Provence poprvé, Part 2 - Arles, Stes Maries de la Mer, Baux de Provence, St. Rémy
Po relativně rychlém víkendovém sesmolení pokračování "Zápisků šílencových" z cest po Provence nastal čas pro "šíření Evangelia mezi prostý lid". Ještě než začnu s popisem krás přírodních, architektonických i samotných prožitků cestovatelských, musím se ještě krátce vrátit k našemu odjezdu z Brna: Když se totiž nedlouho po nás začali na odjezdové sraziště trousit další účastníci zájezdu, s radostí a uspokojením jsem zjistil, že všichni chlapi, a to i ti mladší, mají podstatně větší pupek než já (asi 2 - 3 později dorazivší a jeden z řidičů mi pak tuto bilanci mírně pokazili), ale v každém případě jsem pak už nemohl být Martinou pro obžernost a pijáctví peskován, ale muselo být na mě pohlíženo jako na kulturistu - teoretika a štíhlého Slima (pravda, dnes bych už v tomto hodnocení zdaleka tak dobře nedopadl).
No ale teď je opět pondělí 5.7.2010 ráno (u nás doma v té době zuří státní svátky) a my míříme do Arles, někdejšího hlavního města Galie (a dnes, samozřejmě, také zápisku na listu Unesco). Je to asi 55 tisícové město na řece Rhoně ... a zřejmě i dost bohaté město, protože místní fotbalisté během tří let postoupili z regionální soutěže až do nejvyšší Ligue 1.
Město slibuje hodně zajímavého, nakonec však mé očekávání naplnilo jen částečně (ale i tak toho bylo neurékom). Zastavujeme u místního "íčka", takže rychle cigárko, vyplenění schránky s mapkou města a konečně také kupuju nějaké pohledy (doposud jsem to nějak opomíjel). Taky se nám tady dostává ukázky jihofrancouzské povahy a důvěryhodnosti podávaných informací. V "íčku" nám, prostřednictvím průvodkyně, nabídnou vstupenku za 7 (nebo 9, už nevím) euro, na kterou se dá jít do 5 památek, jedna z nich však musí být nějaké muzeum. Dobrá nabídka. Současně nás upozorní, že do arény se nedostaneme, neb je tam dnes večer svátek La Féria s provensálskou koridou (většinou nekrvavá akce, kdy býk nemá předem puštěno žilou ani není zblbnut a oslepen drogou, aby následně "udatný debil" mohl zvíře ubít jako ve Španělsku, ale soutěž o sundání rozet z býčích rohů) a už od rána probíhá příprava. Jinak se prý dostaneme všude. Aréna zamrzí, ale byli jsme už v Nimes, takže pohoda. Budoucnost návštěv památek v Arles byla ovšem nakonec úplně jiná.
Začínáme přejezdem na Alyscamps, což je sarkofágové pohřebiště z římského období, které bylo využíváno až do středověku. Celkem zajímavé místo, v 19. stol. malované van Goghem i Gauginem, se zachovaným kostelem sv. Honoráta převážně z 12. stol., ve kterém se ukrývají např. i sarkofágy ze 4. stol. (ale ty s krásnou figurální výzdobou jsem tam fakt neviděl). Pak se přesouváme na nábřeží, vybudované v této podobě v 19. stol. (1856) a vyrážíme do víru ... mňo, ani vášní ani velkoměsta se v tomto případě až tak úplně nehodí.
Všechny cesty zde vedou ... k aréně. Jedná se o římský amfiteátr na eliptickém půdorysu, který byl postaven v 1. století za vlády císaře Vespasiána. Pokud si to pamatuji správně, byla aréna původně o patro vyšší a její věže jsou středověké. K naší velké radosti se dostáváme dovnitř a sledujeme trénink býků, kdy v průměru 17-letí kluci soutěží za své školy o peníze za sundání rozety nebo elegantní skok přes hrazení těsně před divokým turem. Jeden z býků skáče opakovaně vesele přes hrazení za mladými toreadory a tak je o zábavu postaráno (občas se prý stává, že v této situaci následně krvácí býk z tlamy a kluk z pr..le). Atrakce nás upoutá natolik, že ani nevylezeme na ony věže a nevyfotíme arénu ani město z perspektivy téměř ptačí. Ale všechno mít člověk prostě nemůže.
