Dvojice památkově chráněných soch sv. Jana Nepomuckého v Černožicích

Obec Černožice patří mezi ty obce, v níž se nacházejí rovnou dvě plastiky jednoho z našich nejvýznamnějších římskokatolických světců – sv. Jana Nepomuckého. Jednu nalezneme v Sehnoutkově ulici v zahradě mezi domy čp. 37 a 38, druhá se nachází v zahradě u čp. 20 při levé straně silnice k mostu přes řeku Labe. Obě tyto sochy se však původně nacházely jinde. První plastika bývala umístěna před obecním domkem čp. 39, u druhé se mi nepodařilo v pramenech dohledat, kde se přesně nacházela. Mohu však vycházet z indikační skici stabilního katastru z roku 1840 od adjunkta 2. třídy Antona Wittaczila a geometra 3. třídy Gregora Zundera. Sice se v ní nacházejí 2 symboly, jež by měly znamenat kříže, ale ve skutečnosti jde o naši dvojici plastik, již jen z toho, že první je umístěn před stavením čp. 39 (z dnešního pohledu uprostřed křižovatky před čp. 60), kde se nacházela pouze ona socha a žádný krucifix tu nikdy nestával. Proto víme, kde se nacházela i druhá plastika sv. Jana Nepomuckého, a to v zahradě čp. 21, de facto na opačné straně silnice než dnes.

Ta před obecním domkem byla původně lemována 4 starými mohutnými lipami a po uhynutí 4. lípy ji doprovázela rovněž dřevěná zvonička, na níž se zvonilo zejména klekání, které se každodenně opakovalo za úsvitu, v poledne a večer, přičemž lidé měli tehdy zanechat práce, pokleknout a modlit se Anděla Páně. Vedle toho byla zvonička používána jako umíráček při pohřbu a také při poplachu, když někde hořelo nebo se blížila velká voda. Výše zmíněné lípy postupem času sešly a počátkem 20. století byly vykáceny. Následně byl kolem sochy pořízen železný plůtek a květinami osázená zahrádka. Zvonice pak byla zřízena jako plechem pokrytá věžička na obecním domku, jež nesla na špičce zlatého plechového českého lva. Původní zvonek nesl nápis: „J. JAKOUBEK, J. HAVRDA, J. HYNEK, J. SEHNOUTKA, J. JAROŠ, J. JAKOUBEK, VEVERKA, V. MACHÁŇ R. 1885. S NÁKLADEM OBCE ČÁSLAVEK A ČERNOŽIC AS U K G A 1822. PŘELIT OD V. HILLE VDO.“, ale za 1. světové války byl zrekvírován, přičemž naposledy se jím zvonilo v únoru 1918. Měl průměr 43 cm, výšku 35 cm a vážil 47 kg. Na jeho místo byl poté pořízen menší zvonek z oceli. Po jeho prvním zvonění při pohřbu se však jeho zvuk ukázal jako velmi ostrý a nepříjemný, prostě nikomu v obci sluchu nelahodil, a tak byl 3. listopadu 1923 sundán a o 5 dnů později nahrazen lepším zvonkem ze zvonoviny. Jako umíráčkem jím bylo poprvé zvoněno právě zemřelé zdejší žákyni Věře Holatové, dceři továrního dělníka. Tehdy se již nezvonilo ranní klekání, protože po ukončení 1. světové války se od tohoto upustilo.

Ale vraťme se opět přímo k již zmíněné pískovcové soše na vysokém podstavci, na němž byl vytesán text: „SWATI IENE NEPOMVCZKI ORODUG ZANAS ZAWSSECZKI BICHOM MOCHLI HAMBI CZASNE I WECZNE VSITI STEBAV VATWARZ BOZI NESKONALE PATRZITI ANNO 1712 DNE 9 IVLI“. Zajímavé na ní je to, že byla pořízena ještě před svatořečením Jana Nepomuckého, které si vymohli jezuité na Římu v roce 1729. Tehdy byly 11. ledna 1729 ve schůzi 17 kardinálů a 22 radů uznány 12 kardinály a 20 rady ony 4 potřebné zázraky – neporušenost jazyka 15. dubna 1719 a naběhnutí jazyka blahoslaveného Jana Nepomuckého 27. ledna 1725 jako zázraky druhu druhého a uzdravení Terezie Veroniky Krebsové 21. listopadu 1701 a zachránění Rosalie Hodánkové 22. února 1718 jako zázraky druhu třetího (bula o kanonizaci pochází z 19. března 1729). Protože socha začala vadit zvýšené frekvenci u školy a neznámým pachatelem byla uražena její hlava, došlo k jejímu přemístění na současné místo. Do své zahrádky u čp. 38 si ji umístil Jan Macháň, přičemž její přenesení bylo provedeno obecním nákladem v roce 1930, což dokazuje nápis na soklu: „přeneseno 1930“. Od 23. listopadu 1994 je tato plastika památkově chráněna (viz https://pamatkovykatalog.cz/socha-sv-jana-nepomuckeho-na-podstave-12295336) a naposledy byla zrestaurována Mgr. René Tikalem z Prahy a akademickým sochařem Petrem Dufkem roku 1997. Mnohé z výše uvedeného potvrzuje též obecní kronika z let 1922-1974, v níž obecní kronikář Václav Žižka píše toto:

