Zaniklá tvrz v Semonicích

Semonice, malá ves, jež se nachází nedaleko Jaroměře, je obcí, u níž by se dnes ani nehádalo, že na svém území mívala nějaké šlechtické sídlo. Sice se o něm hovořilo v lidových podáních, ale písemný důkaz o této tvrzi se žádný nedochoval, pokud nepočítáme predikáty Ješka (Jošta) a Peška Herynků ze Semonic k roku 1357.

Jednoznačným důkazem její existence se tak stal až depot železných předmětů, jenž byl nalezen Ludvíkem Šnajdrem v roce 1896 v jihovýchodním rohu semonického dvora čp. 1. Zde se nacházela mírná vyvýšenina, která byla roku 1895 rozvezena. Výkopy tehdy řídil poslanec Jan Jaroš na podnět vlastníka usedlosti Jana Jelínka. Během těchto prací byly zachyceny rovněž základy kamenné stavby o rozměrech 6,6 x 8,5 m a keramické zlomky. Vše bylo situováno ve vrstvě promíšené zuhelnatělým dřevem a vypálenou mazanicí, přičemž celkem bylo vyzdviženo na 160 kovových předmětů a 6 nádob, a to včetně zlomků. Jiné zdroje hovoří o tom, že bylo objeveno na 300 předmětů, z nichž 160 se v současné době nachází v depozitáři Národního muzea v Praze. Celý tento soubor je datován na přelom 13. a 14. století, což potvrzuje rané představy o tomto objektu, který měl vyhořet asi ve 14. století, nebyl již vůbec obnoven a na jeho místě vznikl poplužní dvůr. Není však jisté, zda šlo o rozšíření toho dosavadního nebo o vybudování nového. Jak vidět, okolo Semonic je oněch otazníků mnohem více. Podrobný článek o této tvrzi vyšel v „Ratiboru“ 1. a 8. ledna 1887. Sice je faktograficky značně zavádějící a nepřesný, ale za uvedení tento text stojí:

„Tvrz, nyní ves Semonice.

Z „Monografie hradů, tvrzí a obcí v Čechách“, již píše Jan Novotný, měšťan kralohradecký.

Zaniklá tvrz, nyní pouze ves Semonice, jedna z nejstarších vsí v Čechách, leží na pravém břehu Labe, tři čtvrti hodiny cesty jihozápadně od Jaroměře a hodinu cesty na sever od Smiřic v bývalém kraji kralohradeckém a nyní v okresu Jaroměřském. Má 55 čísel domovních s 397 českými obyvateli, školu, dva hostince, filiální kostel sv. Markéty, který býval již ve 14. století farním. Druhý chrám, evangelický, povstal v létech posledních a jest velmi úhledný a výstavný. Farní kostel katolické obce nachází se v Holohlavech, cís. král. okresní soud, úřad berní i pošta jsou v Jaroměři.

Do r. 1848 patřila tato ves v poddanosť statku Hořiněvsi-Smiřice.

Dle staré památní knihy rodu Zárubů z Hustiřan a dle kronikáře Dobnera nese tato osada prý jméno po slavném slovanském vůdci Sámovi a má prý slouti Sámonicemi. Sámo prý byl pánem zdejší tvrze a vsi. Shromáždiv lid kolem sebe, udeřil v Dúdlebích na „hrink“, náspem hrazený to tábor krvelačných a ukrutných Avarů, porazil a zrubal je takřka do posledního a po velikých, hrozných bojích s těmito pleniteli, kteří měli v Čechách mnoho velkých a na sta malých hrinkův, úplně nad nimi zvítězil a zbytek ze země vyhnal. Za tuto udatnosť zvolili si jej slovanští obyvatelé Čech r. 635 za svého krále. Sámo zemřel prý ve vysokém stáří okolo r. 685 a zůstavil po sobě dvacet dva syny a osmnácte dcer.

Jakožto upomínka na doby tyto nalezeny byly zde při stavbě železné dráhy četné pohanské hroby a zvláště mnoho kamenných mlatů.

Ve staré památné knize rodu Zárubů z Hustiřan jest psáno při r. 829, že Hostivít z rodu Mstibojova obdržel od českého vojvody Mojmíra seděním na hradě Vyšehradě u Prahy za dobré služby tu krajinu mezi řekami Labem a Metují blíže hranic polských, nyní slezských, tak mezi nynějším Náchodem a Trutnovem, a to ještě po obou stranách obou řek až po hranice. Na zboží tomto byly postaveny později hrad Žacléř, tvrz Bernartice, tvrz Teplice, hrad Police, tvrz Kostelec, hrádek Oupice, tvrz Chvalkovice, hrad Velká Skalice, dále u Labe hrad a město Jaroměř a jiné tvrze a hrady. Tento Hostivít kázal své čeledi a rabům udělati ze stromů velké klády a nachystal rozsáhlé záseky při hranicích na místech, kudy by se byl mohl nepřítel snadno do země vedrati. Bylo to nutné opatření proti Polákům, či vlastně Slezákům, od nichž byly záseky tyto posměšně nazývány „zarembami“, t. j., že se byli Češi velkými kmeny zarubali. Odtud přichází naše jméno „Zárubové“, neboť takto počal se nazývati také celý rod Mstibojův.

Týž Hostivít, vystavěv několik tvrzí a osad, v nichž lid jeho se usadil, počal vzdělávati polnosti a luka. Za tato pohraničná opatření přikázal mu nositi panující český kníže Rostislav r. 837 ve štítu jakožto znak břevno bílé, přes příč štítu položené, v poli červeném. Tento rod Hostivítův však délkou času tak vzrostl, že k vůli rozeznání musil se r. 1012 na patero hlavních kmenů rozděliti, a sice na Záruby Bukovské, Chvalkovské, Rodovské, Hustiřanské a Habřinské.

