Jak se Heřmanice staly v roce 1766 poutním místem

Tato obec je všeobecně známá jako rodiště našeho vojenského genia Albrechta z Valdštejna, ale svého času se stala rovněž významným poutním místem, kam směřovali poutníci nejen z království Českého, nýbrž i z různých míst za jeho hranicemi.

Tehdy se de facto jednalo skoro až o vychytralý plán, jak dostat zdejší kostel do původního stavu před třicetiletou válkou. Ten se totiž po roce 1650 stal pouhou filiálkou kostela v Choustníkově Hradišti, ale to by nebylo tím nejhorším. Věřících tu bylo velmi málo, což bylo podpořeno i nedostatkem římskokatolických kněží. Neklidných dob bylo využito také k tomu, že zádušní jmění se vytratilo do neznáma.

Díky všeobecné rekatolizaci se začaly poměry razantně zlepšovat a také místních věřících přibylo, takže se objevil požadavek, aby Heřmanice obdržely opět svého duchovního pastýře. Zprvu však nešlo o faráře, ale o administrátora čili expozitního kaplana z Choustníkova Hradiště. Tím se v roce 1758 stal P. Jan Antonín Želízko z Tourova. Právě za něho sem byl v březnu 1766 přinesen zázračný obraz P. Marie Celenské, díky němuž začala zdejší poutní tradice.

Ale začněme od začátku! Výše zmíněného roku putoval 29letý tkadlec Bartoloměj Kriegler ze vsi Kunzendorfu na křešovském panství ve Slezsku do proslulého poutního města Mariazell v Türnitzských Alpách ve Štýrsku. Po vykonání všech potřebných pobožností zde zakoupil obraz Panny Marie Celenské, jenž byl namalován na půlarchovém papíru. Po jeho zasazení do dřevěného rámu ho nechal posvětit a s ním na krku se vydal zpět do svého bydliště.

Po obtížné a únavné cestě se dostal 26. března 1766 na brodská luka za Heřmanicemi, kde se zastavil, aby si odpočinul a vykonal svou pravidelnou modlitbu. Obraz tedy sňal z krku a zavěsil ho na hrušeň, která rostla u farské louky. Když se pomodlil, sňal obraz ze stromu a vydal se dál. Ale po 50-60 krocích se najednou nemohl hnout z místa. Něco ho přimělo k tomu, aby se vrátil zpět k hrušni a obraz na ni opětovně zavěsil. Uběhla nějaká chvíle a rozhodl se ho opět vzít s sebou a vyrazit dále k rodnému Slezsku. Neušel ani tolik jako předtím a situace se opakovala. Nemohl dále, navíc se mu udělalo nevolno a přepadla ho ohromná únava. Cosi ho opět pudilo k návratu k Heřmanicím. Vrátil se tedy k hrušni, na níž tentokrát obraz pevně přibil. Následně si pod ním klekl a modlil se k Panně Marii, aby ho ochránila. Když se poté opět dal na cestu, tak mu již nic v ní nepřekáželo a on s lehlým srdcem vyrazil domů.

Obraz zůstal na stromě několik měsíců, a to pouze v nezaskleném černém rámu. Když šel kolem heřmanický sklenářský mistr Jan Václav Hřebec, sundal ho ze stromu a zanesl do své dílny, aby obraz zasadil do nového rámu se sklem. Následně ho dal navíc do prosklené skříňky, kterou pevně přibyl na onu hrušeň. Od té doby k němu přicházela řada lidí, a to zejména z Křešovska, odkud pocházel prve zmíněný Bartoloměj Kriegler.

Tato věc neunikla též zdejšímu administrátoru P. Janu Antonínu Želízkovi z Tourova. Když přišel v neděli po sv. Jakubovi v červenci téhož roku na farskou louku, střetl se tam s několika modlícími se lidmi, jež mu řekli, že přišli z dálky navštívit tento vzácný a zázračný obraz. 5. srpna 1766 narazil na ještě větší zástup lidí, které napomenul, aby nezmeškali a raději šli na služby Boží. 9., 12. a 15. srpna 1766 byly již po stromě zavěšeny různé další svaté obrazy a pod ním byla zapálena řada voskových svící. To z toho důvodu, že zde došlo k několika zázračným událostem, za něž se věřící snažili nějakým způsobem odvděčit, alespoň symbolicky. 15. srpna téhož roku se zde poprvé sešlo několik set návštěvníků, což je považováno za počátek heřmanické poutní tradice.

Netrvalo dlouho a o situaci v Heřmanicích se dozvěděla rovněž královéhradecká konsistoř, jež viděla v obrazu velkou příležitost k propagaci církve i zdejšího kraje. Nařídila tedy, aby byl obraz přenesen do kostela sv. Máří Magdalény, kde byl nejprve zavěšen na postranní stěně, aby se krátce nato objevil na hlavním oltáři. Od té doby se konaly pouti do Heřmanic, zvláště o Mariánských svátcích. Ty přinesly změnu v tom, že na místě hrušky byl posléze vztyčen kamenný sloup s vyobrazením Panny Marie Celenské a zázračný obrázek této světice na heřmanickém hlavním oltáři byl zasazen do pozlaceného rámu a ozdoben 2 jaroměřskými řádovými sestrami tak, že z něj byly vidět pouze tváře Panny Marie a Jezulátka, jinak bylo vše ukryto pod zlatem a stříbrem vyšívanými tkaninami a množstvím drahokamů, zejména českých granátů a ametystů.

Na žádost poutníků se poté sundával obraz ze svého umístění a nechával se jimi líbat, přičemž každý skládal poté do žlábku na dolní straně obrazu minci, z čehož později vznikly pomluvy zdejšího duchovního, že nechává obraz líbat za peníze. Sám P. Jan Antonín Želízko z Tourova se v roce 1786 dožil toho, že byl povýšen na lokalistu a zemřel roku 1806 (fara zde byla znovuzřízena až v roce 1858), ale poutní tradice, na níž měl rovněž částečný podíl, se v Heřmanicích tak uchytila, že trvala až do 1. světové války, ale v menší míře se dočkala až odsunu německého obyvatelstva, čímž de facto zanikla, protože noví obyvatelé nebyli tak religiózními jako ti původní.

Tehdy to byla taková událost, že se všichni katolíci vydávali na pouť do Heřmanic každoročně, a to vždy pěšky, jak to u takové pouti bývá. Nebylo nikoho, kdo by si nechal tuto příležitost ujít. Postupem času však vztah k tomuto postupně opadal. Jako příklad můžeme uvést královéhradecké věřící, kteří sem od 18. století mířili minimálně 1x za rok, ale ve 2. polovině 19. století tomu již tak nebylo a zástupci města byli pouze členové některých s římskokatolickou církví úzce spojených spolků pod vedením tamních vysokých církevních hodnostářů, např. paní a dívky ze svatoanežského sociálního spolku. Tomuto úpadku rovněž napomáhaly útoky ze strany různých pokrokářů, zejména redaktora Aloise Hajna a jeho "Osvěty lidu", ale největší vliv měla jako na vše ostatní moderní doba se svými klady i zápory. Ať je některá věc sebekrásnější a svým významem přesahuje čas i prostor, vždy přijde doba jejího úpadku a nakonec zániku. Nic na tomto světě totiž není stálé a trvalé, nejen ten náš život vezdejší, ale na nic by se nemělo zapomenout.