Portugalsko - Porto

V roce 2010 jsem si během své cesty po Španělsku a Portugalsku naplánoval dva dny pobytu ve městě Porto. Nakonec se z toho vyklubal o pět dnů delší pobyt vzhledem k výbuchu islandské sopky Eyjafjallajökull.

Do Porta jsme přijeli vlakem na nádraží Porto - São Bento. Jedná se o velice zajímavé a krásné železniční nádraží. Bylo vybudováno v roce 1916 a je unikátní technickou a uměleckou památkou města. Nádražní budovu tvoří krásný palác s prostornou vnitřní dvoranou. Budovu zdobí tradiční portugalské azulejos, proslulé malované kachle. Ve vstupní hale tohoto nádraží  azulejos zobrazující dějiny města.

Azulejos (azuléžuš), krásné dekorativní umění, jsme viděli v menší míře už na minulých nádražích, ale i na fasádách kostelů, hotelů, barů i na toaletách. Modrobílé budovy nebo jenom jednotlivé obrázky potkáváme v Portugalsku skoro na každém kroku. V této zemi na ně nelze nenarazit. Někdy se jedná o veliké skládané obrazy na stropě, stěně nebo podlaze, které znázorňují náboženské nebo mytologické výjevy, či scény z běžného života lidí. Slovo „azulejos“ je odvozeno od arabského názvu „al-zulayj“, což v překladu znamená malá dlaždice nebo lesklý kamínek. Kořeny tohoto umění sahají do dob, kdy Pyrenejský poloostrov ovládali Arabové. Při návštěvě Portugalska si nelze azulejos nevšimnout a pro mne osobně jsou součástí celkového dojmu, který si z návštěvy této země odnáším.

Kromě prohlídky interiéru nádraží se díváme také na improvizované podium, vytvořené v hlavní nádražní hale. Vystupuje na něm dívčí sbor. Počet účinkujících je sedmnáct, z toho čtyři dívky hrají na klasické kytary, jedna na akordeon a všichni zpívají. Vpředu před nimi je učitelka nebo paní sbormistrová. Stěnu za nimi zdobí reklama na festival Rock in Rio – Lisboa 2010. Zda tato nádražní hudební akce souvisí s rockovým festivalem v Lisabonu nebo s květnovou návštěvou papeže Benedikta XVI. v Portugalsku, lze jen těžko odhadnout.

Dle rad v průvodci by se to nejlevnější ubytování mělo nalézat v centru města. Netrvalo dlouho a ubytování jsme si našli v tříhvězdičkovém RESIDENCIAL UNIVERSAL. Penzion je umístěn přímo v centru celého města na rušné a mohutné třídě Avenida dos Aliados. Ulice začíná na náměstí Praca de Liberdade a na jejím horním konci je postavena krásná budova radnice. Je to jako bychom se v Praze ubytovali na Václavském náměstí.

Porto se rozkládá v krásné krajině v blízkosti ústí řeky Douro do Atlantského oceánu. Údolí řeky má poměrně strmý charakter. Nelze se proto divit, že dominantou města jsou mosty přes řeku Douro, kterých je zde celkem šest. Od ústí řeky do moře jsou v následujícím pořadí: moderní dálniční most Ponte da Arrábida, dvoupatrový Ponte de Dom Luís I., Ponte do Infante, Ponte de Maria Pia, Ponte de Sao João a nový dálniční most Ponte Freixo. Jeden z nich si většina lidí prohlíží důkladněji. Pohled na monumentální most Ponte de Dom Luís I., železnou pýchu Porta, je úžasný. Tak nějak připomíná Eiffelovu věž. Není se co divit, postaven byl totiž roku 1886 podle návrhu Gustava Eiffela. Jeho zvláštností jsou dvě vozovky nad sebou, po kterých je možno se dostat z jednoho břehu řeky na druhý, a to z dolní i horní části města. Vrchní patro, které se nachází ve výšce 60 metrů nad vodou, dnes již slouží pouze pro pěší a pro jednu z linek portského metra. Vedle tohoto mostu je možno vidět původní pilíř jeho předchůdce, který se jmenoval Ponte do Pensil. Pohledy na řeku Douro jsou ze všech stran, ve dne i v noci zajímavé. Ve Španělsku, kde pramení, se jmenuje Duero. V Portugalsku, kde u města Porto ústí do Atlantského oceánu, se nazývá Rio Douro. Je 925 kilometrů dlouhá (někde se uvádí až 938 km). Částečně tvoří hranici mezi oběmi zeměmi. A především je to řeka, ve které sice teče voda, ale kterou proslavilo víno.

