neutěšenému stavu (chybí k nim přístupové pěšiny, což je zvláštně za pohřbů ve svažitém terénu nepříjemnou záležitostí), se spolek obcí Kašavy, Držkové a Vlčkové rozhodl k velké revitalizaci hřbitova a zadal projekt na jeho úpravu ing. Miroslavu Balajovi.

Ten nakonec vypracoval dvě varianty: v té první nákladnější se počítá s přesunem 122 hrobových míst, druhá je ekonomicky výhodnější a „stěhovalo“ by se při ní hrobů jen asi 70. V každém případě pro obě varianty platí podstatné rozšíření veřejného osvětlení, laviček a zeleně (počítáno je i se stromy, které hlavně v létě poskytnou tolik potřebný stín) a samozřejmě také rozšíření plochy hřbitova o dalších minimálně 60 míst. V plánu je i kolumbárium.

Od cintorína jsem upřel zraky na mnohem „živější“ lokalitu, na několik spolu souvisejících stavení tvořící areál kašavské školy.

Ta v dědině existovala již v roce 1774, ještě před Tereziánskými reformami. O sto a o dva ročky později zde vznikla dvojtřídka, od LP 1923 přibyla ještě třetí třída. Za vyšším stupněm vzdělání se místní děti musely trmácet až do téměř 10 km vzdáleného Fryštáku. Kašavská „měšťanka“ začala fungovat až rok po druhé světové válce. Docházela do ní omladina nejen z Kašavy, ale také z Vlčkové, Držkové, Podkopné Lhoty a dokonce i ze vzdálených Hrobic a Velikové. Od roku 1962 se obecní a měšťanská škola sloučily do základní devítileté školy. V těch časech byly školní třídy žáky zcela zaplněny, později nastal jejich úbytek. Částečně tomu byla na vině nižší natalita národa, a pak také fakt, že děti ze vzdálenějších vesnic začaly navštěvovat školy jiné a bližší.

V roce 1999 byla u kašavské školy dokončena přístavba se školní jídelnou a objektem Mateřské školky. O rok později začali žáci i pedagogové využívat i novou prostornou tělocvičnu a v současnosti je kašavská škola plně fungující devítiletkou.

Z areálu jsem zamířil dolů k parčíku za kostelem sv.Kateřiny, ve kterém je umístěn pomník třem padlým americkým letcům, no a odtud už se plíživým tempem přiblížil k horní zastávce busu, z níž mi měl jet za chviličku spoj domů...

Poslední aktualizace: 7.3.2021

Po Naučné stezce okolo Kašavy na mapě