„U sv. Jana

Podle vyprávění starých místních občanů, na prostranství před domkem pekaře p. Antonína Horáka čp. 60. stávaly až do roku 1910 mohutné, košaté tři lípy a pod nimi socha sv. Jana Nepomuckého, která podle data 1712 dne 9. Juli byla zde postavena již 17 roku před svatořečením tohoto světce, pravděpodobně na náklad místních občanů. Podle toho, jak ty tři lípy zde stávaly, nasvědčuje tomu, že zde stávala i čtvrtá lípa, což i toto starousedlíci potvrzují. Ve snětích této čtvrté lípy byl zavěsen zvonek, a když tato uhynula, postavena zvonička. V roce 1910 byly i tyto tři lípy vykáceny, na obecní pastoušce přistavěna věž a v ní zavěsen zvonek, takže i zvonička u sv. Jana mohla být zrušena. Klempířská firma Bedřich Bartošek ze Smiřic zhotovila na věž krásného lva; tehdy znak země české, který se otáčel podle větru. Tento lev se nyní nachází nad vchodem do úřadovny místního národního výboru. V roce 1920, v náboženských různicích, které vyvolalo zakládání církve československé, jistí výrostci sochu značně poškodili. Opravena byla pravděpodobně na obecní náklad. Od této doby socha byla pomíjena, přestaly májové pobožnosti, které nejvíce rušili obyvatelé dělnických domků fy. J. Sehnoutka. Postavením rodinných domků čp p. 60, 62. a 63., socha sv. Jana byla vysunuta do popředí a proto usnesením obecního zastupitelstva v roce 1928 měla být odstraněna. Člen obecního zastupitelstva, rolník p. Jan Macháň, čp. 38, podal návrh, aby socha byla na náklad obce přemístěna do jeho zahrady. Jeho návrh byl přijmut a proveden. Tím bylo uvolněno frekvenci, vzrostlé postavením celé ulice za Charitou.“

Zatímco tato první plastika byla často a pietně opravována, druhá, pozdně barokní socha u cesty k mostu přes Labe neměla žádného vlastníka a již od nepaměti byla zmiňována jako zpustlá a opuštěná. Neznáme to, kdo ji nechal vybudovat, zda vrchnost či obec. Vzhledem k jejímu umístění by mohla být zbudována rovněž zdejším mlynářem, ani tato teorie se nedá vyloučit. Na této soše nalezneme pouze vzadu vytesaný letopočet 1735, k němuž později přibyl další - „R. 1933“, který má upamatovávat na její přenesení na současné místo. Tehdy ji totiž svým nákladem přenesla Anna Beranová do své zahrady u čp. 20. Také ona byla 23. listopadu 1994 prohlášena za kulturní památku (viz https://pamatkovykatalog.cz/socha-sv-jana-nepomuckeho-na-podstave-12295366) a zrestaurována v roce 1997 stejnými autory. K ní však musíme dodat to, že nahradila dřívější dřevěnou sochu téhož světce, jejíž znesvěcení vyvolalo roku 1717 nejen velké vyšetřování, ale také se stalo pretextem k zásahu na nepohodlné a vzpurné poddané.

Ale začněme od začátku! Jednoho dne tudy projížděl také královéhradecký měšťan Jan Karhánek. Psal se 25. říjen 1717 a tehdejší doba nebyla vůbec jednoduchá, protože v Čechách vzrůstaly kališnické tendence a za hranicemi království probíhaly boje rakouskoturecké války (1716-1718) a války čtverné aliance (1717-1720). Lidé byli toho času vynervovaní, neboť nevěděli, co vše se bude dít a hledali nepřátele i tam, kde nebyli, natož když se připletli k něčemu takovému, co se událo u mostu v Černožicích a mohli tak veřejně dokázat svoji pravověrnost, což se dělo zejména ve městech, protože venkov zůstával z většiny věrný nekatolictví.

Zmíněný ortodoxně zaměřený měšťan tehdy uviděl, jak se několik chlapců rozhodlo potupit tamní dřevěnou sochu výše jmenovaného světce. Zprvu jen po ní házeli bláto a vyjadřovali se rouhavě. Když zpozorovali, jak na ně hledí Jan Karhánek, upozornili staršího Jana Kučírka, že je někdo pozoruje. Ten však reagoval tak, že hodil po soše kamenem a všichni utekli až poté, co k soše přiběhl onen měšťan. Jak byl rozlícený, hned podal na chlapce udání u královéhradecké konsistoře, aby se vyšetřilo, kde se v nich vzala taková nenávist k světcově plastice.