Během našeho pobytu jsme se několikrát vydali na prohlídku tohoto druhého největšího města Portugalska, jehož staré centrum patří k světovému dědictví UNESCO. Procházeli jsme se klikatými a úzkými ulicemi i uličkami, po menších i větších náměstích a náměstíčkách tohoto druhého nejvýznamnějšího města Portugalska. Prohlídku města jsme prokládali návštěvami barů a kaváren, kde si objednávali buď místní víno, nebo přímo zdejší klenot, kterým je Portské.

Spatřit pamětihodnosti města znamená střídavé sestupování dolů k řece a šplhání do kopců. Některé ulice jsou dlážděny krásnými, ale kluzkými kameny, takže občas člověk našlapuje jako na ledě. Ale nesmí se zapomenout pozorovat okolní domy. Kromě zajímavé architektury člověka fascinuje prádlo, které visí z oken či balkonů - no prostě odevšad. Je to zajímavý doplněk portských ulic, který co do množství a rozmanitosti předčí i květinovou výzdobu. Občas se hodně lidí při prohlídce města zastavuje, jelikož se jejich pozornost soustřeďuje na krásný starý tramvajový vůz, který projede okolo. Je to pozůstatek kdysi rozsáhlé kolejové dopravy ve městě. Doporučit lze také návštěvu objektu Palacio da Bolsa, kde si je možno mimo jiné prohlídnout malou výstavu o korku. Je skoro neuvěřitelné, co vše se dá vyrobit z tohoto materiálu – deštník, peněženka, pouzdro na doklady, čepice nebo klobouk. Za návštěvu v centru města také určitě stojí hlavní městské tržiště, které se jmenuje Mercado do Bolhão a nachází se v budově z 19. století se zajímavou dvoupatrovou ocelovou konstrukcí naplněnou stánky s ovocem a zeleninou ve velkém sortimentu i množství, čerstvými i sušenými květinami, různými dobrotami, rybami, masem, sýrem i voňavým pečivem. Prostě všechno možné i nemožné včetně věcí do domácnosti a uměleckých řemesel. Při návratu z tržiště k hostelu jsem prošel na náměstí okolo několika čističů bot. Nevím, zda čištění bot je španělská, italská nebo portugalská národní záležitost, ale vždy je to zajímavá podívaná. Někdy se jedná dokonce o divoký tanec nebo slavnostní obřad. Čistič bot zaklekne nebo usedne před svou oběť a vrhá se na její střevíc jednou zuřivě jindy jemně. Jeho okartáčované ruce kmitají takovou šílenou rychlostí, jakoby snad ani nebylo jejich úkolem vyčistit boty nýbrž vyrobit teplo nebo elektrický proud. Jeden z čističů má sice volné místo pro dalšího zákazníka, ale nevím, jak by si poradil s mými pohorkami.

Staré město Porto ležící na srázu nad řekou Douro, asi 8 km od jejího ústí do Atlantiku, se v mnohém podobá pražské Malé straně, ale připadá mi to tady méně zasažené turistickým ruchem než například v Praze.