Před arénou pak čekáme asi 20 min. na další zdejší velkou atrakci, kdy jezdci a jezdkyně na koních - v dobových kostýmech a za doprovodu hudby - ženou ulicí býky do útrob stavby. Pořád se nic nedělo, a proto jsme odešli. O 5-10 min. později to, samozřejmě, začalo. Dle tvrzení obou řidičů, kteří vytrvali, jsme ale zase o tolik nepřišli. A tak pokračujeme kolem kostela Notre Dame de la Major k antickému divadlu. Není tak dobře zachovalé, a tedy ani tak známé, jako divadlo v Orange, přesto za návštěvu stojí. Do dnešního dne zůstalo jen několik fragmentů, a to sloupy zv. Dvě vdovy, něco z původní výzdoby a část pódia. Divadlo bylo postaveno v 1. století před Kristem, za vlády císaře Augusta a mělo až 7 tisíc míst na sezení.
A pak už přichází, alespoň pro mě, klenot dne: románská katedrála sv. Trophima s přidruženým klášterem, nacházející se na náměstí Republiky (tedy vlastně bývalém Gottwalďáku). Kostel byl postaven počátkem 12. stol. v románském slohu na místě stavby z 5. stol. a ve II. polovině 12. století byl vysvěcen na katedrálu, aby zde mohl být korunován císař Fridrich Barbarossa. Nejzajímavější částí je románský portál, kde jsou zobrazeny příběhy z Nového zákona a hlavně tympanon znázorňující Poslední soud. Přesto, že je ještě dopoledne, kostel je již z důvodu siesty uzavřen, a to až do 15,00 hod. A v 15,30 máme odjezd. Utěšuji se, že třeba v interiéru, po vzoru Nimes, o nic nepřijdu, údajně je tam nejzajímavější románská křtitelnice. Bohužel, přišel jsem … a o hodně. Teď se ale kochám a fotím nádherný portál z let 1180-1190. Je to skutečný klenot románské architektury a sochařství. Následně se s kolegou Jožkou při zjišťování, že i podzemí Radnice je do 14,00 hod. uzavřeno, tak trošku ztratíme. Zachraňuje nás až "lehce" rozzlobená Martina. Tvrdím sice, že jsem bezpečně věděl, kde se výprava nacházela - a jen v duchu se kaji a blahořečím ji - ale Jožka se hned vzápětí zbaběle přiznává a opakovaně děkuje za spásu duše. A tak navštívíme románsko-gotický klášter (stavba zahájena r. 1150) s úžasnou křížovou chodbou všichni (tuto neúčast bych asi hned tak nerozchodil). Figurální hlavice jednotlivých sloupů představují biblické motivy a je to ... prostě magnifique (mimochodem právě zde jsme potkali jedinou osobu ženského pohlaví za celý pobyt, o které bych řekl, že byla skutečně krásná a velice přitažlivá ... byla to ovšem Italka).
Na náměstí Republiky si ještě prohlédneme Radnici s hodinovou věží ze 17. stol., kostel sv. Anny ze stejného období a kášňu A.L. Dantana, do které je zasazen obelisk z maloasijské žuly ze 4. stol. U tohoto obelisku postává maketa růžového nosorožce v životní velikosti (autor a doba vzniku nezjištěna). Potom nás čekají římské lázně (z důvodu koridy zavřeno – proboha, v tom íčku jsou placeni za co), exteriér Van Goghovy kavárny na bývalém římském fóru a muzeum Provence (opět koridí zavíračka). Pak už jen špitál, kde Van Gogh simuloval chorobu (při nákupu suvenýrů využívám nepatrných pozůstatků znalosti francouzštiny), a ono podzemí (zde žíla - býla jediná nepříjemná osoba, kterou jsme ve Francii potkali - něco na úrovni některých pracovnic našich státních úřadů). Pak už jen pivečko a odjezd. Část výpravy přichází o 20 min. později, a tak lituji, že jsem se nevrátil do kostela sv. Trophima (poté, co jsem na netu objevil, že se v kostele nachází nádherné raně křesťanské sarkofágy s bohatou figurální výzdobou, tiše pláču).