Nastalo tak vyšetřování, během něhož se podařilo zjistit i to, že během této akce byla zpívána hanlivá píseň, v níž se zpívá: "Svatý Jene Nepomucký, pojedem do hor na cucky, když jich nasbíráme, krom Božího dárečku je tobě do prdele nastrkáme." To bylo to nejmenší, co se událo, protože po jejím zpěvu uchopil Jan Kučírek dřevěnou podávku na seno a s její pomocí pomazal sochu blátem. Následně položil na světcovu ruku kytici z kopřiv, přičemž u toho řekl: "Janku, tu máš kytku, abys měl k čemu vonět." Ale ani pak nebyl konec, neboť jmenovaný Kučírek spolu se 3 dalšími chlapci postříkal sochu blátem a z hutnějšího bláta udělal hromádky, jimiž pokryl hlavu sochy a část jich mu vložil do úst se slovy: "Musíme Jankovi nadělat homolek, aby měl co jísti." Když byla socha úplně zablácená, přistoupil k ní 17letý pacholek David Pátek, jenž vzal bič a tím se snažil poškodit světcův obličej. 8letý Jan Černý poté urazil plastice nos, pomazal tvář blátem a nožem poškozoval zadní část sochy, aby ji nakonec oholil se slovy: "Janku, jsi hrubě špinavý, musím tě ostrouhati". Ale jakmile bláto ze sochy seškrábal, tak na ni naházel další. 14letý Jan Potůček zase vyloupal soše oči a to doprovázel slovy: "Janku, neumíš hledět, hledíš jako ďábel, já ti oči vyloupám, abys mohl lépe vidět." Všem to však stále nestačilo a napuzení Matěj Nosek a Jan Welzl, jež se chtěli před ostatními vytáhnout, sňali sochu z podstavce a postavili ji doprostřed ohně, který předtím zapálili. Díky zásahu onoho měšťana však nebyla úplně zničena, i když toho musela zažít ještě více, protože v knize "Jan Nepomucký, česká legenda" od Víta Vlnase se hovoří ještě o dalších příkořích.

Během vyšetřování, jež bylo zahájeno v lednu následujícího roku, se nezjistilo jen to, co se v Černožicích událo, ale také to, kdo za tím stál. Příčinou byla dvojice kališnicky smýšlejících lidí - krejčí Daniel Andrýsek z Vlkova a zdejší učitel Václav Andrýsek. Ti naučili výše zmíněnou hanlivou píseň asi 20 dětí a od nich se šířila dále mezi ty ostatní. Díky tomu se však přišlo i na to, že kantor Andrýsek se přátelil s později žijícím v Lochenicích nebo Předměřicích nad Labem Janem Smotlachou (někde vydáván za tamního kantora), jenž mu rovněž zapůjčil knihu o přijímání pod obojí způsobou. Podle výpovědi Daniela Kučka z Černilova se zjistilo, že se u Václava Andrýska konaly zapovězené schůze, při nichž se četlo z kacířských knih a zpívaly husitské i evangelické písně. Vyšetřující P. Matěj Třebický, S. J., pak požádal holohlavského děkana Msgre. Martina Volného, který v roce 1717 nahradil Msgre. Jana Františka Longmana (viz http://www.smirice.eu/holohlavy/katolicka/kniha1.htm), aby odeslal Daniela Andrýska a Jana Smotlachu k výslechu do Hradce Králové. Díky tomu se přišlo na to, že celé smiřické panství je nakaženo protestantstvím a nejvíce jím byli zasaženi lidé v Černožicích, Vlkově, Čáslavkách, Hubílese, Skaličce, Skalici, Ruseku, Smržově a Libranticích. Ve Výravě, Divci, Bukovině a Černilově bylo zabaveno a spáleno přes 130 nekatolických knih. V Černožicích a Čáslavkách bylo během 3 dnů zabaveno přes 20 knih, a to od Jana Husa až po Martina Luthera.

Mnozí tak skončili nakonec ve vězení smiřického zámku nebo podlehli tvrdému naléhání jezuitských misionářů, jež působili na smiřickém panství až do vypuknutí tzv. opočenské rebelie v roce 1732 (viz https://www.vcm.cz/documents/117/sula_vcsh04_1994.pdf), aby se vše po jejím zdolání opět opakovalo ještě v tvrdší formě, ale to je již jiný příběh. Z výše zmíněného je však vidět, že dětský vandalismus je mnohem starší, než bychom si mysleli. I když se to sotva dá označit za vandalismus, když je někdo nucen pod tvrdými tresty vyznávat něco, v co vůbec nevěří a příčí se to jeho přesvědčení. Na závěr ještě dodejme, že nejde o žádný vymyšlený příběh, neboť zmínku o něm můžeme nalézt i ve "Velkých dějinách zemí Koruny české. Svazek IX. 1683-1740".