Město Porto (místní říkají také Oporto) dalo název nejen portskému vínu, ale i celé zemi, a to díky spojení významného římského obchodního města Cale levém břehu řeky a města Portus (přístav) vytvořeném na protějším břehu řeky Douro. Portus-Cale se později stal hlavním městem provincie Portucalia, která ležela v oblasti mezi řekami Minho a Douro. Ve městě měli v minulosti rozhodující postavení měšťané a obchodníci. Šlechta se zde až do 17. století nesměla usazovat a pobyt šlechticů ve městě byl omezen délkou 3dnů, čímž lze zdůvodnit poměrně malý počet paláců a neexistenci residenčního zámku. Ještě dnes je Porto a jeho okolí průmyslové a hospodářské centrum severu země. Široké ulice střídají úzké uličky, moderní budovy zase různobarevné menší domy, z jejichž oken visí šňůry, na nichž se suší prádlo. Většina domů je neopravena, některé jsou prázdné nebo na prodej. Když člověk přejde řeku na druhou stranu po vrchním patru mostu Ponte Dom Luís I., ocitne se ve Vila Nova de Gaia. Jedná se o historicky neodmyslitelnou součást Porta, ale Vila Nova de Gaia je samostatným městem. V některých průvodcích se sice pořád uvádí, že se jedná o městskou část Porta nebo jeho předměstí a ve skutečnosti to tak opravdu vypadá. Je to, jako kdyby v Praze na jedné straně Karlova mostu bylo jedno město a na druhé straně jiné. Jako kdyby Praha měla dvě různá jména.

Hned nad mostem nelze přehlédnout dominantní budovu kláštera Mosteiro da Serra do Pilar, který je také na seznamu UNESCO. Z terasy před kostelem je nádherný výhled na řeku a na starou i novější část Porta. Zajímavá je například ta část města, kde jsou kaskádovitě nalepené domky jeden nad druhým, vystavěné přímo na skále nad řekou. Pokračuje-li se okolo parku Jardim do Morro a poté úzkými klikatými uličkami dolů, po chvíli je člověk u řeky na nábřežní promenádě, která je situována naproti portské promenádě Ribeira. Okolo sebe lze vidět úchvatné domy pokryté červenou střechou postavené ve svahu. Jedná se o levou stranu řeky. Toto místo je zajímavé tím, že zde sídlí většina výrobců slavného Portského i ostatního místního vína. Ve stráni od řeky nahoru jsou namačkány střechy skladů a sklepů firem produkujících víno, které je sem sváženo po Douru a zde díky konstantnímu klimatu zraje. V podstatě všechno portské víno, které se vyrobilo, se alespoň na chvíli ocitne ve Vila Nova de Gaia. V této čtvrti je však také množství restaurací a barů, které lákají zvědavé a žíznivé turisty. Jsou zde vinné domy, jeden vedle druhého, na střechách mají své jméno vyvedené velkým písmem. Co název, to známá značka vína, Sandeman, Taylorãs, Ferreira, Kopke, Cálem a mnoho dalších. Naproti nim na řece se houpou malé čluny s reklamními sudy a nápisy. Často se jedná o typické historické lodě Barcos Rabelos (lodě s plochým dnem a čtverhrannou plachtou) ve kterých se dopravovalo Portské víno v dubových sudech z  vinic do skladů. Vedle nich kotví velké lodi, které slouží jako restaurace a bary.

V neznámém městě není nikdy na škodu se projít po jeho periférii. My jsme se jednoho dne vydali k řece Douro, kterou jsme posléze přešli po mostě Ponte da Arrábida. Vede tudy jedna ze dvou hlavních dopravních tepen mezi pravým a levým břehem řeky. Aut zde jezdí hodně, ale pěšáci jsme byli asi jediní, kteří se v této frekventované části města pokouší někam dostat po svých. S budováním chodníků a přístupů na most to zde nepřeháněli. Nakonec jsme přece slavili úspěch a na druhé straně jsme sešli dolů k řece a ocitli se u ústí Doura do moře. Zajímavý je pohled zpět na most, jehož konstrukce není sice tak půvabná, ale zato velmi zajímavá. Rozsah mostu, který je nesen jedním obloukem, je 270 metrů. Není jednoduché ho lapit fotoaparátem na jeden elegantní snímek. Na břehu řeky i moře je krásná promenáda pro pěší i cyklisty. Pokračovali jsme po ní až k majáku, který střeží ústí Doura. Jsou zde vlastně majáky dva, jeden novější, nedávno vybudovaný a jeden původní, Ten starší se nám líbil víc, je to klasický námořní maják. Okolo jsou vlnolamy, za kterými se otvírá širé moře. Na náspu vedoucímu k majáku sedí důchodci hrající karty, turisté a studenti. Mořské vlny, jež se občas převracejí a hlučně narážejí do betonových stěn, jim nevadí.

