Troják - Sochová - Tesák (2003)

Cestopisy

Na rozcestí pod Sochovou • Fotografie (7) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (7 fotografií)

U jeskyně na Smrduté

Na Tesáku

Vstoupit do fotogalerie (7 fotografií)

Ráno sedáme do autobusu ještě za docela hezkého počasí. V průběhu cesty se ale rychle zatahuje a jen co vystoupíme u hostince na Trojáku, dává se do deště. Naštěstí je to jenom přeháňka.
Od rozcestníku jdeme po zelené značce. Ta vede po hřebeni a za hezkého počasí by nám nabídla nádherné výhledy na Vsetínské vrchy, Javorníky a dokonce i Beskydy. My dnes ale nemáme to štěstí a před další prudkou přeháňkou se schováváme na verandě jedné chaty, kterých je tu okolo po lukách a okrajích lesa rozeseto více než dost. Zároveň posvačíme, déšť ustává a tak zase dál.

Z travnatého vrcholku Marušky ( 664 m) scházíme lesem po hřebeni na - o něco nižší - Bludný. Protože se počasí nelepší, ukončujeme tímto naši hřebenovou tůru - původně jsme plánovali dojít až do Valmezu.

Takže z Bludného zešup dolů lesem pom klikaté lesní cestě až úplně do údolí. Stojí tu chatky nějakého tábora pro děti a narážíme na asfaltovou silnici. Zase se dává do deště a tak silničkou přes osadu Košovy, která je součástí jedné z nejrozsáhlejších obcí v Hostýnkách - Rajnochovic, pořád nahoru údolím a narážíme tu na novotou svítící restauraci " U Ježka". Je otevřeno, je to tu hezké a kafíčko a hodnka v suchu nám zvedají náladu. (Mně navíc ještě pohled na hezkou šenkýřku.)

Jdeme dál. Venku je po dešti a prudké slunce se opírá do deštěm nasáklé krajiny a snaží se ji co nejrychleji vysušit.
Kolem dalšího dětského tábora a rekreačního střediska stoupáme serpentinemi lesní cesty na hřeben na Ožiňák a pak na rozcestí pod Sochovou. Stojí tu nové turistické odpočívadlo a za ním leží v lese volně pohozená lidská kostra! (Naštěstí jen umělá.)

Průsekem a dobře vyšlapaným chodníkem stoupáme k vrcholu Sochové. Cestou vidíme stopy po bývalém červeném turistickém značení, které nyní do Rajnochovic vede po úbočí hory.

Opět se zatahuje a zdálky se ozývá rachot hromu a moje černovlasá (před přebarvením byla blondýnkou, ale je to stále jedna a ta samá) Jana, tak ta má strach z bouřky a zůstává mne čekat u prvních Skalek.

Já běžím s foťákem i bleskem až na vrchol, ale už zbytečně: začíná bouřka a tak se jen polaskám pohledem na jednu skalku a skalisko, na jehož vrchol se dostanete vytesanými schody a které je se svými 9 m nejvyšším skalním útvarem na Sochové a pádím dolů za Janou...

Pod roztaženým dešníkem se urychleně přesunujeme pod střechu odpočívadla na rozcestí a čekáme , až se bouřka přežene. Za půl hodinky je po všem a na nebe zase leze Oskar. Ještě si fotím toho umělého kostlivce a po červené značce se mírným stoupáním po hřebeni přiblížíme až na dosah k Tesáku.

Pak vpravo do sedla na lesní asfaltku a po ní pokračujeme z rozcestí po úbočí Čerňavy ke Smrduté a její jeskyni, kterou mám dneska v plánu prozkoumat. Opět se dává do deště a to tak, že dost!
Jdeme opět schováni pod deštníkem - naštěstí jsou to jen 2 km, a po pravici míjíme několik nefotogenických skalních seskupení.

Konečně u jeskyně. Přestalo pršet a tak se převlékám do starých pyžamových gatí, beru do ruky baterku a lezu do nízkého otvoru sluje.Vypadá jak ústí nějakého dolu, chodba je nízká a úzká a kroutí se, pak mi baterka začíná podezřele blikat. Dostávám se ještě k místu, kde se chodba větví - balvan odděluje dvě pokračování nad sebou, které je to pravé ale už dneska nezjistím, protože baterka mi odchází definitivně do věčných lovišť!

A tak to nasr ... pardon - naštvaný vzdávám a lezu po čtyřech a po hmatu na denní světlo ven. Moc mne to mrzí : jeskyně má mít délku 56 m, mohl to být hezký a vzrušující zážitek.

Nahoře u Jany stojí dva turisté z Čech: asi 60- letý muž a o 30 let mladší krasavice (dcera ani manželka to není ) a ptají se na cestu na Hostýn. No ti si teda pěkně zašli - Hostýn je na opačné straně - ale když tomu velí ta kočka, tak se není čemu divit, že?

Protože už je docela hezky, ukecávám ještě Janu, abychom šli zpět přes vrchol Čerňavy, když to odsud máme jen kousek. Cesta, pravda, vede trochu do kopce a sestup z vrcholu vede taky podivným chodníkem: eroze tu vytvořila přírodní dráhu pro boby. V

Vlastní vrchol hory Čerňavy (844 m) s lavičkami, balvany a památníkem na mne ale působí nevýslovně magickým dojmem, musím se přiznat, že jsem si toto místo nesmírně oblíbil.
A opět mám důvod k návratu: na rozcestí jsem nechal Janu, aby se před cestou do civilizace v klidu zkrášlila a já si podle tipu od Zlínských horolezců odběhl pěšinou do lesa a pak hledám skály a ony tam jsou a svým plotnovitým uskupením trochu připomínají Pulčínské skály a jsou tu taky tábořiště a chata Orlí hnízdo a WC s výhledem a jednotlivá místa jsou obehnána zídkami a přístupna po schůdcích i se zábradlím a je to tu SUPER!

(Foťák mám samozřejmě schovaný v batohu u Jany!)

No co se dá dělat - tož zas někdy příště. K horské chatě na Tesáku je to po silničce už jenom kousek. Pár fotek před vchodem a než nám jede autobus, tak si jdeme dovnitř vypít kofolu a pomlsat pár tatranek.