Tajuplná Basilicata a pálivá Kalábrie III. (stará Scalea, normanský hrad, slaná voda a přes hory i doly zase zpět domů)

poslední pohled na ostrov Dino • Fotografie (41) • Foto: markyz63

V našem putování došlo na část, kterou jsme původně považovali za naprosto zbytečnou ztrátu času a nakonec se – minimálně svým způsobem – jednalo o nejromantičtější a nejpohodovější část jihoitalského týdne i jeden z vrcholů celého zájezdu. Navíc vrchol okořeněný dobrou pizzou a poznáním pozoruhodných staveb všeho druhu pocházejících z období minimálně patnácti století … i když jejich interiérová část nám, bohužel, většinou zůstala utajena.

Musím však doznat, že snad nejpříjemnější záležitostí bylo zjištění, že jsme za dvouhodinové toulání historií potkali kromě účastníků našeho zájezdu snad jen čtyři místní obyvatele, asi deset koček a jednoho psa. Jedinou vadou na kráse Scaley tak byl fakt, že ve zdejším supermarketu stálo 0,66 l Peroni v teplém stavu 1,29 euro, ale za chlazené chtěli ti vydřiduši hned 2,50. Pro jistotu jsme ale tento stav ověřili hned několikrát …

Oficiálním programem tohoto úseku zájezdu (čtvrtek 13.7.) byl sice celodenní odpočinek a koupání na Cedrátové riviéře Tyrhénského moře, ale naše představy se od něj diametrálně lišily. Měli jsme totiž neodbytný pocit, že by bylo škoda nezkusit alespoň nahlédnout na vše, co zde stojí za vidění. A ono toho v tomto jedenáctitisícovém přímořském letovisku, známém svého času jako „město čtyř brán", opravdu nebylo málo.

Po krátké obchůzce neprostupně uzavřeného kostela sv. Mikuláše (dominanta nejspodnější části starého města byla založena již v 8. století, hlavními klenoty jsou románská krypta a gotická hrobka admirála Romana) jsme se vydali vzhůru (tedy po krátkém zdržení mého doprovodného tříčlenného fraucimoru v prodejně se všemi těmi marmeládami, ochucenými těstovinami, cedrátovými oleji apod.). Původně jsem chtěl jen nekoordinovaně stoupat k vrcholu starého města a spoléhat se na intuici. Po objevu docela kvalitního a logického místního značení jsem náš osud vložil do rukou domorodců. Ve finále jsme viděli téměř vše. co jsme vidět chtěli a měli. Nejvíce mrzelo, že jsme se nedostali do zmíněného svatomikulášského kostela a do objektu, kde se mají nacházet byzantské fresky z období někdy mezi 5. a 8. stoletím.

Naše cesta vzhůru do historie v podstatě začala až u největšího rodového paláce ve městě, tedy u středověkého Palazzo Spinelli z 13. století. A potom už nás čekaly hlavně obloukové průchody, malá náměstíčka, množství schodů a velmi úzké uličky zvané vanelle. Nechyběla ani okrouhlá strážní věž Cimalonga, která ve své historii sloužila mj. jako ochrana městské brány nebo věznice a dnes je v ní malé archeologické muzeum. A také nádherná panoramata, která vyvrcholila dosažením areálu někdejšího normanského hradu. Zespodu to totiž sice vypadá, že vrcholem staré Scaley je kostelní věž, ale ještě nad ní se nenápadně skrývá relativně nevelká, ale půvabná (jiná snad vlastně ani existovat nemůže, že ano) hradní zřícenina. Podle slov dalších účastníků zájezdu toto přirozené vyhlídkové místo nadchlo úplně všechny …

Cesta dolů pak zřejmě byla ještě atraktivnější než stoupání vzhůru a bolestnou ránu v srdci nám zasadily až ty nepřístupné byzantské fresky. Zvonili jsme sice na rodinu, která nám měla prostory někdejšího kostelíka sv. Mikuláše Řeckého zpřístupnit, ale ta dovedně předstírala hluchotu či nepřítomnost (později nám domorodci prozradili, že se na ně nedozvoní téměř nikdo a nikdy). Náladu nám alespoň trochu zvedli dva italští zedníci, kteří budovali jakousi dostavbu domu. Hotovou měli jedinou část – v podlaze ukotvená futra a v nich osazené dveře.

