Burgas – letecké muzeum (Бургас - авиацията eкспо)

Na poměrně nevelké travnaté ploše před areálem burgaského mezinárodního letiště se nachází zajímavá venkovní expozice, kterou můžeme bez uzardění nazvat leteckým muzeem. Sice už jsou některé exponáty tak trošku opotřebované a nesmíte vstoupit ani do nich ani vystoupit na ně, ale zase se jedná o kolekci poměrně pestrou. Najdete zde letadla civilní i vojenská, dopravní i „technická“, vrtulová i proudová. Malá kolekce historických letadel sice není oficiální expozicí, ale zase je volně přístupná. Pokud tedy budete za volný přístup považovat to, že jste za závorou, v hlídaném, oploceném a placeném prostoru letištního parkoviště.

Nikoho zřejmě nepřekvapí, že se jedná převážně o stroje, vyráběné na území bývalého Sovětského svazu. A časově vévodí počátek druhé poloviny minulého století. Všechny „létající stroje“ prý původně krášlily místo, kde dnes stojí nová odletová hala. Při pořizování fotodokumentace mě nikdo nekontroloval, celé „venkovní muzeum“ jsem si v klidu prošel a mrzela mě jen absence jakýchkoliv popisek jednotlivých exponátů. Než si prozradíme, jaká letadla zde můžeme vidět, ještě jedna informace. Nedaleko odsud – jako bonus - samostatně stojí někdejší sovětský dvoumotorový vrtulový dopravní letoun Iljušin IL-14 v bulharských barvách bulharsko-sovětské letecké společnosti TABSO (Транспортно-авиационно българо-съветско общество).

Burgaskou kolekci exponátů tedy tvoří Aero L-29 Delfín, Mi-2, MiG-21PFM, MiG-17F, An-2, An-12, An-14, Tu-154B a uříznutá kabina An-24. Toliko oficiální seznam, já jsem ovšem přesvědčen, že jsem tady jednoho Antonova 24 viděl. Celého a zdravého. Dříve zde údajně byly ještě nějaké další exponáty, např. polská sekce s větroni SZD-32A Foka z 60. let 20. století nebo zemědělský stroj PZL-101 Gawron z WSK-Okęcie, vyráběný v letech 1960 až 1968, ale těch jsem si nikde nevšiml. A zcela na závěr přidám několik základních informací o jednotlivých letadlech, která přivítají každého turistu, který do Burgasu přiletí. Pro letecké nadšence je pak taková zastávka nepsanou povinností.

Aero L-29 Delfín potěší každého patriota, protože tento vojenský proudový cvičný letoun armád Varšavské smlouvy byl navržen i vyráběn - v letech 1963 až 1974 - v bývalém Československu. Sovětský lehký dvoumotorový víceúčelový vrtulník Mil Mi-2 (Миль Ми-2) byl vyráběn déle, a to v letech 1966 až 1998. A pokračujeme ve vojenském duchu. Sovětská proudová stíhačka Mikojan-Gurevič MiG-17 (Микоян и Гуревич МиГ-17) byla vyráběna v letech 1952 až 1958, a to nejen v Sovětském svazu, ale také v NDR, Polsku a Číně. Novější Mikojan-Gurevič MiG-21 (Микоян и Гуревич МиГ-21) je víceúčelovou nadzvukovou stíhačkou, vyráběnou v letech 1959 až 1985. Tento stroj byl - a někde je dodnes – používán armádami více než 30 států a je nejvíce i nejdéle vyráběný nadzvukový letoun všech dob.

Další skupinu začneme u Antonova An-12, což je sovětský čtyřmotorový turbovrtulový transportní letoun. Byl vyráběn v letech 1957 až 1973 a je vlastně vojenskou verzí civilního An-10. Často bývá zdůrazňována jeho až příliš nápadná podoba s americkým letounem Lockheed C-130 Hercules. A u těch Antonovů ještě chvilku zůstaneme. Antonov An-2 je sovětský – nebo ukrajinský - jednomotorový vzpěrový dvouplošník, který byl vyráběn hodně dlouho; konkrétně od roku 1947 do roku 2002. To víceúčelový dvoumotorový hornoplošník Antonov An-14 Pčolka (Včelička) vznikl v roce 1958, ale sériově vyráběn byl až od roku 1965. Byl určen především pro zemědělství, pomocnou Dopravu, zdravotnické lety a kurýrní službu. Z letounu Antonov An-24 (Антонов Ан-24) zde máme údajně jen to torzo. Jedná se o sovětské dopravní turbovrtulové letadlo, sériově výráběné v letech 1962 až 1979. Dodnes jich ještě ve světě létá několik stovek. No a jedno sem asi odněkud nedávno přiletělo. Znalci jistě posoudí, jestli jsem měl pravdu.

Poslední exponát celé ploše jednoznačně dominuje. Tím exponátem je Tupolev Tu-154, sovětský – a později ruský - dopravní třímotorový proudový letoun. Jeho první prototyp vzlétl v roce 1968, na pravidelný letecký provoz byl nasazen roku 1972 a jedná se o nejpoužívanější sovětské proudové dopravní letadlo. Toto „túčko“ bylo oblíbené pro svou vysokou cestovní rychlost (975 km/h) a schopnosti vzlétat z nezpevněných drah i létat v extrémních arktických podmínkách. Vzhledem ke koncepci svých proudových motorů a vysoké letové rychlosti má TU-154 vysokou spotřebu paliva a nevyhovuje ani současným hlukovým předpisům EU. Proto už dnes létá převážně v zemích, jako jsou Ázerbajdžán, Kyrgyzstán, Tatarstán a Irán. A když jsme už zmínili dominantnost tohoto stroje mezi ostatními exponáty, přidejme na závěr pár technických údajů. Rozpětí 37,55 metru, délka téměř 48 metrů a výška 11,4 m. Maximální počet přepravovaných osob je 180, maximální možný náklad 18 tun a dostup 12,5 kilometru. Dolet s plnou nádrží je asi 6.600 km, s maximálním nákladem se toto číslo sníží téměř na polovinu (na 3.900 km). Tupolev TU-154 byl vyráběn pěkných pár desítek let – od roku 1968 do roku 2011.