Šumperské hřbitovy (Šumperk a Temenice)

Hřbitovy – a nejen ty šumperské – mám dlouhodobě rád. Považuji je za skutečné místo klidu, míru a odpuštění, ale hlavně za relaxační oázu s úžasnou atmosférou a mnohdy i svým zvláštním, laskavým – a samozřejmě černým – humorem. Nejkrásnější jsou hřbitovy noční, zejména v období dušičkovém, kdy z dálky vypadají jako dav fanoušků pod pódiem rockové kapely, hrající právě svůj nejsladší lovesong. Navíc pro mě bývaly hřbitovy také místem, kde si mohl i v dobách minulých mladý člověk v klidu filozofovat, protože všudypřítomný starostlivý dohled příslušníků Veřejné bezpečnosti (všech funkčních i platových stupňů) i pedagogických neumětelů (všech stupňů vzdělávacích) zde byl méně bdělý. Nebo alespoň určitě mnohem méně bdělý, než když jsem jen tak zevloval po bulvárech nebo pokuřoval cigárko za sochou významného - většinou vousatého a mnohdy i protirežimně zarostlého - revolucionáře. Nedokázal bych dnes již spočítat, kolikrát jsem seděl na hřbitově a přemýšlel o složitých zákonitostech tohoto světa. I když musím připustit, že nejčastějším tématem mých filozofických dumek byly různé stupně a významy věty „má mě ráda nebo ne“ (trhám ostny kaktusu, dodali by pánové Š+G).

Již z předchozích řádků je zřejmé, že tento můj článek bude více – ale nejen - o myšlenkách a pocitech než o datech a jménech. V souvislosti s těmi jmény mě napadlo, že mnoho lidí si spojuje hřbitovy s ponurostí příběhů mistra Poea nebo „pozitivní“ filozofií pánů Nietscheho a Schopenhauera. Mně naopak přijdou hřbitovy jako místo nesmírně pozitivní a ozdravně posilující. A asi i proto jsem tento příspěvek nezařadil mezi prostá místa a cíle, ale povýšil toto „literární dílko“ na cestopis. Vždyť okruh, který jsem okolo šumperských hřbitovů absolvoval, byl dlouhý téměř 11 kilometrů. Šumperské hřbitovy jsou totiž tři, a to hřbitov skutečně šumperský, temenický a židovský.

Moje funerální toulání započalo na největším z nich, tedy hřbitovu šumperském nebo - chcete-li - městském komunálním. Ten byl založen roku 1886 a byl od počátku určen všem občanům města bez rozdílu vyznání. Nahradil nedostačující hřbitov u kostela sv. Barbory v dnešních Jiráskových sadech (ona Barborka, o které jsem na Turistice v nedávné době napsal dva články) a najdete ho na konci města, za kruhovým objezdem při výjezdu na Bludov (a dále Olomouc nebo Hradec Králové). Vedle městského hřbitova se „sníženě tyčí“ budova krematoria, o které se nijak nezmiňuji (ani ve fotogalerii), protože krematoria obecně považuji za místa neosobní a vysloveně odpudivá.

A protože byl Šumperk v minulosti městem převážně německým, jsou i na zdejším hřbitovu nejkrásnější a nejhonosnější hrobky „zasvěceny“ německým familiím. Hřbitov však skutečně patří všem, takže zde vedle sebe tiše leží katolík i protestant, luterán i evangelík, pravoslavný i bezvěrec. Stejně tak se tady neškorpí Čech s Němcem ani Řek s cikánem. Lidé umírají, rodí se a zase umírají, takže hřbitov byl poprvé rozšířen již roku 1899. V době I. světové války zde vzniká vojenské oddělení, v roce 1956 první (dolní) urnový Háj a počátkem 80. let minulého století byla otevřena také vsypová loučka. Znalci umění zde najdou několik zaznamenáníhodných funerálních skulptur, lokální patrioté hrobky významných rodů, jejichž stopy budou v Šumperku nacházet i generace následující. Mám na mysli zejména rodinu Chiari (původem lékařská rodina z Vídně, spojovaná hlavně s areálem Pavlínina dvora, kde sídlí - mimo jiné - šumperské Vlastivědné muzeum) a rod Oberleithnerů (ve které najdete vše od politiků přes stavitele až po hudební skladatele). A i já už zde – bohužel – najdu také náhrobky svých spolužáků.

