Tajuplná Basilicata a pálivá Kalábrie I. (přes hory a doly ke gigantickému Kristovi i městům Praia a Mare a Maratea)

Najít dnes v Evropě nějakou atraktivní lokalitu, které se turisté vyhýbají jako onen chlupatý rohatec dvěma spojeným trámům, je úkolem takřka nadlidským a tedy téměř nemožným. A přesto taková místa existují. Dokonce i v zemi, která bývala dlouhá staletí vrcholem civilizačního vývoje lidstva, a v oblastech, které upoutaly i tvůrce prestižního seznamu UNESCO.

Jak se vyjádřila jedna nejmenovaná fundovaná osoba – „tento kraj je natolik chudý, že sem nejezdí ani autobusy s německými důchodci ani Asiaté“. Pro samotný region a jeho obyvatele jistě zpráva nedobrá, pro běžného turistu však záležitost vysoce potěšující. Pokud vám tedy nevadí minimum služeb, jistý život v přímořských letoviscích pouze o prázdninách a „velehory“, které se kousek od mořské hladiny pompézně tyčí až do výšky přesahující běžně 600 metrů, někdy však i kilometr.

Odměnou vám – kromě koupání na téměř prázdných plážích - naopak bude fakt, že se můžete hodiny toulat úzkými kamennými uličkami nádherného historického městečka a na spočítání lidí, které za tu dobu potkáte, postačí bohatě prsty na rukou (a někdy by to dokonce zvládl i jednoruký pirát). Ano, takový dokáže být „nárt italské boty“ …

Všechno vlastně začalo tím, že jsem si na podzim roku 2022 koupil Země světa, které byly věnovány právě Basilicatě a Kalábrii. Tím jsem si připomněl svůj velmi kladný vztah k Itálii, staré resty a touhu projít se minimálně po staré části Matery. O pár měsíců později už jsme měli zájezd objednaný a já až později zjistil jistou chybičku – v domnění, že pořizujeme zájezd poznávací, jsme si zakoupili zájezd pobytový s výlety. Ve finále to ale ani tolik nevadilo a i tu nekonečnou cestu jsme přežili bez ztráty kytičky …

Sobotní (8.7.) odjezdy (ze Šumperka ranním vlakem i z Prahy dopoledním autobusem) proběhly v klidu a pohodě, takže před námi bylo více než 1.700 km cesty. Pokochali jsme se pohledy na Alpy i strážní hrady a většinu velkých měst jsme jen lehce lízli nebo v méně či více uctivé vzdálenosti míjeli (postupně mj. Regensburg, Mnichov, Innsbruck, Bolzano, Verona, Řím a Neapol). V nedělních (9,7) ranních hodinách jsme dorazili do městečka Praia a Mare.

Tady proběhla první poznávací (velmi krátká) a koupací (zbytečně dlouhá) část, protože řidiči i autobus potřebovali oddych a na hotelu nás také ještě nechtěli. Hned na úvod jsme se ale vydali k jeskynnímu komplexu nad městem, který údajně před miliony lety vytvořily mořské vlny. Uvnitř jeskyní byla vybudována mariánská svatyně La Madonna della Grotta, která je dodnes využívána k církevním obřadům. Jeskyně se nachází asi 90 metrů nad hladinou Tyrhénského moře a jako úkryt sochy Panny Marie prý slouží již od roku 1326. Současná podoba „kostela“ však pochází až z roku 1987.

Jinak je Praia v podstatě zcela moderní záležitostí a my hned zde pochopili onen bludný kruh, který z Basilicaty dělá snad nejchudší oblast celé Itálie. Všude je téměř celý den zavřeno, protože sem nikdo nejezdí – ale kdo by sem jezdil, když je téměř pořád všude zavřeno. Někteří účastníci zájezdu se navíc hned přesvědčili o tom, že tady může být problém i s obsazením výletního člunu na „pár metrů“ vzdálený ostrov Dino. Ten nabízí několik azurových jeskyní „á la Capri“ a měl se svého času stát obrovským turistickým šlágrem. Bohužel však nebyly peníze a vlastně ani zájem …

Jinak tady toho až tak moc k vidění není. A k místnímu hradu Castello di Fiuzzi, jehož historie se začala psát již na přelomu 12. a 13. století, se ani nám v tom vedru prostě nahoru šplhat nechtělo. Stejně je tam prý také pořád zavřeno (i když některé informační prameny tvrdí, že se zde nachází něco jako hotel). Na černočerném pobřeží se nacházející věž Torre di Fiuzzi jsme si – alespoň exteriérově - ovšem uniknout nenechali. Soustava takových strážních věží byla postavena na přelomu 15. a 16. století na obranu před osmanskými nájezdy.

