Poprvé v lázních aneb Luhačovice 2 (na Zlínsko i Slovácko: Podhradí, Malenovice, Tečovice, Bílovice)

Čtvrtý den lázeňského pobytu jsem hodlal trávit zase oddechově, ale malý výlet jsem si stejně neodpustil. Dopoledne jsem si nejprve zaskočil nahlédnout do moderního luhačovického kostela sv. Rodiny, a poté se prošel se k místnímu zámku, jehož součástí je – bohužel nepřístupný – kostel sv. Josefa a ve kterém se dnes nachází škola. A odpoledne zase do auta a vyrazit směr Pozlovice, což je vlastně takové lázeňské předměstí se zajímavým kostelem sv. Martina. Mým hlavním cílem jsou však další smírčí kříže „do sbírky“. Nejprve ten „turecký“ v Podhradí a k tomu - jako bonus - dřevěná zvonička a venkovní muzeum historické zemědělské techniky. Závěr krátkého výletu je věnován pěší turistice a hledání lesních smírčích křížů v lesích nad Pozlovicemi. V této činnosti jsem byl úspěšný na padesát procent, ale na druhou stranu jsem viděl zřejmě nejzajímavější smírčí kříž Zlínského kraje, zdobený reliéfy ukřižovaného Krista a lidské lebky. V podvečer pak za mnou přijela kamarádka z Vizovic, takže na pokec k pivu, a potom už zase sólo na večeři a nakonec oblíbený ležing u televize.

Protože třináctého března letos nevyšlo na pátek, ale na čtvrtek, čekalo mě od rána nádherné počasí a tudíž také výlet na Slovácko. Původní plán jsem z časových důvodů (čekala mě další dámská návštěva) rozumně řádně okleštil a zvolil pouhá dvě místa, která jsem se rozhodl navštívit. Těmi bylo městečko Hluk a vesnice Vlčnov, tedy lokalita spojovaná zejména se slavnou Jízdou králů. Po příjezdu do Hluku jsem se nejprve zastavil u památkových domků. Malé domečky chudého rolnictva na Rajcovni pocházejí z I. poloviny 19. století, a protože se mi nechtělo shánět správce objektů, spokojil jsem se s nahlédnutím přes okénko. Byl čas navštívit hluckou tvrz. Zajímavá stavba mi udělala vysloveně radost. Možná i díky pracovnici informačního centra, pro kterou opravdu platí výraz super baba. Bývalá fotografka, připravující se na regionální verzi brněnského Regiontour (veletrh turistického ruchu) do Uherského Hradiště, mě ochotně vybrala materiály, umožnila mi prohlídka historických sálů a věže a jako bonus připojila ukázku vázání tureckého krojového šátku coby součásti slováckého kroje. Dala mi i nějaké typy na výlety … no prostě super baba.

Obešel jsem si ještě zdejší kostel sv. Vavřince a někdejší lichtenštejnský statek zvaný Penkův dvůr a vydal se přes Dolní Němčí do Vlčnova. V muzeu pálení slivovice je zavřeno, takže nejprve navštívím areál kostela sv. Jakuba Staršího. Jedná se sice o novostavbu z roku 1929, ale pod věží zde zůstal zachován raně gotický portál původní stavby, pocházející snad z poloviny 13. století. A potom už mě čekají známé Vlčnovské búdy a také místní rozhledny. Vlčnovské búdy jsou památkovou rezervací, tvořenou souborem hodnotných lidových staveb – vinohradnických nepodsklepených lisoven. Vzduch voní jarem a všechno kolem kvete a bzučí tak, že se nechce věřit tomu, že pořád máme první polovinu března a tudíž kalendářní otěže stále třímá paní Zima.

Prohlédnu si kapličku a pak už se kochám krásou drobných modrobílých staveb. Mám dokonce štěstí a do jednoho objektu jsem vpuštěn na prohlídku. S majitelem si chvilku popovídáme, ale mě – bohužel – opravdu tlačí čas. Oběd bych si klidně odpustil, ale jediná odpolední procedura neúprosně čeká. A přitom bych si tak rád lehl do trávy mezi petrklíče a další květenu a kochal se a nasával tu úžasnou Jarní atmosféru. Podívám se ještě k uzavřené soukromé rozhledně a poté i k té „veřejnoprávní“, na kterou si také vylezu. Rozhledna Hraběcí je vysoká 13 metrů a nachází se u vinohradu na úpatí kopce Myšinec. Uherský Brod i celé Slovácko je však k mé neradosti v oparu, ale i tak ta troška pohybu stála za to.

Potom už mi nezbývá nic jiného než k autu běžet nebo – přesněji řečeno – chvílemi zrychlovat tak, že by to snad bylo možno označit i za poklus. Nakonec jsem všechno stihl a odpoledne mě navíc přijela navštívit bývalá kolegyně, která byla v Luhačovicích na školení. Po krátké procházce Masarykovou ulicí jsme si sedli na pivo do Elektry. A protože měla s sebou spolupracovnici, vypadal jsem – alespoň na chvíli – konečně jako správný bagrista dívčích srdcí, ozdoba dámských ložnic a fantom lázeňských kolonád v jedné osobě. V té chvíli jsem ještě netušil, že meteorologové se skutečně nezmýlili a den následující bude na nějaký čas tím posledním výletním a s hezkým počasím.

