Šumperk – Loučná nad Desnou, přes Žárovou, kolem Ucháče

Na státní svátek se nám (na severní Moravě) celkem vyčasilo. I to je samozřejmě důvod, věnovat se nějaké aktivitě, nejlépe v přírodě. Už i kvůli faktu, že letošní valná část října byla taková nic moc, vlastně až na vyjímky skoro pořád nějaký déšť, mlha, na horách i sníh, tedy žádné babí léto.

Dny se už rapidně zkracují, tak se poohlédnu po něčem bližším. Samozřejmě okolí města už příliš k objevování není, nicméně jsou tu místa, kam jezdí člověk rád, nebo kde dlouho nebyl, či je absolvoval jinak.

Čistě teoreticky bych mohl vyrazit hned někam lesními cestami, ale to bych se zas tak daleko nedostal, takže první kilometry vedou pohodlně směrem na Vikýřovice a Rapotín, u nádraží je už nový asfalt poblíž prozatím rozkopaného autobusáku, ale i letmý pohled naznačuje, že by se mohlo do konce roku zprovoznit. Z Rapotínské (souběh silnic I./11+44) odbočím do Vikýřovic, kolem bývalé STS (Pro neznalé Strojní traktorová stanice), pokračují uličky U Splavu (kolem Skanzenmuzea), u dalšího průmyslově-zemědělského areálu se nenápadně přidá silniční cykloznačení 6114 a 6187. To objíždí bývalý plemenný výzkumák, uličkou Polní, Vodní (s doprovodem Rejchartického potoka), a Družstevní k rapotínskému kostelu. Na něm se pracuje, přesněji lešenáři sundávají lešení. Kostel dostává novou fasádu, první přišla na řadu věž, teď se dělala východní strana, zbývá průčelí a západní strana. Pak se svatostánek zbaví nevzhledného břizolitu.

Značené cyklotrasy teoreticky projíždí směrem k petrovskému nádraží, ale tam se opravuje most, tak za kostele stále rovně, přes silnici 11 a do rapotísnké části poblíž bývalých skláren. Tady před časem vznikly nové chodníky – cyklostezky. Ty obvykle vynechávám (na silničním kole), teď jedu na horském, tak mě dlažba zas tak nevadí, ona ta cyklostezka beztak mizí v uličce Za Humny, kde se připojuje zpět silniční značení. Alejová cesta je už s poněkud obstarožním povrchem (jinak bych doporučil o něco severněji položenou uličku U Koupaliště, oběma se dá dojet k Losince a podle říčky k zámeckému parku. Normálně by byly asi zámek ještě otevřený, ale letos je všechno jinak, takže i zámecký park je skoro prázdný, kromě kachen na rybníčku.

Teď už pomalu začnou kopce. Silnička s pojmenování Žárovská projíždí kolem areálu chaty Brněnka (bývalý dětský domov) s minipivovárkem. Jak známo, skoro vše musí být zavřené, výdajové okénko může. Tak podpořím kšeft čokoládou a limonádou do kapsy. Podle jakéhosi nařízení si tu limonádu ani nemůžu dát na místě (kde široko daleko není živáčka), ale po cestě se bude hodit.

Za Račinkou se silnička zvedá stále jen mírně, větší sklon je až tak za odbočkou zelené terénní trasy do údolí pod Pekařovem. Tady je ale stále silniční značení 6114 (to vede na Kladské sedlo).

Hřbitov kolem žárovského dřevěného kostela sv. Martina je už celkem bohatě vyzdoben, před blížícími se Dušičkami. V Žárové se už silnička celkem pěkně zvedá, takže používám tu škálu hodně lehkých převodů. Ta nejvrchnější část Žárové by se správně měla jmenovat Horní Bohdíkov, ale kromě turistického rozcestníku se to nijak nerozlišuje a silniční označení pouze Žárovou ukončuje. Cesta tu přejíždí na druhou stranu kopců, které oddělují údolí Desné na východě a Branné na západě. Navíc je tu taková takřka rovný, nebo mírně zvlněný úsek, lemovaný jen občasnou skupinou stromů, pod silnicí většinou louky a pole, takže je tu krásný výhled. Ten patří hlavně pásmu Králického Sněžníku, je ale vidět i dál k Rychlebským horám (sjezdovka prozradí Paprsek).