Přímo u majáku lze pozorovat rybáře, kterých je tady hodně. Někteří postávají, jiní sedí s prutem v ruce, ale skoro všichni jsou celkem úspěšní. Turisté se prohlíží jejich úlovky spolu s okolo poletujícími mořskými racky, kteří o sobě dávají vědět svým typickým chechtáním. Okolo je moře se svojí krásou, chutí i vůní. A tak zde může člověk odpočívat a kochat se, jelikož je odtud kouzelný pohled na Atlantik, ústí řeky i samotné město. Taktéž často nebe nad hlavou má své kouzlo. Chvíli svítí sluníčko, poté se zatáhne a objeví se hrozné mraky, které zanedlouho zmizí, aby opět umožnily vyniknout slunci v plné své kráse. Myslím, že by žádný osvětlovač nedovedl tuto hru stínů a světel napodobit.

Nejsem sice typický fotbalový turista, ale přesto jsem ve městě Porto věnoval nějaký čas fotbalovým záležitostem. Nejprve jsme navštívili budovu fotbalového stadionu Estadio do Bessa. Je to domácí stánek kdysi slavného klubu BOAVISTA FC.

Boavista byla účastníkem první portugalské ligy od sedmdesátých let. Dokonce občas šlapala na paty velké trojici - Benfice, Sportingu a městskému rivalu FC Porto. Jednou také vyhráli mistrovský titul. Úspěchy v evropských pohárech (čtvrtfinále a semifinále Poháru UEFA) proslavily tento klub i za hranicemi Portugalska. Nejslavnějším období Boavisty je spojováno se jménem Erwina Sáncheze, bolívijského reprezentanta. Dlouhou dobu v tomto klubu chytal také známý brankář Ricardo, své si v Boavistě odehráli i Nuno Gomés, Joăo Pinto či Raul Meireles, ze zahraničních borců například Jimmy Floyd Hasselbaink, Polák Przemysław Kaźmierczak nebo Slovák Tomáš Oravec.

Neplánovaně jsme zvolili tu nejsprávnější dobu k návštěvě tohoto stadionu. U jednoho ze zadních vchodů jsme nejprve portugalsky pozdravili jednoho z uvaděčů, čímž jsme si ho asi získali. Poté jsme mu komolenou angličtinou, kterou moc neovládáme a on ji také nerozumí, vysvětlili, že jsme z fotbalového Česka. Úspěch se dostavil a byli jsme jako vyslanci naší fotbalové země bez vstupenek vpuštěni do útrob stadionu. Právě zde probíhal první poločas zápasu BOAVISTA FC - LUSITÂNIA DE LOUROSA, který jak se posléze dovídáme z novin, končí vítězstvím domácích 3:1. Kromě fotbalu pozorujeme také stadion. Trochu na mne padla úzkost, když jsem si prohlížel strmé tribuny tohoto skoro třicetitisícového kotle, na nichž se tísnilo odhadem dva až tři tisíce těch nejvěrnějších fanoušků. Někteří z nich byli oblečeni do klubové černobílé barvy a také sedačky byly provedeny v barvě černobílé šachovnice, symbolu klubu. Pohled však dával tušit, že klub nezažívá asi zrovna veselé období. Toto portské mužstvo se v současné době trápí ve třetí, neprofesionální lize a nikdo neví, jak dlouhá bude cesta zpět na výsluní a zda na něm fanoušci přivítají zase někdy slavnější soupeře, než jsou ty současní. Rekonstrukce stadionu Estádio do Bessa za více než 45 milionů euro byla provedena pro mistrovství Evropy v roce 2004. Možná právě tyto výdaje byly počátkem současných problémů klubu. Svoji roli také hrála korupce, za kterou poslaly portugalské fotbalové úřady Boavistu o patro níž.

