Dům čp. 9 na Karlově náměstí v Roudnici nad Labem

Protože se jedná o středověkou parcelu, můžeme se právem domnívat, že tu stával původně gotický objekt, který později zanikl, ať již požárem, nebo v souvislosti s válečnými událostmi. První zmínku o domě na tomto místě máme až z roku 1609. Ten však v roce 1665 vyhořel a jediným pozůstatkem po něm jsou valeně zaklenuté sklepy do Řipské ulice. Krátce nato byl dům obnoven, ale v průběhu staletí byl několikrát přestavěn. Stejně tak měnil od zavedení číslování své číslo popisné, protože původně byl označen čp. 7, po radikální přestavbě obdržel čp. 1 a po přečíslování v souvislosti se sloučením Roudnice nad Labem se svými předměstími v roce 1921 získal současné čp. 9.

Zprvu byl nejspíše panským majetkem, protože jsou v něm zaznamenány byty knížecích úředníků. Vzhledem k jeho položení by to nebylo ani nic zvláštního. S jistotou můžeme říci, že počátkem 18. století náležel objekt s původním čp. 7, jenž stál mezi knížecím lesním úřadem a domem bývalého učitele z Vetlé Josefa Königa, rodině Kleinů, protože z roku 1749 máme zmínku o vdově Magdaleně Terezii Kleinové, která dům 29. května 1760 postoupila své dceři Eleonoře, provdané Lehmanové. Její manžel Jan Michael Lehman pak prodal objekt 11. června 1761 Kateřině Demonsové, roz. Columbani, jež byla provdána za Františka Demonse. Po její smrti 2. prosince 1795 (zemřela předchozího dne) se její dědici rozhodli dům prodat, přičemž za sedmileté války (1756-1763) zde bylo ubytováno vojsko a umístěna vojenská nemocnice, což stavu budovy nic dobrého nepřineslo.

Netrvalo dlouho a skutečně k jeho prodeji došlo. 17. května 1796 ho od Jana Demonse zakoupil jáchymovský lékárník Čeněk Voráček, jenž se ho rozhodl radikálně přestavět. 23. listopadu 1801 ho nechal i s laboratoří odhadnout. Protože byl již notně sešlý, činila jeho hodnota pouhých 930 zlatých. Následně došlo k jeho přestavbě a 24. května 1810 byl přebudovaný dům s čp. 1 i s lékárnickým právem prodán manželům Josefu a Marii Velzlovým z Budyně nad Ohří za 12 300 zlatých. Ti však dům 1. března 1811 prodali apatykáři Jakobovi (Jakubu) Františkovi Zinkemu za 17 800 zlatých a ten ho 18. února 1844 přenechal Františku Zinkemu. Po něm ho k 2. listopadu 1883 zdědila vdova Josefina Zinková a 9. října 1885 ho obdobným způsobem získal Mg.Ph. Ferdinand Zinke. Poslední radikální přestavbu zažil ve 2. polovině 19. století. Jediné, co zůstalo stále stejné, je to, že již od svých počátků byl vždy jednopatrovým objektem, což můžeme vidět na kresbě roudnického zámku a města od Antonia de la Porty z roku 1668.

V té době již nemovitost nosila čp. 1, což můžeme vidět v indikační skice stabilního katastru z roku 1840 od adjunkta 1. třídy Carla Koralka a geometra 2. třídy Josefa Schwarze. Tehdy byl jeho vlastníkem Jakub Zinke. Teprve po sloučení Roudnice nad Labem se svými předměstími a zavedení jednotného číslování obdržel tento dům současné čp. 9. Již od dávných dob sloužilo přízemí k obchodním účelům a v patře se nacházelo činžovní bydlení. Dole se nacházely různé krámy, dílny, hostinské místnosti, ale nejdéle tu vydržela právě lékárna, i když ještě na přelomu 18. a 19. století tu měl nějakou dobu bydlet a ordinovat i lékař. Navíc na Boží tělo býval u lékárny umístěn oltář, k němuž směřoval vždy slavnostní průvod z děkanského chrámu.

