Z Lidečka přes hory a doly na Valašskosenicko

Blíží se konec února, ale letošní vývoj počasí jde, potvora, jaksi "popředu." Předbíhá se jako nástěnné hodiny, koupené na trhu a to, co vidíme okolo nás, tak to už je přece pravé a nefalšované jaro! K tomu dostatek sluníčka, modrých dálek hlas převelice vábí nás... a tož nezbývá, než jejich přání vyhovět a nahlásit si na zítřek dovolenou. A obout si boty a pak někam dlouho jít... Kam? Při mé "zimní" a potom pro změnu "jarní" předsilvestrovské cestě na Pulčiny jsem se cestou zálibně díval na vrchol Stráže, jednoho z portýrů do vstupu valašského skalního království. A napadlo mne prodloužit si tuto cestu přes Pulčínsko tak, abych se tentokrát vyhnul všem lákadlům skalních měst, ale na dohled od nich prozkoumal terén a svoji toulku protáhl daleko na Valašskosenicko, líbezný kraj, který jsem dříve moc rád navštěvoval...

Ráno sedám do autobusu. Když se blížíme k Valašské Polance a venku se konečně rozednilo, vidím, že mne odborná předpověď počasí zase jednou vyšplouchla: namísto avízovaného sluníčka je pod mrakem! Ej to nevadí, eště bych sa na něm spálil a tož sa ně aspoň lepší půjde! Lístek mám zakoupen na zastávku Lidečko - Mužíkov, ale co to?! Pan řidič nezastavuje, on si jede klidně dál... on na mne normálně zapomněl! No, nezbývá, než se jít dopředu důrazně připomenout. Šofér se omlouvá, ale teď zrovna zastavit nemůže - za námi kolona aut... a tak přistavuje až kousek za vlakovou stanicí Lidečko, přímo naproti viaduktu, pod kterým bych stejně chtěl začít tu dnešní cestu. A tož se na něho vůbec nezlobím (právě naopak) a děkuju, že mne ušetřil zbytečné kilometrové chůze po velmi frekventované silnici.

Procházím tunelem a rázem se ocitám v naprosto jiném světě. Je to Svět ticha, rušen je občasnými výkřiky jeho ptačích obyvatel. Kousek lesem po zpevněné cestě, stoupající z údolí k nedalekým Popelišovým (a jiným pasekám), pak ale napříč přes enklávu krásného hvozdu pod rozsáhlou paseku, stoupající velmi strmě k vrcholu kopce Stráž. No lidi, to je tak brzy po ránu ale pošušňáníčko: prohulené plíce sténají jak dva kovářské měchy, srdce běží jak Zátopek a funí mi za krkem... ještě že dosahuji v polovině kopce spodní okraj zatím nezrušeného hvozdu a můžu se v něm opřít - cepín nemám - tož o strom a pořádně se vydýchat. Další cesta sice není o nic povlovnější, ale když překročím ve svahu úvraťovou lesní cestu, spočine zálibně můj zrak při pohledu k vrcholu na pralesovité enklávě a pásmu zajímavých skalek, táhnoucí se až k samému Topu.

A tož průzkum bojem! Však je to skutečně jak v hodinách taktiky při službě socialistické vlasti. Jakže to vyhrožoval major Terazky vojínu Kefalínovi po tom průseru při oslavě vojenských vánoc? Jo: "Prisám bohu, že rypákami budete zeměgulu ryť jak červené myši" A já, blázen jeden nevyléčitelný, tak činím naprosto dobrovolně! Cestou k vrcholu se tedy proplétám pod pásmem stále se zvyšujících skalních výchozů, které svým typickým zbarvením patří do početné čeledi skal pulčínských. Nesou všechny jejich charakteristické rysy a jsou tedy jakousi jejich předsunutou hlídkou - je to skalní stráž vrchu Stráž. Z bloků skalek se vypíná několik velice bizarních útvarů: to co vlevo trčí nad terén, vypadá jako dravý pták. Ano, je to skutečně Orel! A nad ním naprosto stejné, jenom menší, dvojče - Orlík. A další skála nad nimi svým tvarem připomíná jejich matičku, která je jak kvočna poctivě vyseděla... A ten další vyšší útvar se sice nepodobá ničemu, ale nad ním mne čeká zlatý hřeb: až deset metrů vysoké a stupňovité skalisko má profil boha Marsyase, ozdobeného věncem z mechů a uschlého kapradí!

