Poprvé směr Bulharsko, část 4. (poslední dny v Obzoru, bouřící moře a cesta domů)

Závěrečná část bulharského cestopisu bude také dílem nejkratším. Výraz poslední dny v titulku článku je sice nutno brát s nadhledem, protože nás čekala ještě téměř polovina dovolené, ale mělo se již jednat o dny poklidné, které většinou vyhovují především manželkám a „akční hrdinové“ v nich trpí. Odpočinuly si i oba fotoaparáty; o to větší nároky však byly kladeny na naše peněženky a zažívací ústrojí. Konečně jsem také stihl celý východ slunce a čekala mě i návštěva památky vojenské, pocházející z období II. světové války. A opět mě fascinovaly některé hodně postarší krasavice, protože když jsem se řádně připravil na fotografování prvních raních krůčků naší hvězdy, hned zahájily před mým fotoaparátem různé protahovací cviky. A to ve chvíli, kdy okolní pláž byla zcela prázdná. Věřte mi, nebyl to hezký pohled. Bohužel ani ptáci se v letu neumístili před sluneční kotouč tak, jak jsem potřeboval. A to jsem je občas i popoháněl …

Dobrodružná už byla snad jen pondělní cesta na letiště, ale pár nečekaných momentů nás stejně ještě čekalo. Většinou to byly momentky, které nijak zvlášť nepotěšily. Tím prvním byl fakt, že se začínalo všude zavírat a demolovat. Přitom byl pořád ještě celý srpnový víkend před námi, a prázdniny jsou v Bulharsku až do půlky září. Zvláštní krácení sezony nám vadilo hlavně v případě jedné „špeluňky“. Malou terásku nad pláží jsme nazvali „U tety Kateřiny“, protože zdejší „dežurná“ byla opravdu hodně podobná známé postavičce ze Spejbla a Hurvínka. Točit pivo do skla jí sice činilo nepředstavitelné potíže, ale přesto zde byla tato tekutina překvapivě nejchutnější a nejlevnější současně. Alespoň z těch pár podniků, které jsme v Obzoru navštívili (bylo jich asi osm). Na poslední chvíli jsme stihli zakoupit pár kousků zdejší pěkné a levné keramiky i pravého „značkového“ oblečení. Co se týče šatstva byl již výběr podstatně horší – téměř vše už bylo jen pro trpaslíky a anorektičky anebo pro osoby, které by velikostí a hmotností předily i yettiho.

Další nepříjemnost nás čekala v pátek. Po návratu z další večeře v našem oblíbeném podniku (kam nás doprovodil i „malý“ Jirka s tím, že jeho otec vybírá podniky, kde mu moc nechutná) a krátkém večerním posezení nám Hermína oznámila, že sopka na Islandu je před výbuchem a že nám přeje, abychom domů v pořádku odletěli i doletěli. Od té chvíle pro mě skončila klidná dovolená a o to častěji jsem se díval na oblohu. Ta mi najednou – zejména ráno – přišla nějaká temnější a ponuřejší. V neděli už jsem vše viděl zcela černě, ale bylo ještě moc brzo ráno a tmavé mraky rychle zmizely. Znervózňoval mě jen fakt, že moře bylo den ode dne divočejší a kvůli velkým vlnám byla vyvěšena červená vlajka. V sobotu nasedl Jirka se svým „souborem písní a tanců“ do auta a vyrazili na celodenní výlet směr ČR. Do přeplněného auta jsme jim ještě „propašovali“ víno a rakiji, takže bylo jasné, že naše zavazadla budou na letišti váhově v pořádku.

Ještě předtím jsme museli řešit náš odjezd na letiště. Jak už jsem zmínil v 1. části bulharského cestopisu, na Balkáně se nikam nespěchá. Proto také první ranní „dělnický“ spoj vyjíždí až v 8,15 hod., tedy přibližně v době, kdy nám z Burgasu odlétá letadlo. Navíc odlétáme v pondělí a Ivanova rodina už v neděli, takže taxík by byl hodně drahý. A možná by ráno ani nepřijel. Jirka nám domluvil odvoz majitelem naší ubikace a my doufáme, že vše klapne. Protože nejsem plážový nadšenec, stihnul jsem ještě v pátek 29. srpna zajít prozkoumat zmíněnou stavbu z II. světové války. Je to klasický betonový bunkr, nacházející se vedle hotelového komplexu nad pláží, který zde postavili Němci. Po krátkém výstupu a bližším seznámení s místními ostružinovými trny jsem i interiér navštívil. Další památka, která připomene onen vtip o manželce a nenadchnutí, ale čas alespoň rychleji utekl. V sobotu si pak ještě naposledy a omezeně užijeme moře, protože už nepouští ani těch pár desítek metrů k bojkám a stále prázdnějšího města a v neděli jsme s Martinou najednou jediní „hoteloví hosté“. Moře bouří více a více, takže už do něj raději nepouští vůbec … a my si podvědomě připomínáme souvislosti mezi velkými vlnami a sopečnou činností. Že nám někdo něco vůbec říkal, bez televize, internetu a novin jsme byli tak nějak balkánsky klidnější. Válet se v písku a nechat si oplachovat nohy po kotníky se nám moc nechce, takže neděli rozdělíme spíše mezi bazén a utrácení posledních leva. Mezitím nám Jirka s Ivanem postupně oznamují, že domů dorazili v pořádku a že drží palce, ať to vyjde i nám. Nalijeme si velkou rakiji a přejeme si totéž.