Po zhlédnutí jednoho gólu jsme opustili stadion a prohlíželi si ho zvenku. Poté jsme pokračovali po slavné ulici Avenida da Boavista, která je patrně jednou z nejdelších v Portu. Vede od moře ke středu severozápadního okraje města, k náměstí Praca de Mousinho de Albuquerque neboli k travnatému kruhovému objezdu Rotunda da Boavista. Zde nás zaujal zajímavý památník poloostrovní války Monumento aos Heróis da Guerra Peninsular od architekta José Marquese da Silvy (také autor krásné a jedné z největších staveb města, budovy vlakového nádraží). Dá to hodně přemýšlení zjistit, co by mohl znamenat lev rozkročený nad francouzským orlem. Posléze se dočítám, že památník vzdává hold vítězství Portugalců a Britů v pyrenejské válce. Kousek vedle náměstí se nachází podstatně mladší, ale také zajímavá stavba, moderní budova koncertní haly Casa da Música od proslulého architekta Rema Koolhaase.

Další fotbalový zážitek již byl významnější. K jeho dosažení je vhodné jet metrem do stanice Estádio do Dragão. Zastávka metra a současně konečná několika jeho tras se nachází přímo u stejnojmenného fotbalového stadionu. Vzhledem k finanční situaci jsme u pokladny požadovali nejlevnější lístky, za které si od nás vybrali po 15 Eurech. Ve 20 hodin 15 minut utkání začalo. Prodejci vstupenek nám zvolili sektor č. 8, kde je lidí nejvíce. Jedná se totiž o prostor domácích fanoušků za jednou z fotbalových branek.

FC Porto je fotbalový klub, hrající nejvyšší portugalskou ligu (Primeira Liga nebo též Liga Sagres podle současného sponzora, pivovaru Sagres). Klub byl založen v roce 1893 a je vítězem Poháru mistrů evropských zemí z roku 1987. V roce 2004 dokázalo FC Porto senzačně zvítězit i v Lize mistrů, když ve finále porazilo francouzský klub AS Monaco. O rok před tím vyhrálo i Pohár UEFA. V době těchto úspěchů klub trénoval slavný kouč José Mourinho a hrály v něm takové hvězdy, jako jsou Deco, Ricardo Carvalho, Paulo Ferreira, Maniche a další.