Teď by to chtělo, aby to bylo stylové, zapnout MP3, (kterou ale bohužel nevlastním) a vyslechnout si píseň od skupiny Jethro Tull anebo právě od kapely Marsyas... Namísto toho ale mlčky vyslechnu vyčítky mého žaludku: zapomněl jsem ho před cestou nakrmit a je nám po tom urychleném stoupání oběma dosti blbě. Dám mu tedy, co mu přináleží, ale nevolnost trvá dál. Hledám v batohu a nakonec šťastně vylovím poslední pilulku Lanzulu. Nad poslední skalkou protnu cestu a poté zalesněný vrchol Stráže a pokračuji severním směrem ke dvěma jejím skalnatým podvrcholkům, abych se pak od nich další lesní cestou spustil do údolí potoka Pulčiňáku. Po silničce pokračuju pořád vzhůru hlavním údolím a možná se vy, kdo mne dobře znáte, budete divit, ale já naprosto ignoruji všechny odbočky, vedoucí do pulčínských skal (dělám, jako že je nevidím) a statečně se dál držím trasy, vytýčené pro dnešní den.

Za horolezeckou chatou sestupuji k potoku a strání, ze které nad moji hlavu vystupuje nová lesní výsadba listnáčů, se probíjím směrem ke Slunečnímu kameni. Naštěstí v té džungli brzy narazím na lesní cestu, která mi pouť usnadní a k mému velikému překvapení se téměř dotkne jeho vrcholu. Však on z této strany není nad zemí nijak vysoko, zato z jeho druhé strany dolů, do mladého lesa jehličnatého, spadá skalní stěna nejméně devět metrů Vysoká. Ale i zde je už zastíněná těmi mladými, rychle rostoucími smrčky. Nebyl jsem tu drahně let. A když na vrcholu objevím sedačku z auta, kterou tu asi nějaký myslivec používá namísto posedu, je o místu polední přestávky (i když je do ní ještě daleko) rozhodnuto!

Po svačině nezbytná mobilová relace manželce, že zatým žiju, a pak už na průzkum nelibých skalních stěn za "kamenem" a lesem pak cik cak vzhůru, než mé kanady radostně zarachotí na další zpevněné lesní cestě. Ta velmi pohodlně stoupá do sedla Radošov a míjí zvláštní skalní útvary vlevo, které kdysi prostý lid pojmenoval Skaličím. A on ten lid není tak prostý, jak by se na první pohled zdálo... zdravý selský rozum je kolikrát moudřejší výroků odborníků - ostatně, posuďte sami: to, co vlevo vidíme, jsou jakési podivné skalní stěny nestěny. Tam, kde už výrazněji vykoukly nad zemský povrch, jsou jejich odolné pískovce a slepence erozí mozaikově rozšleněny do malých bloků a zemina, všude je obklopující, připomíná maltu ve spárách budovy, vystavěné z bílých kvádrů. Není to ani skála, ale kvůli výšce ani drobná skalka, není to ryba ani rak... je to Skaličí a naši předci měli pravdu!

Dosahuji sedla, které je předělem mezi údolími a mezi Pulčínskem a Valašskosenickem. Lesní cesta je doprovázena turistickými značkami, vedoucími na blízké Hradisko a na stranu druhou vedou cesty do Zděchova anebo až k daleké Makytě. Já ale pohrdnu jejich dobrodiním a přes louku krátce klesám k lesu. A jím pak k bezejmenné trampské osadě nad Františkovým potokem a mnohem výraznější, ale zarostlé skalní stěně nad ním, označené mnou jako Skaličí II. To bych ani nebyl já, abych to přes skály nevzal k vrcholu zkratkou. Najednou se ocitám na podvrcholku Šerklavy o takových 50 m výš nad potokem a mezi stromy se odkryje velmi omezený výhled k Valašské Senici. Pokračuju do neznáma napříč lesním svahem, kde napřed narazím na dlouhý a nízký, od mechu nazelenalý pevný skalní výchoz a pak scházím k lesnímu potůčku. Shora se ozývá ryk kaskád, a tož neodolám a jdu se k nim proti strmému toku vod podívat. A vida, ona to není kaskáda, on je to maličký vodopád (a kousek nad ním ještě jeden kaskádovitý), ale protože byla ta letošní zima bez sněhu, protéká jím jen velmi málo vody a on přede jako kočka. Ale věřím, že za normálního jara, při tání sněhů, by se jeho ryk rozlehl údolím jako řev tygra!