Program dne je zakončen v městečku Stes Maries de la Mer (tedy něco jako Mořské Mařeny), což je v podstatě hlavně cikánské poutní místo (jeden jejich putovní tábor, tvořený spoustou bílých karavanů se satelity, jsme cestou viděli) s jejich patronkou sv. Sárou, nacházející se v temném románském opevněném kostele. Po krátké prohlídce jsme volili očistu těla i duše, což znamenalo, že jsme se byli koupat v moři a pak jsme si dali nějaké to pivečko.
Následující den, tedy v úterý 6.7.2010, vyrážíme nejprve k rekonstruovanému Van Goghovu mostu u Arles, kde zažijeme i zdejší slavný mistrál, poté se zastavujeme u kláštera Montmajour, což je hodně zajímavá "pevnost", která by vzhledem k množství zachovalých románských částí a pozoruhodnému hřbitovu určitě stála za prohlídku, a nakonec také u Daudetova mlýna u vesnice Fontvieille. Zastávka u větrného mlýna holandského typu z r. 1814 je tady prý pro každého nepsanou povinností – a nic na tom nemění ani fakt, že o panu Daudetovi vím jen to, že to byl jakýsi spisovatel 19. století, který se v tomto kraji jaksi motal.
A potom už míříme do Baux de Provence, půvabného místa uprostřed sněhobílých skal, které nadchlo snad všechny. Začínáme v bývalých bauxitových dolech, které jsou dnes využívány jako vinotéka. Skalní místnosti velikosti házenkářské haly, výborné vínko (panáček za euro padesát, ale flaška za příjemnou sedmičku), chládek ... pohoda. Před ochodem ještě pro jistotu koupíme láhev Merlotu s označením Víno z Ďáblovy rokle a jedeme na protější stranu údolí, kde se nachází tepající osada s cca 400 stálými obyvateli. Je to vlastně takové malé San Marino, včetně všech těch kýčů a hektolitrů chlastu, kde slyšíte téměř jenom češtinu (v oblasti Provence jsem tento pocit měl všude - mluvil jsem tu s lidmi např. z Prahy, Benešova, Klatov, Budějovic, Olomouce atd. atd.). A nad tím vším se tyčí úžasné pozůstatky hradu, tvořeného 22 historickými budovami (spíše tedy jejich zbytky), se skalními místnostmi. Skutečně úžasná záležitost, nazývaná Město mrtvých. Hrad pochází z 11. stol. a do konce 13. stol. byl stále rozšiřován. Všem se nám tady velice líbilo, i když chvílemi foukalo hodně nepříjemně.
Na všechno ale bylo prostě dost času a byla to pohoda, včetně toho, že při pádu na věži jsem si narazil a odřel jen loket a záda, zatímco foťák zůstal bez zranění. Ve chvíli, kdy jsem se velmi těžce zvedal ze země ke mně přiskočila jakási Asiatka, vrazila mi do ruky svůj foťák a začala pózovat. Ostrost snímků jsem v té chvíli rozhodně garantovat nemohl. Potom jsme se ještě přesunuli do podhradí, kde se nachází i nějaké církevní stavby, např. kostel sv. Vincenta, který je částečně zasekán do skály. V městečku živých jsme na závěr nakoupili dary pro celou rodinu (tu škaredou řvoucí cikádu ovšem raději ne) a pak jeli zase o dům dál.
Závěr dne tvoří návštěva St. Rémy de Provence s bývalým klášterem St. Paul de Mausolé (11. stol., křížová chodba z 12. stol.), kde se nachází cvokhaus, místo pobytu závěru života mistra Van Gogha, a s vykopávkami římského města Glanum (2.-3. stol. př.n.l.). V klášterních zahradách se konečně Martina (i ostatní dámy, samozřejmě) rochní v levandulových polích, my ostatní se zájmem pozorujeme výtvarná díla současných vyšinutých, zřejmě i drogově závislých, chovanců. Z města Glanum vidíme jen jeho předsunutou hlídku, rekonstruovaný vítězný oblouk a věžovitý kenotaf (tj. symbolický náhrobek zbudovaný pro zemřelého, jehož tělo je nezvěstné, nebo bylo pohřbeno jinde).
No a večer si tradičně zaskočíme k akvaduktu Pont du Gard. Dnes ale svítí jen chvíli (asi se také těší na koridu) a v jedné barvě ... a vzápětí zhasne. Vracíme se proto také k jediné barvě a den končíme v růžové (a byla to opravdu dobrá značka) ...
(psáno v červenci 2010)
Více fotek se nachází na tradičním místě: