Putování po Ennsradweg, Part 3 (horské etapy a neviditelné Alpy)

Čeká nás teď část cesty, o níž jsme dlouhá léta snili. Nad námi se tyčí až tříkilometroví obři a před sebou již tušíme veleslavné sjezdovky horského střediska Schladming. Koneckonců první lanovky vidíme už nějakou dobu předtím. Údolí se najednou zúží a my skutečně vjedeme do Schladmingu. Pravda, představovali jsme si to trošku jinak. Ve srovnání s ránem totiž platí, že o co méně prší, o to je větší mlha. Takže městečko sice zahlédneme (málokdo asi ví, že šestitisícový Schladming je město s dlouhou historií i pár zajímavými památkami), ale zdejší lyžařské tratě spíše tušíme než vidíme a místo dojezdu jednoho z nejtěžšího závodu ve sjezdu už vysloveně náhodně tipujeme. Z všudypřítomných plakátů však na nás září sluníčko, azurově modrá obloha, nádherné Hory a usměvavé tváře slavných sportovců. Díky tomu se dozvídáme, že 26. ledna 2010 se tu – pravděpodobně bez naší účasti - pojede slalom žen a o další tři roky později tady bude slavnostně zahájeno Mistrovství světa ve sjezdovém – nebo chcete-li alpském - lyžování.

Bob ukazuje kamsi do bílé tmy a snaží se nás oba přesvědčit, že táááááááámhle kdesi je možná Dachstein (nejvyšší hora Štýrska i Horního Rakouska) a tady někde zase rakouská verze naší Ramzové, tedy Ramsau. Párkrát zmáčkneme spouště našich zrcadlovek, ale i tak jsme tak nějak smutní. Plnění snů a přání by prostě mělo vypadat jinak. K padající obloze se už ale přidává také šero, takže rychle ještě kousek popojedeme. Další noc pod stanem nás tak čeká u dvouapůltisícové obce Haus im Ennstal. Tady už lanovky, sjezdovky a závody SP doprovází ve větším rozsahu i nějaké ty pamětihodnosti. Stan postavíme na louce a kola zaparkujeme vedle traktoru, umístěném v bývalém seníku.

V noci ještě chvílemi prší, ale není to zdaleka takové, jako před 24 hodinami. Ráno je sice pořád totálně zataženo, ale neprší a lehký vítr dokonce projevuje snahu nás i naše okolí trošku vysušit. Na rozdíl od předchozího dne tak skutečně vyrážíme na cestu hned ráno. V té době ještě netuším, že mě zanedlouho čekají poměrně těžké chvíle. Brzy projedeme Ruperting a v Aichu najedeme na cyklostezku, která vede po okreskách a polních cestách, vždy ovšem s poměrně kvalitním povrchem. Střídavě kopírujeme tok řeky Enns a trasu vedlejší železnice. Na chvíli pak zastavíme u zámečku v Moosheimu, který dnes slouží jako hotel. Bob se kochá zdejší krajinou i architekturou a já začínám trpět. Moje útroby dávají jasně najevo, že jsou s něčím silně nespokojeny a že si asi brzy začneme hrát na honěnou …

Následující úsek se mi nepodařilo zmapovat ani písemně ani fotograficky. Křečovitě se držím řidítek kola a raději nezastavuji ani neslézám. Ve chvílích největší krize je vždy kolem nejvíce lidí, a tak trpím jako zvíře. Většinu cesty raději svírám i oči a kupodivu mě zcela přejde i chuť na cigaretu. Víceméně jen z kolegova vyprávění tak vím, že jsme se chviličku zastavili v městečku Stein, odkud pokračujeme pomalu se rozšiřujícím plochým údolím k Öblarnu. Tady si opět rozdělujeme úkoly. Bob pozoruje střídavě startující větroně a masiv Grimmingu a já si přeji rychle a bezbolestně zesnout. Náladu a tělesné pocity mi nezlepší ani následující Irdning a hrad či zámek Trautenfels, nacházející se na druhé straně údolí. A jedeme dál a dál, protože nám kilometry z předchozího dne pořád ještě dost chybí.

Postupně tedy projedeme nebo těsně mineme nejen již zmíněný Irdning, ale také Aigen, Dölach, okresní Liezen a Ardning. Za normálního stavu věci bych asi chtěl zajet k dominantě krajiny, kterou je kopec s klášterem Frauenberg, ale v té chvíli je mi tak nějak všechno jedno. I to, že na nás na pár minut po dlouhé době zablikala ta žlutá koule, která je zde podle reklamních prospektů snad pořád, když tu zrovna nejsme my. Každému utrpení je však jednou konec (tedy pokud se člověk nejmenuje Job) a to moje má skončit v rychle se přibližujícím Admontem. Toto pětitisícové město je již z dálky avizováno vysokým dvojvěžím zdejšího klášterního kostela. V neskutečně vysokém tempu dojedeme na místo, v místním infocentru mi zapůjčí klíče a já se nadlouho stávám majitelem vlastní toalety. V přestávkách plením regály s množstvím zajímavých informačních materiálů a liju do sebe ledovou coca-colu. Ta rychle zabere a já se brzy stávám opět plnohodnotným členem výpravy. Po nějakém čase už si zase troufnu i na nápoje, dodávající tělu nezbytné množství vitamínu B, a nakonec i na kousek cigarety.

