Poprvé v lázních aneb Luhačovice 1 (příjezd a první výpravy: Maleniska, St. a N. Světlov, Bojkovice)

Vzhledem k tomu, že se lékařské konsorcium dohodlo na tom, že má chatrná tělesná schránka potřebuje lázeňskou péči jako oblíbený štětinatec drbání, byl jsem zdravotní pojišťovnou poprvé v životě odeslán do svalnatých rukou mužných fyzioterapeutů a jemných ruček půvabných fyzioterapeutek. Zkrátka a dobře jsem se začlenil mezi početné stádo šviháků lázeňských. Nebudu čtenáře unavovat popisem různých peripetií, kterými jsem prošel při řešení toho, kdy a kam pojedu, ale začnu hned tím, že druhou březnovou neděli jsem nasedl do auta a vyrazil směr Luhačovice. Dálniční známky nemaje, čekala mě tradiční cesta přes Olomouc, Přerov, Holešov, Fryšták a Slušovice. Přesto, že cestu dobře znám, jsem se jednou minul a trošičku si zajel. Na místo jsem však dorazil včas a v pořádku. I plánovanou zastávku za účelem doplnění fotodokumentace smírčího kříže v Martinicích jsem bez problémů stihnul.

Pokud si někdo myslí, že jet do lázní tzv. "na křížek" je krásná bezplatná dovolená, mýlí se. Hned po příjezdu do lázeňského hotelu Miramare jsem zaplatil za parkovací místo, lázeňský poplatek a právo obývat malinký jednolůžkový pokojíček a rázem jsem byl o 5.700 Kč chudší. Bylo to hlavně díky tomu, že pokojík měl balkon … ten byl bohužel na severní straně a tudíž se na něj sluníčko ještě nikdy nepodívalo. Jistou nevýhodou byl i fakt, že se jednalo o rohovou místnost na konci větve, takže teplé vodě trvalo někdy i patnáct minut než dorazila do sprchové hlavice. Těsné sousedství výtahu naštěstí – kupodivu - nevadilo ani nerušilo. Přesto jsem byl rád, že mám svůj klid a že se mi nakonec podařilo do programu lázeňského pobytu začlenit i dostatek výletů a akcí výzvědně-poznávacích.

Hned po ubytování se, vyřízení papírového přijetí a obědě (kouzelné bylo, že v lázních se „bouchá“ na směny – a já byl zařazen „na odpolední“, tedy druhou směnu - což mělo za výhodu možnost pozdějších návratů z cest), jsem vyrazil na první výlet. Přece jenom panoval ještě standartní SEČ a stmívalo se celkem brzy. A zatímco se nesměle objevovaly první žluté květy zlatého deště, v době mého odjezdu už naplno kvetly i všechny ovocné stromy a magnolie. Přesto, že více než polovina mého lázeňského pobytu proběhla v období kalendářně zimním, zažil jsem zde – většinou – velmi pěkné a teplé jaro. I když se občas ráno muselo ještě škrábat přední sklo, což se mě však naštěstí netýkalo. Každé ráno jsem totiž musel inhalovat Vincentku. Je to procedura hromadná, ne nejlevnější … a proto pro provozovatele lázeňského zařízení bezpracně nejpřínosnější. Však jsme také inhalovali každý den a úplně všichni, bez rozdílu věku, pohlaví i zjištěných potíží.

Napoprvé jsem toho při výletu zvládnul celkem hodně. Až mě to samotného překvapilo. Rozestavěný kostel Panny Marie Karmelské v Dolní Lhotě, kostel sv. Diviše a smírčí kříž v Horní Lhotě nebo poutní místo a kostel Panny Marie Sněžné v části Provodova, zvané Maleniska. Měl zde být i křížový kámen, ale ten zmizel neznámo kam. Památný strom, kaple nad studánkou ani křížová cesta mi ho plnohodnotně nenahradily, a proto jsem se vydal ke zřícenině šternberského hradu Starý Světlov. Čekal jsem zde – víceméně - jen nějaké terénní náznaky a ono to bylo místo pěkné, zajímavé a relativně citlivě zrestaurované. Také jsem se zde setkal s „tlupou“ lidiček z Ludkovic. V domnění, že přichází rytíř, který je z hradu vyžene, na mě vypustili psa, se kterým jsem si pak musel dlouho hrát a hladit ho téměř do úplného vyhlazení. Pak jsme rozebrali eventualitu, že bychom si měli prohodit klíče od aut, aby oni mohli pokračovat do Provodova a já do Podhradí, ale nakonec jsme skončili u majetků svých a cest zpětných. Do Ludkovic jsem se nakonec ten den podíval i já. Za vidění stojí zdejší přehrada a starý silniční tunel, který stojí – celkem nesmyslně – jako betonový památník staveb nerealizovaných. A pak už jen večeře, malá večerní procházka a přerovská zubří jedenáctka. Na první den toho bylo více, než jsem čekal.