Pondělí (10.7.) bylo prvním dnem, kdy autobus jezdil bez kufrů. Nejprve nás čekal výjezd za synem božím a s ním i první problém. Na silnici spadla skála, takže se posledních 10 km naší cesty změnilo v 38. Trasa to sice byla delší, ale o to horší cesta. Brzy jsme ani nechápali, jak se naši řidiči s tím dlouhým monstrem vejdou na uzounkou horskou silničku s množstvím „vraceček“. Jízda autobusem se tak vlastně stávala bonusovým adrenalinovým zážitkem. Fascinovaly mě také zdejší kruhové objezdy, které mnohdy vypadaly spíše jako pneumatika menšího auta hozená doprostřed silnice.

Nakonec jsme vyjeli až pod vrchol hory sv. Blažeje (Monte Biaggio), na kterém se od roku 1965 tyčí 21,2 m vysoká socha Krista Vykupitele (podle jiných zdrojů Spasitele; na rozpětí rukou 19 m panuje shoda) vytvořená z carrarského mramoru. Jedná se o jeden z největších monumentů svého druhu v Evropě (bronzová medaile), jehož autorem je florentský sochař Bruno Innocenti. Od Kristových nohou se nabízí krásný panoramatický výhled na pobřeží Basilicaty.

Někteří vyjeli až nahoru mikrobusem, my jsme se tam vydali po svých. Bylo to správné rozhodnutí, protože jsme si díky tomu prošli pozůstatky původní Maratey. Kromě sochy nás na vrcholu hory čekala také bazilika sv. Blažeje, která je hlavním kostelem současného města Maratea. Historie tohoto svatostánku se snad začala psát již někdy mezi 6. a 8. stoletím, ale jeho současná podoba pochází z poloviny 18. století.

Následoval prudký sjezd (na kole by to musel být celkem adrenalin) a poté návštěva středověkého městečka Maratea, které bývá přezdíváno „město 44 kostelů“. Toto pětitisícové městečko je jediným městem v Basilicatě, které se nachází přímo na břehu Tyrhénského moře. Turisticky mnohem zajímavější je však ta horní „podskalní“ část, která snad každého okouzlí malebným centrem s malými náměstíčky, úzkými klikatými uličkami nebo předradniční fontánkou Fontana della Sirena.

Bohužel už pomalu začínala siesta (někdy máte pocit, že tady trvá celý den), takže jsme si užili v podstatě jen exteriérů. Naštěstí tady nějaký moudrý člověk pochopil, že náš autobus má jistou kupní sílu, a tak nechal svůj rodinný obchod (pohybovaly se zde tři generace mužů a slovo papa bylo dost časté) otevřený. Osobně si myslím, že tolik piva, vína, minerálek, marmelád a různých pochutin ještě nikdy předtím neprodal.

Celkově se musím přiznat, že jsem od Maratey čekal přece jen o něco (o dost) více. Ono město 44 kostelů (4 z nich jsme poznali i interiérově) mě ve finále zaujalo podstatně méně než jeho vrcholová, stará a zřícená část, zvaná Vecchia (a také Castello, tedy hrad – a kdo zná můj vztah k hradním zříceninám, jistě chápe). Kdybychom však dostali více času, zůstal otevřený horní mariánský kostel s evidentními prvky gotiky a byla možnost se alespoň chvíli potoulat nejbližším okolím, asi bych mluvil jinak (i když to krátké toulání uličkami města mělo také hodně do sebe). Takto jsem se musel smířit s tím, že už nás ten den čeká jen horké slunce, hotelový bazén a klidná mořská hladina.

V této chvíli končí první část cestopisu z nártu italské boty. A musím přiznat, že ani v jeho pokračováních toho o místní kuchyni, plážích a průzračné mořské vodě moc neprozradím (pro zvídavé mohu snad jen zmínit, že si nepamatuji žádný kousek Itálie, kde by bylo tak málo potetovaných a v jednom kuse pokuřujících domorodců – na druhou stranu jsme zde snad neviděli Itala u piva). Jsem prostě spíše na to poznávání …

(psáno v létě roku 2023)