Je sice pořád zataženo, ale já jsem spokojen. Hned si také vštěpuji do hlavy, že zdejší benediktinské opatství Panny Marie a sv. Blažeje bylo založeno již v roce 1074. Současný monumentální kostel je díky požáru v roce 1865 sice jen stavbou neogotickou, ale za vidění určitě stojí. Zpětně mě sice mrzelo, že jsme nenavštívili ani klášterní knihovnu, která je údajně tou největší na světě, vznikla v roce 1776 a říká se jí Osmý div světa, ale ani zdejší klášterní kunsthistorické muzeum, jehož některé klenoty pocházejí z časů, kdy v Rakousku vznikaly první románské stavby. Já jsem ale rád, že jsem rád, takže nesmlouvám o prodloužení pobytu na půdě opatství, v moderní boční kapli si zabavím jednu ze zásuvek a dobiju baterku do zrcadlovky a jsem připraven k odjezdu.

Kolega se mě navíc snaží přesvědčit o tom, že klášterů jsme už spolu v Rakousku během našich cyklistických výprav navštívili několik habadějů, ale nedaleký národní park Gesäuse šel zatím vždy tak nějak mimo nás. A tak vyrazíme dál údolím Ennsu, které se postupně uzavírá, okolní skalnaté vrcholy nás rychle sevřou a ospalá řeka (i když díky několikadennímu dešti se v tomto období hemžila celkem hbitě) se měnila v dravý a bouřící horský tok. Tento úsek naší cesty byl tím, na který se Bob těšil asi nejvíce, a počasí mu přece jen alespoň trošku radosti dopřálo. Sluší se asi hned dodat, že NP Gesäuse je třetím největším rakouským národním parkem, který řeka Enže protíná přibližně 25 km svého toku (tj. jednou jeho desetinou). Za hezkého počasí to zde musí být dokonalá romantika, čemuž ještě napomáhají vyhlídkové dřevěné galerie a starší cesty pro nemotorizované, které obtáčí jednotlivé skály, jejichž nitrem vedou tunely pro ty na benzínu či naftě zcela závislé.

Celých těch 25 km se snažíme – bez ohledu na počasí – si naplno užít. Těsně před setměním se dokonce na chvíli přes mraky prodere sluníčko a některé kopečky nám alespoň částečně ozáří. Při pohledu zpět se mi zdá, že i Alpy nám ukazují velmi přívětivou tvář a mám skoro chuť se vrátit. Poté, co tuto myšlenku vyslovím nahlas, se obloha zatáhne a několikrát silně zahřmí. No tak dobře, asi to nebyl úplně dobrý nápad.

A tak si raději zřídíme u Kirchenlandlu venkovní ubytovnu a těšíme se, jak se ráno pokocháme po několika dnech modrou oblohou a nafotíme si nějaké kopečky, z nichž nejblíže byl prý 1765 metrů vysoký Almmaur. Ať byl či nebyl, v každém případě zůstával zahalen v mracích a preventivně nám začaly o čela pleskat i nějaké ty kapky vody. A tak se hned vydáváme směrem ke Großreiflingu. Je to z kopce a čeká nás tady nejen otevřený obchod, ale také malá tvrz s lesnickým muzeem Silvanum, které zdobí i několik venkovních exponátů. A dál už to je jako u nás doma. Občas prudce nahoru, častěji déle a pozvolněji dolů (jedeme přece kolem řeky) a kolem nás zalesněné kopečky s nějakými dvanácti sty metry. Neustále míjíme nějaké přehrady, kterých je zde opravdu dost a dost. Nás ale nejvíce těší fakt, že se neustále jasní a u Altenmarktu im Pongau (zdejší kostel je pěkný, ale neogotika už zde nad gotikou jasně vede) opět krásně hřeje sluníčko. Vypadá to, že jak jsme naši cestu začali, tak ji také skončíme. A taky že ano. Celý konec naší cesty už nás provází pravé a poměrně hodně teplé léto.

Na závěr ještě jednu poznámku: Fotogalerie z této části naší cesty je více než lehce ochuzena o jeden, celkem zajímavý úsek, v kterém jsem zrovna tak nějak pospíchal. A protože nepoužívám – na rozdíl od svého kolegy - žádné  stativy, přechodové a polarizační filtry ani počítačové fotografické programy, je na všech snímcích zachyceno vše tak, jak jsme to skutečně viděli.

(psáno v srpnu 2009)

Více fotografií k článku na:

http://markyz63.rajce.idnes.cz/Ennsradweg_A__08_2009/