Maratea, město hor, skal, pláží a kostelů
Jihoitalskému městu Maratea se říká různě. Například Perla Tyrhenského moře nebo Město 44 kostelů. Záleží přitom na úhlu pohledu a zájmovému zaměření každého pozorovatele. Pro někoho je totiž pětitisícová Maratea klasické (pod)horské městečko, pro jiné krásné přímořské letovisko. Je také rájem milovníků skal i pozoruhodným souborem – převážně sakrálních – památek. A pro mnohé jistě jen „ta dědina pod obří sochou Krista“. V každém případě ale tady skutečně platí „Vítejte v Basilicatě“. A to se vším všudy …
Maratea tedy leží v regionu Basilicata (provincie Potenza), kde je jediným městem na pobřeží Tyrhenského moře. Říká se, že turisté sem přijíždějí zejména kvůli 22 metrů vysoké soše Spasitele na vrcholu San Biagio (v roce 1965 ji z bílého mramoru vytvořil florentský sochař Bruno Innocenti), nádherným přírodním scenériím, historii, kultuře a čarokrásnému pobřeží s příjemnými plážemi obklopenými piniemi a duby. Přesto, že se jedná o menší městečko, zabírá plochu téměř 68 km2 a patří k němu přibližně 32 km skalnatého pobřeží s majestátními horami a strmými útesy, přístav pro 200 lodí i šestice strážních věží z 16. až 17. století. A těch kostelů, kostelíků a svatyní v různých historických stylech přímo ve městě sice asi není 44, ale pár desítek by se jich tady jistě najít dalo …
Maratea je součástí zálivu Policastro a její romantické historické centrum má skutečně kouzelnou atmosféru. Na pobřeží se střídají strmé skály spadající přímo do moře s půvabnými písčitými plážemi. V nejbližším okolí jsou po kopcích rozesety jeskyně (je jich celkem 132 a nejznámější je přímořská Grotta di Marina), skalní převisy, středověké kláštery, hradní zříceniny, strážní věže a kostelíky. I díky tomu je Maratea turisticky nejoblíbenějším městem „zapomenutého“ regionu Basilicata, které v posledních 25 letech ročně navštíví v průměru něco přes 200 tisíc turistů. O prázdninách se zde navíc konají velmi oblíbené tradiční trhy.
Dnešní Maratea byla osídlena již v období středního paleolitu. Na přelomu 15. a 14. století př. n. l. zde vznikla obchodní osada, kterou ve 2. století před Kristem Římané připojili k Lucanii. Po rozpadu Západořímské říše se v 7. století tato oblast dostala pod kontrolu Saracénů. Později zde vzniklo opevněné město s hradem na vrcholu San Biagio. Roku 732 sem byly převezeny ostatky sv. Blažeje, které následně uložili v kostele na vrcholu hory. V roce 1077 město dobyli Normané, aby vzápětí vznikla čtvrť Borgo, tedy současné městské centrum. V období 13. až 15. století tady střídavě vládli Anjouovci a Aragonci. Poté byla Maratea součástí Neapolského království a Království obou Sicílií, které na počátku 19. století krátce vystřídali Bourboni. V roce 1531 se Maratea stala městem a tento titul jí pak byl navrácen teprve v roce 1990. Od roku 1861 je toto město součástí sjednocené Itálie a od roku 2015 i kandidátem na zápis mezi památky na seznamu UNESCO.
Mezi nejvýznamnější památky kandidáta na nejkrásnější obec Itálie patří bazilika sv. Blažeje ve vrcholové čtvrti Castello, kostel Santa Maria Maggiore v historické čtvrti Borgo nebo – nepříliš zajímavý - kostelík San Vito, který pochází ze 16. století a je nejstarší zdejší památkou dochovanou v původní podobě.
Na závěr ještě pár zajímavostí a kuriozitek.
Většinu území Maratey tvoří hory a kopce, zatímco rovinatá je jen malá část u ústí řeky Noce a hranic s Kalábrií. Území obce se tak nachází v nadmořské výšce mezi 0 (moře) a 1.505 (vrchol Monte Coccovello) metry. Geologicky se jedná zejména o dolomitické vápence a slepence. Neobvyklý je také fakt, že Maratea byla již před I. světovou válkou známým přímořským letoviskem, a přitom sem elektřinu zavedli teprve v roce 1921. Za pozornost stojí pláž (a nejsevernější osada Maratey) Acquafredda, jejíž název napovídá, že zde je voda podstatně studenější než všude okolo.
Maratea je v podstatě dvojměstím, jehož dvě jádra se nacházejí na vrcholu a úbočí hory sv. Blažeje. Horní část – neboli Stará Maratea - je starobylé město nazývané Hrad (Castello), protože bylo obehnáno hradbami s baštami (toto – až do počátku 19. století - nedobytné město se stopami římského osídlení už je dnes „pouhou“ zříceninou). Dolní historické centrum se nazývá Borgo a žádné zvláštní opevnění ho nikdy nechránilo. Poloha je sice pro „neviditelnost“ města od moře zvolna dobře, ale díky okolním kopcům sem v prosinci a lednu nikdy nezasvítí slunce. Zajímavostí Hradu byly úmyslně menší místnosti (úspora místa i tepla) a fakt, že každý dům měl svou pec na chleba a cisternu na zachytávání dešťové vody.
Součástí Maratey je také devět dalších vesniček, z nichž šest leží na pobřeží.