Stále napříč lesním svahem se dostávám do úžlabiny, kde jsou zajímavé skalky, připomínající lidskou rodinu. Ze země tady trčí Otec, Máti a Syn. Z hráze nad nimi se dostávám na okraj Senických lúk, kouzelného kraje, notně připomínající ten čarokrásný na Soláni - také tady stojí semo tamo lidská obydlí, stavení valašských pasekářú, která se vyšplhala až pod samotný hřeben. Také tady jsou rozsáhlé louky a Pastviny obklopeny hájky a lesem a z luk se otvírají výhledy dodaleka. Na jednu stranu na Vsetínské vrchy a kousek Beskyd, na straně protilehlé pak do hluboké doliny říčky Senice a na několikanásobnou kulisu modrých hor na obzoru, patřící už převážně sousední Slovenské republice. A také tady nechybí sloupy s dráty elektrického vedení, tady ale toho nejvyššího napětí, však to nejsou žádné sloupy, ale mohutné stožáry, které zhyzdily ten náš krásný kraj až k nepoznání!

Za samotou Ezechýle se na okraji lesa nachází romantický lesní rybníček, jehož hladinu ještě částečně pokrývá ledová krusta. A nad ním se vypíná, v současnosti odlesněná, Vysoká skalní stěna útvaru, který podle svého charakteristického vzhledu nezbývá než pojmenovat jako Skaličí III. Vrcholek nabídne velice hezký výhled na širé okolí a je zdruhé strany dobře přístupný, prochází tudy po lesní cestě dálková, turisticky značená cesta k Makytě. Napřed stoupá do zalesněného svahu Butorek, brzy odbočí na prostý chodníček, který se přes mokřady probíjí až pod samotný jejich vrchol. Tady a pak ještě o kus dál - na Valašské Kyčeře, si ještě letos naposledy užívám letošního posledního sněhu v podobě firnu a náledí, které tady zůstalo po posledním zimním ataku. A není se čemu divit - tady už se pohybuji v nadmořské výšce nad 800 metrů! Vrcholek Kyčery mne strašně moc zklamal - před lety tu býval z horního okraje paseky nádherný výhled na nedalekou Makytu... ale ty smrky rostou strašně rychle!!

Z vrcholu se nevracím stejnou cestou zpět, ale sestupuju lesními svahy a snažím se najít jedny divoké skály, na které jsem před lety náhodou narazil a které jsem pojmenoval Dešťovkami. Scházím na výraznou lesní cestu. Po ní se dávám přes několik ohybů v údolíčkách do toho hlavního údolí, ale když už vidím asfaltovou silničku, ale žádné skály nikde, nezbývá než se vrátit zase nahoru. Ani pokračování na opačnou stranu úspěch nepřinese, přes další zlom už cesta pokračuje svahem Butorek a tady končí. Za ohyb ale vybíhá cesta obyčejná lesní, vede napříč svahem k roklině se soutokem potoků. Tady narážím na velmi zajímavý skalní výchoz: hlavní stěnu pokrývají zvláštní výčnělky, jako knoflíky z ní vystupující... a když pokračuji dál, tak se najednou chaosovitá změť Dešťovek objeví napravo nade mnou! Na dálku vypadají jenom jako balvany, zblízka také nedosahují nijak závratné výše (max 6-7 m), ale okolní pralesovité vývraty jim dodávají punc nefalšované divočiny. Uprostřed skalních bloků je průchozí sluj, kde při mé poslední návštěvě ze stropu kapala voda na erozí rozbrázděnou skalní stěnu s vystupujícími droboučkými výčnělky, připomínající lidské bradavky. Jak je ta lidská paměť ošidná - jaké bradavky, malé knoflíčky - tak jako předtím - to jsou!

Pak už nezbývá čas na další průzkumy. Klesám svahem dolů do údolí, cestou procházím okolo posledního velkého skalního výchozu a pak už hop pře koryto říčky Senice a dolů údolím k busu. Cestou ještě chvilička odpočinku v novém altánku pro cykloturisty u břehů Senice. Vede přes ni lávka ke břehu velmi romantického lesního rybníka, na jehož hladině radostně dovádějí divoké kachny. Silnička pak klesá k upravené Chladné studénce a hornímu okraji dědiny Valašské Senice. Zástavba není souvislá, tvoří je shluky bývalých pasekářských usedlostí, některé staré dřevěnice prošly novodoubou úpravou na rekreační chalupy. Na jednom pozemku, ohraničeném Vysokým plotem s pletivem, spatřím ke svému úžasu jelena s dvěma laněmi! Ale dříve, než stačím z pouzdra vylovit fotoaparát, zvířata ladnými skoky přeběhnou louku a schovají se v houští za říčkou. A pak už konečně přicházím k točně busu. Stojí tu hned dva, jeden jede na Valašské Klobouky a ten můj na Polanku, kde musím přestoupit, ten jede už za necelých pět minut! A tož ještě rychle jeden hřebíček do truhličky a pak jsem moc rád, že si už konečně sednu, protože mi po té dnešní tůře snad ty dolní hnáty upadnou...