Městský hřbitov je „dvojpodlažní“. Přední – a dolní – část vyniká převážně okázalými hrobkami a uměleckou výzdobou, ta zadní - a horní - část je převážně velmi příjemným parčíkem, ve kterém je nenásilně umístěn například památník obětem I. světové války nebo urnový Háj. A tady jsem se také setkal s – již zmíněným – funerálním humorem. A je jedno, jestli to byla cigaretka na poslední cestu nebo na hrobě volně pohozená "svatební košile" ...

Jen pár stovek metrů odsud se nachází šumperský židovský hřbitov. Je novodobý, starý stejně jako místní Radnice, pochází tedy z roku 1911 (i když kolaudován byl snad již koncem roku 1910). Jeho dnešní podoba pochází ale až z roku 1932, kdy byl rekonstruován podle návrhu stavitele Topitsche. Vstupuje se do něj „bránou“ se secesní obřádní síní a veřejnosti je běžně nepřístupný. Zdejší správce je ale můj dlouhodobý známý, takže nebyl problém nahlédnout. Je přitom zajímavé, že šumperský hřbitov je všeobecně památkou takřka neznámou a mnoho místních se za jeho bránu nikdy nepodívalo a možná ani nepodívá. A asi bych jim to ani moc nevyčítal …

Vzhledem k tomu, že se jedná o hřbitov „nový“, najdete zde převážně pomníky, které se výrazně neliší od klasických hřbitovů měst, kde převládalo německy mluvící obyvatelstvo. Zaplněna je přitom pouze necelá třetina z původně plánovaných 200 míst a celkový počet náhrobků je – tuším - jen 34. Rychlý konec hřbitova i celé židovské komunity v Šumperku přivodil začátek II. světové války, přitom poslední zdejší Židé zahynuli v koncentračních táborech až v roce 1942. A přesto, že se jedná o židovský hřbitov atypický (např. na Slovensku jsem ale s podobnými již setkal), nacházející se na neatraktivním místě, jeho návštěvu mohu doporučit. Vyslověně příjemné relaxační místo ani genia loci zde však nehledejte.

Čeká mě cesta zpět. Na opačném konci města se totiž nachází temenický hřbitov, tedy hřbitov obce, která se stala součástí Šumperka až v roce 1950. Přitom je pravdou, že tento hřbitov se rozkládá blíže mnohých šumperských kostelů, než je vzdálenost například ke kapli v Horní Temenici. A také je pravdou, že tento hřbitov, ležící nedaleko „legendy všech legend“, tedy šumperské Skalky, mám nejraději. Není zdaleka tak výstavný jako jeho šumperský kolega, ale působí o to klidněji a v současné době i velmi úpravně. Navíc jsem se na nedaleké sídliště Sever III nastěhoval ve svých 13 letech, takže jsem zde rozjímal nejčastěji. A že těch produmaných večerů a vykouřených cigaret bylo nespočetně.

Temenický hřbitov byl založen roku 1886 a rozšířen byl v roce 1934. Uvádí se, že do počátku 21. století zde bylo pohřbeno téměř deset tisíc obyvatel Šumperka a Temenice. I zde najdete hroby s nápisy českými i německými, i tady se nachází několik „luxusních“ hrobek a středový kříž z konce 19. století. Příznivce hororů a sběru bobříků odvahy možná potěší občasná přítomnost nějakého toho propadlého hrobu a díky tomu, že se „změnila doba“, tak Vás dnes při večerním rozjímání již nebudou rušit ani světla skleníků ani zvuky a „vůně“ roztomilých prasátek ...