Zdejší mariánský kostel nás sice nijak neuchvátil, ale různé průchody s kapličkami, portály a opevňovací vížky rozhodně ano. Fotoaparáty a mobily se činily jako staří stachanovci ... a i tak jsme za chvíli byli zase u dolního – bohužel stále zavřeného – sv. Mikuláše. Tady se pak naše skupina na nějaký čas rozdělila.

Po posílení pizzou a pivem jsme pokračovali v poznávání památek tohoto města. Přesněji řečeno jsme vyrazili k mořskému pobřeží, kde se nachází jeden ze symbolů Scaley, strážní věž Talao z poloviny 16. století. Tehdy byla součástí obranného systému, který budoval císař Karel V. Habsburský k obraně pobřeží před nájezdy Osmanů a pirátů. Stavba pak byla vážně poškozena spojeneckými vojsky během II. světové války. Měli jsme to – za dobrovolné vstupné - i s průvodcem a českým výkladem přes mobil, takže super.

Tím byla historická exkurze ukončena a oddali jsme se věcem zcela povrchním, téměř až nechutně komerčním a konzumním. Tím myslím pláž, moře, debatu u piva a opakovanou návštěvu obchodu za účelem nákupu drobností. Závěrečnou třešničkou na dortu a krásným bonusem dne se stala návštěva moderního kostela sv. Josefa. Tato kopulová hexagonální stavba u fotbalového stadionu vznikla v letech 1977 až 1978 a nás potěšila natolik, že jsme zde do pokladniček naházeli zbývající drobáky, takže jsme rozsvítili snad třetinu elektrických svíček v kostele.

No a pak už byl skutečně konec a jelo se domů. Lehce opožděně, takže od první chvíle bylo jasné, že do té 14. hodiny, kterou nám slíbila CK i průvodkyně, to prostě do Prahy stihnout nemůžeme. Brzy jsme raději zrušil izaplacené lístky na vlak a jen vyčkávali další vývoj. Nejprve to vypadalo na 16. hodinu, pak na 17. a nakonec jsme byli rádi, že jsme dojeli těsně před 17,30 hod. a stihli vlak ČD v 18,15 hod. Vzhledem k tomu, že všechny Regiojety byly vyprodány a hromada spojů se zrušila, byla to pro nás v podstatě předposlední možná varianta. Příjezd do Prahy v pátek odpoledne prostě není nejlepší nápad … a to jsme ještě měli štěstí na průjezdnost v okolí Mnichova. Stačila však jedna kolona kvůli havárii na německé dálnici, jedna před Prahou a horší dopravní situace v Regensburgu.

V každém případě to byl skvělý zájezd a Basilicata je prostě nádherná. Takže před závěrem už snad jen jednu perličku. Náš pobyt v jižní Itálii doprovázely teploty mezi 31 a 37 celsiovými stupni. Když jsme měli v pátek (14.7.) ráno pauzu v Brennerském průsmyku, čekalo nás zde velmi příjemných 13 Celsiů. Týden po našem návratu už teploty v jižní Itálii překročily čtyřicítku a stále stoupaly vzhůru …

Co dodat na úplný závěr? Přívlastek tajuplná je zapůjčen z názvu zájezdu, slůvko pálivá pak připomíná kalábrijský symbol, tedy všudypřítomné věnce ostrých červených papriček. I když slunce tady chvílemi pálilo skoro stejně jako zdejší slavný „mls“ zvaný nduja. A ten si prý kupují jen ti nejotrlejší …

A abych prozradil alespoň něco málo o zdejší gastronomii, tak se musím přiznat, že grilované olihně s jakýmisi řasami jsme jedli poprvé v životě (byly vynikající a vůbec jsme moc nechápali, že si tady mohlo pár lidí stěžovat na stravování) a italskému červenému se moc odolávat nedá. Samozřejmě jsme koštovali jen a pouze z regionálních výrobků …

(psáno v létě roku 2023)

Poslední aktualizace: 7.7.2024

Tajuplná Basilicata a pálivá Kalábrie III. (stará Scalea, normanský hrad, slaná voda a přes hory i doly zase zpět domů) na mapě