Jehlický vrch

V místech mezi Nechanicemi, Dolním Přímem a Stěžerami se jedná o druhý nejvyšší vrch, který dosahuje 302,4 m n. m. a původně býval nazýván jako Jehlický kopec, a to od toho, že se vypíná nedaleko osady Jehlice. V některých zápisech však nalezneme ještě verzi kopec Jehlice, případně Jehličky a používané je do dnešní doby též lidové pojmenování Jehličák. Pouze Stínec nedaleko Stěžírek je se svými 303,6 m n. m. vyšší. Co se týká geologické stavby, tak ta je dostatečně pestrá, protože jeho střed je tvořen pleistocénními písky a štěrky, na něž ze západu, jihu a jihovýchodu navazují svrchně křídové vápnité jílovce, slínovce a vápnité prachovce koniacko-santonského stupně. Naopak východním směrem nalezneme kamenitý až hlinito-kamenitý sediment kvartérního původu.

Tato vyvýšenina byla od nepaměti zalesněná a náležela zdejší vrchnosti, což můžeme vidět jak v I. vojenském mapování z let 1764-1768 a jeho rektifikaci z let 1780-1783 (viz http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?lang=cs&map_root=1vm&map_region=ce&map_list=c095), tak v indikační skice stabilního katastru z roku 1841 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=BYD239018410). Pouze menší severní část lesa patřila obci Lubno a byla rozparcelována místním hospodářům ve 2. polovině 19. století, což nám zase dokládá reambulace stabilního katastru z roku 1873 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=omc&idrastru=B2_a_4C_3949_5). K největším změnám však došlo až v roce 1945, kdy byly harrachovské majetky zabaveny státem podle Benešových dekretů, takže část lesů dnes náleží městu Nechanice, jiné díly státu a zbytek různým drobným vlastníkům, jejichž výčet by byl díky dvojici československých pozemkových reforem docela obsáhlý. Chybou by však bylo nezmínit ještě místní pískovnu Josefa Rybáře, v níž se těžil písčitý štěrk svrchní terasy s hlinitou příměsí.

Sám kopec sloužil k lesnímu hospodaření, ale úvozové cesty na jeho úbočích bývaly do tzv. socializace vesnice na přelomu 40. a 50. let 20. století rychlými spojnicemi mezi zdejšími obcemi. Některé z nich posléze zanikly, další sloužily pouze jako přístupové komunikace k lesnímu hospodaření nebo pro účely zemědělské výroby, pokud odhlédneme od toho, že se zde od meziválečného období nacházela turistická stezka, zřízená královéhradeckým odborem Klubu čs. turistů v roce 1936 v rámci značkování královéhradeckého bojiště z roku 1866, jež vypracoval prof. Josef Simon a realizace se ujal doc. Dr. Bohdan Köhler, ředitel královéhradecké koželužské školy, který byl mj. členem župního výboru a referentem pro značkování v oblasti dolejší KČST. Tato modře značená trasa měla 18,5 km a vedla z všestarského nádraží přes Rosnice, Břízu, Probluz, Dolní, Horní a Nový Přím na Hrádek, přes Jehlický vrch do Lubna a končila na vojenském hřbitově v bažantnici v Nechanicích, odkud se mohli turisté dostat zpět autobusem. Ohledně zřízení dřevěného úkrytu před povětrností jsou však informace značně si odporující. Podle některých tu měl stát jakýsi altán již koncem 19. století, případně těsně před 1. světovou válkou. Kniha "Nechanice. Obrázky z historie a života města" tvrdí, že rozhledna a menší chata pro turisty vznikla za přispění MUDr. К. Řezáče a velkoobchodníka Františka Vydry v roce 1918. K rekonstrukci a různým úpravám nouzové chaty pak došlo v letech 1926-1927. Naopak v tamním sešitě pro vzkazy návštěvníků se píše, že vyhlídka byla založena v letech 1920-1930, následně vyhořela, obnovena byla v roce 2010, o 2 roky později byl zřízen nynější altán a razítko a roku 2015 došlo ke vztyčení zdejší dřevořezby.