V pátek mám procedury opět rozepsané tak, že na výlet vyrážím dopoledne. Mým hlavním cílem je románsko-gotický kostel sv. Jakuba Většího v Tečovicích, obci nacházející se nedaleko Zlína. Na můj mail mi z tamního obecního úřadu neodpověděli, a tak netuším jestli se do něj vůbec podívám. S množstvím problémů a získaných povolenek se mi to nakonec povedlo a přesto, že mi nebylo dovoleno fotografovat, jsem byl nadšen. Kostel totiž zdobí pozoruhodné fresky ze 14. století. Jen ta – mnohde ještě stále inzerovaná - gotická kazatelna již neexistuje a prý se rozpadla. Byla totiž dřevěná a prý silně narušená. Návštěva tečovického kostela i rozhovor s mou průvodkyní patřil k nejsilnějším zážitkům celého mého lázeňského pobytu. V létě prý kostel bývá běžně dostupný, a to i s průvodcovskou službou. Rád bych si jeho návštěvu ještě někdy zopakoval.

Před zastávkou v Tečovicích jsem si ještě vyfotil dřevěnou zvoničku v obci Doubravy, moderní kapli Navštívení Panny Marie v Bohuslavicích u Zlína a na Salaši nabral benzin, jehož množství v nádrži se začalo limitně blížit nule. Stihl jsem také návštěvu Hradu Malenovice (a bývalého toboganového centra Tornádo před ním), ale tamní pobyt mi znepříjemnil hodně protivný kastelán, který se ke mně choval téměř jako k lapkovi, který mu chce jeho panství drancovat. Přesto, že s těmito lidmi většinou vycházím velmi dobře, bylo mi naznačeno, že na hradě je zavřeno, uklízí se a já se mám co nejrychleji uklidit také. Tak jsem si celý hrad alespoň v klidu obešel a rozhodl se, že ho v nejbližších letech nenavštívím. Potom jsem se přesunul k – již zmíněným – Tečovicím.

Závěr tohoto výletu byl věnován dvěma obcím, které „na první pohled“ spojují tři věci. Jejich názvy začínají na „B“, nacházejí se již v okrese Uherské Hradiště – a tudíž na Slovácku – a jejich součástí je zámek, jehož prostory dnes slouží potřebám obecních úřadů. A do obou jsem alespoň nahlédl. První obcí byly Březolupy. Zdejší barokní zámek obdélníkového půdorysu byl původně tvrzí. Například částečná dostavba 2. poschodí je ovšem již výsledkem úprav z počátku 20. století. Jestli jsou v sálech I. patra skutečně dochované štuky a jestli se zde stále ještě nachází zámecká kaple jsem již – bohužel – z časových důvodů zjistit nemohl. Sice mě to mrzelo, ale chtěl jsem ještě stihnout nedaleké Bílovice.

Tamní zámek si prošel vývojem od gotické tvrze přes renesanční arkádovou stavbu po dnešní empírovou podobu … a nijak zvlášť mě nezaujal. Takže přidám snad jen informaci, že zámek obklopuje pěkný park, vlastnili – mimo jiné - ho Logothettiové, kteří se proslavili například založením prvního venkovského hasičského sboru na Moravě, a působil zde malíř Josef Mánes. Mnohem zajímavější mi přišel bílovický barokní kostel sv. Jana Křtitele a zejména hřbitov s pozoruhodnou křížovou cestou, který ho obklopuje. Doporučit lze - v interiéru kostela se nacházejících - několik obrazů známého jezuitského malíře Ignáce V. Raaba a procházku po hřbitovu. Poté už jsem ale opravdu musel nasednout do auta a cestou do Luhačovic několikrát porušit různé dopravní předpisy, zejména ty o nejvyšší povolené rychlosti a přejíždění plné středové čáry.

Program dne však ještě stále nebyl vyčerpán. Odpoledne mě čekala – ne naposledy – vzácná návštěva. Na debatu za mnou ze Zlína přijel Franta, po Ludvíku Vaculíkovi druhý nejznámější spisovatel z Brumova a jeden z nejzajímavějších přispěvatelů na server Turistika.cz. Velký milovník skal a také člověk, který mě při loňské nemoci celkem dosti morálně podržel. Skočili jsme do Elektry na pivo a zahájili sáhodlouhou debatu. Asi nikdo z okolosedících by nepoznal, že se vidíme poprvé v životě. A hned jsme také domluvili na následující sobotu společný výlet s tím, že s sebou vezmeme i naše manželky. Loučili jsme se neradi, ale ne na dlouho.

Na dlouho to byl naopak poslední den, kdy bylo teplo a hezky. V té chvíli mě ovšem nenapadlo, že do dalšího výletu mi chybí téměř celý týden. O to více jsem však dny následující věnoval podrobnému poznávání lázeňského města Luhačovice. A o tom, že je tady stále co objevovat, snad nikdo nepochybuje ...