Večer jsem zapomněl vypnout topení a tak vstávám – lehce přidušen – v totálně přetopené místnosti ve čtyři ráno. Tak začnu psát lázeňský deník a přetahovat fotky do počítače a tuto činnost pak opakuji každé ráno (to je snad jediná výhoda nás nespavců). Pak už jen lok slivovice "na dych", rozpis procedur a začíná mi první „pracovní den“. Také první fyzické mučení – vtipně nazvané individuální cvičení – u fyzioterapeuta, bazén, šlapadla a vana. A hlavně odpolední první prohlídka města. Nejprve ovšem nákup slivovice a dalších nápojů i různých dobrot, takže jsem měl ten den už druhé fyzicky náročné cvičení. Stihl jsem i návštěvu informačního centra a debatu o zabíjačce, která je plánována na luhačovicko-pozlovické přehradě příští sobotu. A pak i tu - již zmíněnou - procházku po lázních: pramen Ottovka, Jurkovičův dům, Jubilejní pramen, pramen Vincentka (kde mi byl mimořádně povolen výstup na Ochoz, aby se mi lépe fotilo), Art Gallery Vladimíra Ohlídala na malé kolonádě (velmi zajímavé a inspirativní místo, kde mě přímo nadchla sposta děl z období a stylů, které mě jindy a jinde vůbec nezajímají), hotel Jestřabí, Augustiánský dům s kaplí sv. Tomáše, hotel Vládní vila, vodoléčebný ústav a sluneční lázně, pramen Amandka, stálá expozice Krása v dřevě ukrytá 2013 (je tam i tradiční kousek šumperského Antonína Suchana), lázeňské divadlo a kaple sv. Alžběty.

Další den si hned ráno lehce zafilozofuji. Je zajímavé – ale běžné – že většina různých hotýlků a penzionů dostává dívčí jména. Nejinak je tomu i v Luhačovicích. Jenom to dívčí tu tak úplně neplatí a jsou používána spíše jména dnes již celkem nezvyklá, např. Františka, Světlana, Vesna nebo Doubravka. Vysloveně odpudivě ovšem působí podoba i název objektu Vila Jiřinka. Nechápu však, proč nemohou být používána také úderná mužská jména ubytovacích zařízení. Volil bych například Bivoje, Lojzu nebo Gerharda. Pravda, u některých objektů najdeme i označení podle oblíbených nápojů. Většinou však majitel alespoň maskuje svůj alkoholismus zeměpisnými názvy svých „provozoven“. Takže zde najdete Plzeň i Litovel a fanatický ctitel hanácké vodky – zřejmě kvůli manželce – použil jen zkrácené označení Haná.

Jinak úterý byl tak trošku den blbec. V pokoji mi nefungovalo topení (ale zase se lépe dýchalo), ani teplá voda netekla v předepsané kvalitě a navíc jsem zjistil, že jsem si špatně objednal jídlo. A když jsem se večer vracel z cest, byla kvůli nehodě uzavřena silnice. Coby místní jsem to ale zvládl „černým“ přejezdem přes přehradu. Odpolední výlet se ale celkem vydařil. Po krátké zastávce u otevřené kapličky Panny Marie se zvonicí v centru obce Přečkovice jsem dorazil k neogotickému zámku Nový Světlov. Je to taková zdejší Hluboká – nebo bílý Hrádek u Nechanic – cesta k němu bez jediné šipky, takže nahoru jsem vyjel odhadem (směr Komňa) a je zavřený. Kolem jsou i nějaké sochy (počet cedulek o soukromém pozemku je však výrazně převyšuje), bojkovické muzeum je odsud přestěhováno, ale zase jsou tady koně a nové ubytovny. Zámek je soukromý a zřejmě zde plánují znovu otevřít hotel.

Po krátké procházce jsem sjel do podzámčí, tedy do Bojkovic. Zdejší dominantou je monumentální kostel sv. Vavřince z poloviny 17. století, který ve své podobě spojuje styl pozdní renesance a raného baroka. Obklopuje jej hřbitov s kaplemi v podobě nárožních bašt. V jedné se nachází lapidárium, v jedné Getsemanská zahrada. I to plánované muzeum Bojkovicka nakonec proběhlo (jeho součástí je také informační centrum). Moc se mi tam líbilo; i madonky gotického typu byly a díky dlouhé debatě s muzejníkem, která překročila otevírací dobu, jsem odjížděl neplánovaně pozdě. Ale na výstavě o historii mobilů jsem tady alespoň viděl, že Nokii 5110 jsme měli fakt asi skoro všichni.

Času i světla rychle ubývá a tak jen nahlédnu do zámeckých prostor ve Slavičíně, ve kterých se dnes nachází hospoda U Hugona. Údajně pěkný zámecký park jsem už ale projít nestihl. Přece jenom se v těchto dnech stmívalo ještě velmi rychle. Vyjel jsem proto rychle k „vrcholové“ vesnici Petrůvka a tady mě nečekaně čekalo velké nebeské představení. Velkolepý západ gigantického krvavého slunečního kotouče stál opravdu za to. Zapomněl jsem na zimu i tmu a kochal se až do konce. No a kvůli kamionu, který sundal před Luhačovicemi pár stromů, jsem pak světácky (ne, že bych byl takový hrdina, ale opisoval jsem od domorodců) projel "domů" kolem přehrady, kde je normálně zákaz vjezdu.