Ale lidé znali tamní vyhlídku do kraje mnohem dříve, což nám dokazuje např. jmenování kopce v Františkem Adolfem Šubertem a F. A. Borovským redigované knize "Čechy. Díl IV. Polabí" z roku 1887 nebo zmínka v publikaci "Nechanicko", kterou vydal Bohumil Vančura v roce 1914: "Na jihovýchod od Nechanic vypíná se »Jehlický kopec«, s něhož se nám otvírá krásná vyhlídka na okolní krajinu. Odtud lze přehlédnouti celé bojiště z roku 1866." Z uvedené citace také můžeme zjistit, že tento vrch se zapsal do historie právě jen tím, že o něj bylo bojováno během velmi známé bitvy u Hradce Králové 3. července 1866, jež byla smutným vyvrcholením prusko-rakouské války a znamenala porážku habsburské monarchie. Hrdinství saských oddílů i trojice jejich děl a části rakouského jezdectva se nesmí zapomenout, protože nějaký čas dokázali zadržovat soustředěný postup nepřítele, jenž byl navíc ve značné přesile. Pozůstatkem po tom je hrob saského setníka Bernharda Stanislause Canzlera od 6. pěšího praporu. Později se kopec dostal do centra zájmu také tím, že se na něm měla 6. července 1890 uskutečnit oslava památky Mistra Jana Husa, spojená s táborem lidu, zapálením slavnostního ohně a posléze ještě s ohňostrojem, avšak na poslední chvíli byla tato slavnost královéhradeckým okresním hejtmanstvím zakázána a nad provedením zákazu měli přísně bdít zdejší četníci. Nebyl to však jediný oheň, jenž tu byl kdy zapálen, protože se na kopci od dávných dob pálily 30. dubna čarodějnice, na což vzpomíná ve svých pamětech i JUDr. Alois Rašín: "Za chvíli objevily se ohně na Jehlickém kopci, u Šarounovy aleje, u Kunčic, na Probluzi, Chlumku a na kdejakém návrší. To pálili z okolních vesnic. Bylo to velmi malebné. A když košťata dohořela, udělalo se veliké kolo kolem ohně, za ruce se mládež spojila a točíc se říkadla říkala, zpívala a přišel-li sem nějaký harmonikář, si také zatančila ve vlahé noci před prvním májem, chasa i městské dcerky a synkové pohromadě. Později začaly úřady tyto ohně zakazovat a kněží proti pověře kázat. Dle mého názoru dávno již to nebyla pověra. Mládež používala starého zvyku, aby se vydováděla na jaře, kdy všecko je bujnější, kdy vše pučí a kvete, kdy vznikají nové lásky. Chtěli užít první noci májové..." O dalším místním ohni pak víme z 27. října 1946, kdy zde byl zapálen štafetový oheň během župního sletového světelného poselství. Svého času se zde konaly i oslavy státních svátků, zejm. vzniku ČSR. 28. října 1926 byl v rámci těchto oslav uspořádán průvod z Nechanic na Jehlický kopec, kde byla SK Nechanice vztyčena státní vlajka a zazpívána hymna. V pozdějších dobách býval kopec spojován zejména s tím, že z něj během přívalových dešťů stékala voda s bahnem a zaplavovala zejména pod ním se nacházející Lubno, čemuž bylo částečně odpomoženo v roce 2004 vybudováním dvojice propustí.

Co dodat na závěr? Že je krásné, že se dnes ještě najdou lidé, kterým není lhostejný odkaz našich předků a snaží se obnovit vše, co jen jde. Nebýt některých vandalů, tak by samozřejmě bylo lépe, ale to snad bylo vždy, že se někdy někde našel jakýsi nepřejícník, jenž když mohl, tak se svou rukou snažil o to, aby zhatil mnohdy krásné plány, z nichž jejich aktéři neměli nic, ba právě naopak, jen práci a úmor, aby ostatním něco hezkého vydupali ze země a poděkováním jim pak bylo někdy pouze pustošení a pomluvy. Doufejme, že takových postupem času bude ubývat a takové věci jako Jehlická vyhlídka s altánem bude sloužit všem drahně let!