Kdo však po Sámovi tvrz a zboží Sámonice držel, jest úplně neznámo. R. 1030 seděl tu Budivoj Záruba z Hustiřan, r. 1070 jeho syn Božej a r. 1105 Hereš Záruba z Hustiřan. Po tomto připomíná se r. 1140 jeho syn Bořivoj, dále r. 1173 seděl zde Hostivít, r. 1200 jeho syn Hroznata a r. 1235 opět syn tohoto, Spytimír.

Když se r. 1240 přihnali Tataři jako lavina ku Kladsku, chtějíce průsmyky Náchodským neb Olešnickým vtrhnouti do Čech, tu postavili se statečně proti nim všichni kmenové Zárubů se svou čeledí. Pod velením hrdinského Prostislava Záruby z Hustiřan a jsouce kryti ohromnými zásekami odráželi udatné tatarské útoky, až Tataři hodně se oslabili, načež neunavní obhájcové ustoupili za druhé záseky, vlákavše tak Tatary do zlé pasti. Tu bylo na nepřítele házeno velikými kameny a břevny tak prudce, že skoro do posledního Tatara ten první divoký předvoj byl zničen. To vidouce jiné oddíly tatarské, daly se na ústup ku Kladsku, pronásledovány jsouce vítězným vojem Zárubův. Při tom onen výše řečený pán na Semonicích, Spytimír Záruba, byl postřelen tatarským, jedem kaleným šípem tak, že brzo na to skonal. Za hrdinské činy své byl rod Zárubův od krále Václava I. r. 1241 odměněn dodatkem ke znaku svému, uzavřenou přílbou rytířskou nad původním štítem. Ze přílby trčela dvě sokolí křídla, k sobě složená.

Vdova po padlém Spytimíru, Přiba (Přibyslava), r. 1242 zboží Semonické prodala Soběboru Zárubovi Chvalkovskému z Chvalkovic. Po tomto pánu vládl zde od r. 1271 jeho syn Budivoj. R. 1300 seděl tu Oldřich Chvalkovský, který přidržel se v boji proti králi Janu Lucemburskému strany panské a padl v kruté seči v měsíci lednu roku 1316 u Kostelce nad Orlicí. Vdova jeho Liduše prodala zboží Semonice r. 1326 Vratislavu Rodovskému z Hustiřan, který zemřel r. 1341 a po něm ujal se statků syn jeho Diviš Rodovský. R. 1370 seděl zde Hynek Rodovský a po něm r. 1390 Zdeněk Rodovský z Hustiřan, který zboží to prodal r. 1414 Jaromíru Sendražovi Zárubovi ze Sendražic. Pán tento byl horlivým a udatným kališníkem a táhl r. 1433 s panem Koldou Žampachem, Matějem Salavou z Lípy, Mikulášem Trčkou, Hynkem Hlaváčem z Dubé, seděním na Třebechovicích, s panem Holcem z Nemošic, Zikmundem Rohatcem z Vamberku a jinými rytíři a panoši na potrestání Púty VII. z Častolovic, kterýž páchal na statcích jejich hrozné škody a ukrutnosti. Pan Púta byl řádně ztrestán a zakusil pomsty svých sousedův bolestně, neboť veškeré statky jeho byly vypáleny, vybrány, tvrze rozmetány, lid pohuben, a moc jeho zničena.

V roce 1449 seděl na Semonicích pan Vilém Sendraž, r. 1477 Jiří Sendraž a roku 1502 Beneš Sendraž ze Sendražic, kterýž držel statky Semonice, Popovice, Sendražice, Černožice, Čáslavky, Čistoves, Smiřičky, Rodov a Lochenice. Jsa marnotratným, zastavil zboží to roku 1512 Mikuláši Trčkovi z Lípy, seděním na hradech Smiřicích, Lichtenburku a j. Týž Mikuláš připojil statek Semonice k svému statku Smiřicím, u něhož potrval až do r. 1848.

Kdo však tvrz Semonice zničil, a kde stávala, po tom není ani nejmenší stopy. Nejspíše že byla, jako tak mnohé staré tvrze české, zničena do základů od prokleté zběře valonské, pomocníků to Ferdinanda II. po bitvě Bělohorské.“

Na závěr je třeba uvést, že objev zbytků této tvrze dodnes tvoří důležitý pramen poznání každodenního života na sídlech drobné šlechty. Kdo se chce dozvědět o existenci této tvrze ještě více, může nahlédnout do publikace „Zaniklá tvrz Semonice“ od Václava Humla z roku 1967, případně do studií: „Metalografie železných předmětů ze semonické tvrze ve světle studovaných výkovů ze středověkých tvrzí, vesnic a měst“ od Jiřího Hoška (2006) a „Semonická tvrz - ad fontes: nejstarší doklad horizontálního tkalcovského stavu z Čech“ od Vladimíra Brycha (2009). V první bylo 22 kovových předmětů podrobeno metalografické analýze, aby došlo k osvětlení technologii a úrovně středověkého kovářství; ve druhé byly reinterpretovány 2 dříve publikované nálezy, jež byly původně považované za atypické šipky, jako nákončí tkalcovské rozpínky. Stručné srovnání podává též článek „Nástin vývoje hmotné kultury na sídlech nižší šlechty na příkladu vybraných lokalit východních Čech“ od Pavla Drnovského (2013).