Při naší návštěvě jsme sledovali utkání FC Porto - Vitória Guimarães SC. Na hře domácích hráčů bylo vidět, že si váží naší návštěvy a již ve 28. minutě se rozhodl nás odměnit gólem hráč jménem Hulk. V desáté minutě druhého poločasu přidává druhý gól Guarin a jako lahůdku si nejenom pro nás nechal na 80. minutu patrně nejlepší hráč mužstva Falcao proměněnou penaltu do brány přímo před námi. Výsledek 3:0 byl krásný, ale FC Portu již moc nepomohl k lepšímu umístění v tabulce. Zůstalo i po tomto utkání třetí a příští fotbalový rok si Ligu mistrů nezahraje. Možná také z toho důvodu nebyl stadion vyprodaný, ale bylo zde „pouze“ 30 tisíc diváků. Atmosféra byla však báječná. Díky vynikající akustice burácel stadion při každém pokřiku místních fanoušků. Byli jsme sice v sektoru místních rowdies, ale ti lidé fandili úžasně fotbalu, žili fotbalem a nikoho z nich nezajímalo rozbíjení věcí nebo napadání ostatních. Zkoušel si představit, jak by asi vypadala atmosféra vyprodaného stadionu. Nezajímám se sice o kopanou a nejsem fotbalista, ale návštěva tohoto zápasu mě určitě utkví v paměti. Po skončení utkání jsme sice byli překvapeni, jak rychle opouštějí diváci stadion. Zkoušeli jsme je pozorovat a posléze sledovat jejich kroky. Chtěli jsme najít nějakou fotbalovou hospodu, kde by oslavovali, ale to se nám nezdařilo. Buď neoslavují vůbec, nebo hrál fakt, že byla neděle a následoval pracovní den. Otázka zůstala nezodpovězena. Bez zajímavosti nejsou také venkovní pohledy na tento objekt. Vzhled fotbalového stánku Dragao je prostě impozantní. Velmi nás mimo jiné zaujalo provedení a tvar střechy. Od věci není ani pohled z východního směru, kde se výška stadionu od silnice rovná určitě víc jak desetipatrové budově. Nejsem fotbalový nadšenec, ale je mi jasné, že by to bylo neúplné vyprávění o této zemi, kdybych se nezmínil o fotbale, v Portugalsku tak milovaném sportu. Slovo Futebol tady znají a vyslovují všichni.

Před odletem jsem se ještě naposledy rozhlížel po tomto krásném městě. I když v Portu není tolik významných kulturních památek jako v některých jiných velkoměstech, tak celková atmosféra města je nezapomenutelná. Co se mi ve městě líbilo nejvíce lze těžko říct, ale jako celek se Porto zkrátka nelze nelíbit. A to jsme vynechali prohlídky historických i jiných objektů a muzeí zevnitř. Většinou jsme se ploužili městem a kochali se pohledy nebo byli z Porta pryč, a když jsme o tom začali uvažovat, tak již bylo zavřeno. Mohli jsme sice využít služeb některé cestovní kanceláře nebo průvodců, kteří nabízejí k prohlédnutí denní Porto, noční Porto, Porto z paluby lodě nebo Porto z historické tramvaje. Ale tyto organizované výpravy se nám moc nelíbí.

* 

Další zajímavá místa, která jsem při putování po severním Španělsku a Portugalsku navštívil:

procházel se okolo řeky Douro: https://www.turistika.cz/cestopisy/portugalsko-reka-douro

městečko Vila do Conde: https://www.turistika.cz/cestopisy/portugalsko-vila-do-conde

město Braga: https://www.turistika.cz/cestopisy/portugalsko-braga

město Salamanca: https://www.turistika.cz/cestopisy/spanelsko-salamanca

pohoří Picos de Europa: https://www.turistika.cz/cestopisy/pohori-picos-de-europa-na-severu-spanelska

také krásného dekorativního umění si nelze nevšimnout: https://www.turistika.cz/cestopisy/portugalsko-azulejos

město Porto a jeho mosty: https://www.turistika.cz/mista/mosty-v-portu

portugalské pohoří Serra da Estrela: https://www.turistika.cz/mista/portugalske-pohori-serra-da-estrela

Guggenheimovo muzeum: https://www.turistika.cz/mista/guggenheimovo-muzeum-ve-spanelskem-meste-bilbao

trhy v Portugalsku: https://www.turistika.cz/cestopisy/trhy-v-portugalsku

městečko Manteigas: https://www.turistika.cz/cestopisy/portugalsko-manteigas

vesnici Posada de Valdeon: https://www.turistika.cz/cestopisy/spanelsko-posada-de-valdeon

horskou vesnici Bulnes: https://www.turistika.cz/cestopisy/vesnice-bulnes-ve-spanelskem-pohori-picos-de-europa

zajímavý kaňon Garganta del Cares: https://www.turistika.cz/cestopisy/kanon-garganta-del-cares-v-pohori-picos-de-europa

*

Další má povídání o některých navštívených místech a cestách se nacházejí na mém blogu: https://cestou-necestou-s-matejem.blogspot.com/ a také na stránkách iDNES: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/