Neděle už byla taková „od ničeho k ničemu“. Skočili jsme si ještě jednou na něco dobrého „k Panchovi“, dobalili a šli spát. Pondělní ráno je opět temné, ale Mladen a audina nachystáni k odvozu, takže vše O.K. Hned na první křižovatce začíná palubka červeně blikat, což doprovází celkém nepříjemně intenzivní zvukový signál. Otec majitele přibližovadla nás „uklidní“ slovy, že sice naprosto netuší, o co se jedná, ale že snad dojedeme. Modlíme se každých pět minut, ať to je alespoň někam k Burgasu; posledních pár kilometrů bychom došli i pěšky. Později mi Ivan prozradí, že jejich nedělní cesta probíhala naprosto stejně. Na letiště nakonec dojedeme včas a v pořádku. Času je dost, takže si v klidu prohlédnu malé letecké muzeum před hlavní letištní budovou. Stíhačky, vrtulník, dopravní letadla, zkrátka vše, co příznivce „poletuch“ potěší. Já mezi ně až tak moc nepatřím, ale svým militantním kamarádům pár fotek pořídím a přiznám se, že je to velmi příjemné zpestření čekání na odlet.

Zažiju zde i veselé vystoupení s policií (tady jsou to ale žandari). Vyfotil jsem si totiž jakési bulharské dopravní letadlo na odstavné ploše, v pozadí s vodní hladinou. Byl tam nápis zakazující vstup za plot (což jsedm dodržel), o zákazu fotografování ani slovo. Po nějaké době ke mně dorazil velitel žandárů a dožadoval se několika jazyky, abych získaný fotomateriál vymazal. „Předstíral“ jsem, že mu nerozumím. Moc mi nevěřil, protože slovo delete je známé celkem všude. Když pochopil, že jsme Češi, zaradoval se a s pražským přízvukem zvolal: Hele, vole, jak se máš?“. Tím však jeho znalosti naší mateřštiny skončily. Jedinou pořízenou fotku jsem tedy za jeho asistence vymazal, čímž se prozradilo, že na té předchozí je jejich služební vozidlo. Tu už mi ale nechali.

I když je brzo ráno, užíváme si tepla, protože máme zprávy, že doma nás nic moc nečeká. Jak se obloha kaboní, vidíme už z – bohužel nepříliš průhledného – okénka našeho Airbusu. Ve finále nás – stejně jako před dvěma lety v Praze – přivítala tmavá šeď, studené počasí a lehké mrholení. Půlhodinové čekání na autobus jsme však přežili a od spolucestujících brněnských studentů jsme se v něm pak alespoň dozvěděli, kdo hned první den s kým, kde a kolikrát. Bez ohledu na pohlaví. Vlak byl celkem v pohodě, a tak jsme během nedělního odpoledne mohli ještě trošku zrelaxovat před pracovním procesem.

Zcela na závěr pár bulharských postřehů. Předpokládal jsem, že když budeme odlétat v pondělí ráno, bude letadlo poloprázdné. Mé předpoklady se nenaplnily, letadlo ano. K burgaskému letišti totiž přijížděl jeden autobus za druhým a všechny byly plné turistů z České republiky. Sezóna opravdu končí a ráno letí téměř současně letadla do Brna, Prahy i Ostravy. V každém případě bych – a to jsem zapřísáhlý odpůrce prázdninových dovolených - pobyt v této zemi do září asi moc neprotahoval - tedy pokud bych nejel pouze po pomátkách (a jel bych rád). Volil bych také jinak odlety z obou zemí. Česká noční hromadná Doprava si totiž s tou bulharskou může podat ruce jako rovný s rovným. Určitě bych ale jinou než leteckou Dopravu nezvolil. S jídlem ani pivem zde problémy nebyly; ryby jsou skvělé (ale dal jsem si i oblíbený smažený jazyk nebo pokus o pikantní dršťkovku) a studéná polévka tarator (něco jako okurkový salát s ředěným bílým jogurtem a zaziky) v horku příjemně osvěží, jen bílou omáčku (tak se to jmenuje) moc nedoporučuji. Jako pečivo jsou skvělé placky s česnekovou příchutí.

Doufám, že se sem ještě někdy podívám. Rád bych si zajel znovu do Nesebaru a podíval se do Varny. V Burgasu se údajně moc zajímavých míst nenajde. Lákal by mě i Sozopol a další města. Prostě i černomořské pobřeží v Bulharsku má co nabídnout. A ještě pořád za hodně přijatelné peníze. Navíc se zde domluví i ti, kterým jsou světové jazyky cizí. Stejně nikdo z nás nic nepochopil, když jeden popletený číšník na naši žádost o chleba reagoval opakovaným zoufalým voláním, které znělo jako něco mezi namoč a chomáč. Ani anglofilové v tom neodhalili dotaz na počet kusů (pro ještě méně znalé než jsem já: myslel kolik?, tedy how much?, ale chtějte po Bulharovi H).