Po nějakém půldruhém kilometru následuje odbočka k Pekařovu. Tady se už zase musí počítat s větším stoupáním, zejména na horní část ke Studenci.

Z okolí vlastně už bývalé sjezdovky jsou ovšem nezapomenutelné výhledy na velkou část Hrubého Jeseníku, což si nemůžu nechat ujít. Byl jsem tu už mnohokrát, ale nikdy mě to neomrzelo. Pekařovem prochází zelená terénní cyklotrasa 6196, ta vlastně končí v rozcestí pod Ucháčem s křižovatkou jiné terénní cyklotrasy, červené 6155 (Pekařovská cesta). Tu hodlám použít dále, ne tu pohodlnější asfaltku za serpentinou, ale část směrem rovně (k na severovýchod). Ta je šotolinová, přesněji štěrkovaná. Naštěstí povrch není příliš rozbitý a ani nijak zvlášť rozbahněný, den před tím sice sprchlo, ale ne mnoho a týden před tím byl naštěstí sušší. Tento úsek ještě stále znám, párkrát jsem tu i maloval značky, ale vždy vlastně obráceně od Bukovic a pěšky.

Lesní cesta se vlastně nějakou dobu stále zvedá, naštěstí snesitelně zhruba k táhlé zatáčce, nad kterou jsem kdysi objevil celkem rozlehlý skalní útvar. To bylo asi před devíti léty. Od té doby ale značně vzrostl okolní porost, takže z cesty už skála vidět není. Nicméně po cestě přibyly občasné mýtiny, což umožňuje výhled na protější svahy kolem Dlouhých strání i na část Velké hřebenovky.

Za zmíněnou skalkou cesta klesá nad Bukovice, když jsem tu šel posledně, byly kolem cesty nějaké výtyčky, tak jsem odhadl, že tu budou lesáci spravovat cestu. Od horního konce Bukovic je skutečně kus nové asfaltky, který sleduje modrou pěší TZ, ta se k červené značce (i té mé) připojuje v rozcestí Pod Jelení skalkou, kde končí i sjezd, a znovu nahoru. Asfaltka sice končí v ostré serpentině, ale naštěstí povrch lesní cesty je tvořen jemným štěrkem a tak i když se brzy za serpentinou začne stoupání zvyšovat, jede se tu dobře. Zhruba ten nejprudší úsek, něco přes kilometr je stále provázen pěší značkou modré barvy, ta se odpojuje pod sedélkem mezi Ucháčem a Jelení skalkou, lesní cesta pokračuje zhruba na jihozápad pod hlavním vrcholem Ucháče.

Zhruba v místech jižně od vrcholu hory je poměrně velká mýtina a i díky slušné nadmořské výšce kolem 900 m je tu už velmi pěkný rozhled, samozřejmě omezený na severovýchod nebo východ či jih (ten je ale zastřen oparem).

Tato lesní cesta vlastně obtáčí celý Ucháč a otáčí se na sever až severovýchod. V nejvyšším místě překonává výšku 950 m, tam jsem nakonec už jednou dojel, když jsem chtěl vystoupit až na vrchol tisícimetrové hory.

Protože pohled na západ naznačoval příchod nějakých mraků, tak Tři kameny vynechám a pokračuji rovnou sjezdem na Přemyslovské sedlo a dál dolů po silnici do Loučné. Protože k východišti jsem použil normální cesty (sice většinou vedlejší), myslím že tady popis můžu ukončit.