V roce 1892 náležel dům stále Mg.Ph. Ferdinandu Zinkemu (* 1856), který zde provozoval lékárnu "U Zlaté koruny" (převzal ji poté, co 5. května 1883 zemřel jeho strýc František Zinke (* 1814, jeho manželka Josefa byla o 8 let mladší), jenž byl po 30 let obecním starostou, předsedou místní školní rady, občanské záložny, členem okresního výboru atd.; roku 1899 si nechal zaprotokolovat firmu Lékárna "u zlaté koruny" a výroba uhličitých nápojů mag. pharm. Ferdinand Zinke, lékárník v Roudnici n. Lab., do té doby byl pouze podnikající fyzickou osobou) a byl rovněž výrazným činitelem místního politického i společenského života, neboť působil jako městský radní, ředitel obecní spořitelny, člen roudnického okresního zastupitelstva, předseda Českého Athletic-Clubu v Roudnici a předseda Spolku pro pěstování her mládeže. Zasloužil se též o venkovskou reprezentační schůzi České lékárnické společnosti, k níž došlo 21. srpna 1899 a spolu s s Františkem Zinkem, lékárníkem v Roudnici nad Labem, a Čeňkem Zinkem, ředitelem panství ve Smržovce, založil roku 1890 na památku bývalého berounského lékárníka Karla Zinkeho nadaci, jejíž roční požitek ve výši 84 zlatých, resp. 168 K, byl určen pro příbuzné z rodin zakladatelů, z rodiny MUDr. Jana Holého z Prahy nebo pro chudého žáka roudnického gymnázia, který by se zavázal, že se bude věnovat farmacii a měl trvat po celou dobu jeho gymnaziálních a vysokoškolských studií.

V městě samotném byl lékárník Ferdinand Zinke až nadmíru oblíben. Dokonce mu byl chystán i pomník, což však vyvolalo řadu kritik, k nimž se přidal i náš slovutný spisovatel Jan Neruda, jenž v "Drobných klepech III." napsal: "Jen aby po příkladu Prahy nevjela do českých měst přílišná pomníková horlivost! V Roudnici chtějí prý měšťanostovi Zinkemu už za živa také něco tento. Sochu prý sedící, pravice velebné postavy vtiskuje právě měšťanostské pečetidlo na vysvědčení občanské zachovalosti, na levici je vidět, že o tom nic neví. Velká slavnost, hudební sbor z Litoměřic, odhalující proslov od Ervína Špindlera. Ale nejsem pro takové zaživa. Člověk je sláb, sláva plete; člověk se třeba domnívá, že už je slavný dost a že nemusí v životě vyvést už pranic více. Zinke může vyvest ale ještě ledacos."

V roce 1898 došlo v domě k tragédii, když v lékárně zaměstnaný rozvážeč sodové vody A. Langer vyráběl fosforové pilulky a výpary se otrávil. Objekt však nebyl určen jen pro účely lékárny a žití rodiny Zinkeů. Část domu totiž sloužila rovněž pro činžovní bydlení. Roku 1913 žil v domě prodavač novin Karel Sommer a soukromnice Marie Tyrnerová, jež bydlela v bytě po své sestře Anně Koudové. V roce 1914 vedl zdejší lékárnu a výrobu uhličitých nápojů Ph.Mr. Václav Vacek. Roku 1921 žili v domě: lékárník Ferdinand Zinke, jeho manželka Alžběta, syn Gustav, syn Alexander, dcera Augusta, dcera Johana, lékárnický adjunkt Josef Šitanc, kuchařka Anna Staňková a služebná Štěpána Rázlová. Po smrti Ferdinanda Zinkeho v roce 1921 provozoval lékárnu jeho syn Gustav Zinke, který vedle toho proslul jako veslařský přeborník na skifu a kapitán Svazu veslařů republiky Československé a říkalo se o něm, že "provesloval 2 lékárny". Koncem 30. let 20. století působila v lékárně Ph.Mr. Věra Škrdlantová.

Za německé okupace vedl lékárnu "U zlaté koruny" Ph. Mr. Jaroslav Venclíček, jenž dříve působil v lékárně Mg. Phm. Edvarda Špringlera v Budyni nad Ohří. Po únoru 1948 se dům i s lékárnou dostal do rukou státu, resp. města, a tak bylo v roce 1983 jeho vlastníkem družstvo kadeřníků Hygie Chomutov, provozovna Roudnice nad Labem, jež o 2 roky později dokončilo přestavbu a úpravu bývalé lékárny na kadeřnictví, holičství, pedikůru a kosmetiku, přičemž objekt získal novou fasádu a vzhled vstupních prostor. 1. září 1964 byl dům zapsán do státního seznamu kulturních památek. Od té doby bylo několik pokusů o zrušení památkové ochrany tohoto objektu, ale všechny skončily neúspěšně. Počátkem 90. let 20. století se navrátil do rukou oprávněných restituentů a od svého vzniku roku 1998 tu sídlí pobočka GE Money Bank, resp. Moneta Money Bank. Více o objektu, který dnes náleží: Ing. Haně Bouškové, Petru Kraupnerovi, Tomáši Kraupnerovi, Ing. Janu Svobodovi, Petru Svobodovi a Janě Zinkeové, lze dohledat na webu památkářů: hps://pamatkovykatalog.cz/dum2344159. Na závěr ještě dodejme, že se zdejší lékárna dostala též do literárního povědomí, např. v knize "Američanka" od Vladimíra Přibského, naopak o její historii se mnoho dozvíme ze statě Jindřicha Michálka "Z pamětí staré roudnické lékárny".